Co zařídit před příletem?

Předpokládám, že máte víza, splňujete podmínky a máte na účtě ekvivalent 5000 AUD a zpáteční letenku, nebo další prostředky na její nákup. Ty peníze budete minimálně v začátku určitě potřebovat a některé banky s tím údajně mají trochu problém. Jakmile totiž z ničeho nic uvidí zahraniční platby, mohou zablokovat kartu v obavě z podvodu. Někteří cestovatelé tak před odjezdem informují svojí banku. Osobně jsem s tím nikdy neměl problém a jen jednou jsem o tom slyšel od někoho blízkého. Jednalo se ale o Kanadskou banku.

Pojištění

Na celou dobu pobytu budete potřebovat cestovní pojištění. Bude to docela drahé, ale jsou společnosti, co se na toto specializují a dokonce nabízejí možnost prodloužení, i když jste ještě v zahraničí. Nejlevnější samozřejmě neznamená nejlepší, obzvlášť věnujte pozornost limitům, výším plnění a sportům, které provozujete. Je dobré číst veškeré podmínky, někdy totiž specifikují, že nepojišťují práci. Všechno lze zařídit pohodlně online a někde nabízí výrazné slevy. Co určitě chcete:

• dlouhodobé a nepřetržité pojištění
• zahrnující pracovní včetně manuální práce
• rozumné limity

Pokud si pojištění vyřídíte na více než 6 měsíců a nebudete se v tuto dobu vracet zpět do ČR, můžete se také odhlásit od pojištění v ČR. Po návratu jim stačí ukázat, že jste byli pojištěni jinde. Nejvyužívanější pojišťovny jsou tyto:

• AXA
• Česká pojišťovna
• True Traveler

Očkování

Pokud po Austrálii plánujete cestovat do rozvojových zemí, je vhodné nechat se očkovat a to i kvůli komplikacím v dalším cestování. Jediné povinné očkování bývá žlutá zimnice, nejčastější nepovinné hepatitida, tyfus a vzteklina. Některé české pojišťovny poskytují příspěvky, tak jako tak je třeba toto řešit minimálně 3 měsíce před odjezdem kvůli návaznosti dávek. Konzultujte svoje blízké očkovací centrum.

Dokumenty

Před cestou si zkontrolujte platnost svých dokladů, jako je občanka a řidičák nebo pas. Mimochodem, spousta cestovatelů využije možnosti mít druhý pas. Hodí se to v případě, že cestujete do zemí, které se navzájem nemají v lásce, nebo někam posíláte pas kvůli vízům nebo když vám ten první třeba ukradnou. Mezinárodní řidičák stojí asi 50kč a vyřídíte ho na počkání. Velice doporučuji zřízení datové schránky, nestane se vám tak, že kvůli svojí cestě přijdete o důležité psaní.  A pro někoho důvěryhodného doma můžete také zařídit všeobecnou plnou moc a a zákaznickou kartu české pošty.

Jednodušší věci

Na tyhle věci asi nezapomenete, ale je třeba počítat s termíny u výpovědi z práce a nájmu a nezapomenout případné odhlášení auta. Pro ušetření starostí také doporučuji navštívit před odjezdem lékaře, kam chodíte na pravidelné prohlídky, jako třeba zubař. Jaké suvenýry sebou vzít? Z mých zkušeností nikdo nepohrdne Becherovkou. Výhodné je také vytisknout/zkopírovat si veškeré dokumenty a nahrát si je třeba do telefonu, pro případ ztráty nebo pro snadné dokazovaní imigračním úředníkům

Co dělat, když přiletíte?

Bankovní účet

První věcí, co by jste měli udělat, je zřídit si bankovní účet. Přeci jen asi budete chtít pracovat a zaměstnavatel vám někam musí posílat výplatu. Netrvá to dlouho a stojí to minimum úsilí. Prakticky jen musíte dojít s pasem a řidičským průkazem na pobočku. Bank je spousta, největší jsou ANZ, Commonwealth a Westpac. Je dobré si vybrat banku bez poplatků, která má pobočky po celé zemi, největší síť má Commonwealth. Ty největší nabízí prakticky stejné služby a s poplatky za vedení. Pokud pokračujete na Nový Zéland, ANZ a Commonwealth má pobočky i tam. Nejlépe ale vychází bankovní účet NAB, lze vyřídit online.

Jakmile jste si vyřídili účet, bude asi týden trvat, než vám pošlou platební kartu. V tu dobu ještě nebudete mít žádný plat na účtu, bude chudák úplně prázdný. Což znamená, že budete muset používat svojí kartu z domova a přesně k tomu slouží požadavek na 5000 AUD na účtu. Pokud to tedy nemáte sebou cash. Většina českých bank má další poplatky od domácí banky, pokud platíte kartou a poplatky za výběr z bankomatu, tam ještě navrch poplatek banky australské. Mě ze srovnání účtů vyšla nejlépe Equa bank, žádný poplatek za vedení a platby v zahraničí. Výběr z bankomatu po celém světě za 9kč. Jen ty kurzy jsou trochu horší. I tak je to asi lepší, než vybrat vše v hotovosti a vyměnit v Exchange v ČR před odletem.

Daně

Protože v Austrálii budete pracovat, musíte požádat o přidělení daňového čísla, aby jste předešli zvýšené daňové sazbě (mimochodem, jako občané ČR musíte stále podávat daňové přiznání i v ČR). Žádost se vyplní online na stránkách TFN a přijde na australskou adresu do 28 dní. Údajně je možné o toto požádat ještě před odletem a zadat adresu prvního ubytování a jednoduše si to tam vyzvednout, mě se to ale nepodařilo – systém rozpoznal že ještě nejsem  v Austrálii. Stejně tak si prý můžete zřídit bankovní účet online a kartu si rovnou vyzvednout na pobočce, pokud ale u NAB zadáte, že máte WH viza, stejně vás to dál nepustí.

Telefon

V Kanadě jsem úspěšně žil více než rok bez telefonního čísla, pro získání práce ho tady budete potřebovat. Jinak nemáte co napsat na svoje CV, aby se vám ozvali, nebo jak se zaměstnavateli ozvat sami. Taky budete chtít psát domů a surfovat na internetu. Je příjemnější to mít přímo v mobilu, než neustále pátrat po volných wifi, v divočině ani wifi není. V Austrálii je velký výběr operátorů a virtuálů, mimo cen je ale třeba dobře zvážit také pokrytí, pokud plánujete výlety mimo města. A to má nejlepší Telstra, kterou většina cestovatelů doporučuje. Operátoři nabízejí stejně jako u nás paušál, většinou s úpisem na určitou dobu (plan) nebo kredit (pre-paid), někdy s bonusy jako Netflix zdarma nebo nepočítání Spotify do dat. V závislosti na vaší potřebě a spotřebě existují kalkulačky, dobrý příklad je prepaid Boost nebo přímo u Telstra – unlimited, 45GB za 40AUD. Špatně nevychází ani Aldi Mobile. Čeští operátoři by se měli stydět.

Superannuation

Superannuation je obdoba penzijního spoření, kdy je část každého v Austrálii vydělaného dolaru (9,5%) uložena na speciální účet. Vydají vám jej, jakmile dosáhnete důchodového věku, nebo navždy opustíte zemi – to se týká nás. Dle zákona je každý zaměstnavatel povinen vám vytvořit účet, ale protože určitě budete pracovat u několika zaměstnavatelů, bylo by dost nepříjemné si hlídat různé účty u různých bank a skončit s několika malými hromádkami a spoustou starostí. Je mnohem jednodušší si rovnou zřídit svůj vlastní a všechny zaměstnavatele nechat peníze ukládat tam – zjednoduší to pak žádost o vrácení a sníží poplatky. Bohužel, 65% zdanění se nevyhnete. Účty jsou obvykle hodnocené podle návratnosti, pokud tu ale nechcete zůstat tak vás zajímají hlavně poplatky (za vystoupení a za vedení – co nejnižší) a příplatkové služby jako pojištění (nechcete). Nejlépe asi vychází Sunsuper a AustSafe, ale moc peněz po zdanění stejně nečekejte.

Pokud máte jakoukoliv kvalifikaci a certifikáty, můžete zkusit zjistit jak je uplatnit i v Austrálii a vzít je s sebou, pravděpodobně ale budete potřebovat extra zkoušky. Jako třeba pro práci za barem, potřebujete RSA (Responsible Service of Alcohol), pro práci na stavbě zase White Card. Obojí lze zařídit z pohodlí domova online a vytisknout.

Když už jste v Austrálii

Prodloužení víz

Pokud splníte podmínky a to včetně regionální práce, můžete požádat o dalších 12 měsíců víza, stačí jen podat novou žádost a doložit výplatnice. Vaše víza pro další rok začnou platit, jakmile vstoupíte na území Austrálie. To znamená, že pokud ji opustíte před schválením, můžete je „zaktivovat“ kdykoliv, až do vašich 31. narozenin. Druhý rok tedy nemusí plynule navazovat na ten první. Pokud naopak splníte podmínky a podáte žádost včas, nevadí, že v průběhu schvalování budete mít 31. narozeniny, v tom případě na sebe naopak ty dva  roky plynule navážou.

Kde hledat práci

Kvůli vízové podmínce práce u jednoho zaměstnavatele jen 6 měsíců pravděpodobně nebude jednoduché získat skutečně kvalifikovanou práci, pokud nemáte zkušenosti a dost štěstí. Weby, které se vyplatí sledovat jsou Indeed, Seek, Backpacker Job Board, a samozřejmě král všeho obchodu Gumtree. Dobře také fungují skupiny na Facebooku, zvláště ty zaměřené na město, kde práci hledáte. Nebojte se také přijít s vaším CV přímo k zaměstnavatelům, jako jsou třeba bary, restaurace nebo obchody a chtějte mluvit s vedoucím.

Minimální mzda je 18,93 AUD, ale většina zaměstnavatelů nabízí 20-30 AUD. Nepoctivci se ale také najdou, obvykle nabízí práci za provizi (prodej nějaké hlouposti) nebo plat za kus/koš (třeba ovoce). Můžete snadno zjistit, že v hodinové mzdě pracujete za méně než je minimum. Pokud jste ve městě, velká část příjmů půjde na nájem a jídlo, takže šetření je dost obtížné. Jednou z možností je práce na venkově, typicky na farmě nebo v roadhouse (takový motel). O tyto práce není takový zájem a nemáte jak utratit vydělané peníze.

Nepřijeli jste sem ale jen vydělávat, takže určitě nezapomeňte také cestovat, vidět Uluru, potápět se na velkém barierovém útesu, projet si Great Ocean Road, naučit se surfovat, objímat koaly, klokany a quokka, vidět vombatí trus, vidět operu v Sydney…

Na cestě domů?

Peníze zpět

U většiny bank není možné uzavřít účet jinak než osobně, proto to budete muset udělat ještě než Austrálii opustíte. To trochu zkomplikuje vyplácení případného přebytku na dani a penzijního spoření. Peníze z účtu by vám měli vydat, nebo je možné využít třeba služeb Transferwise. O peníze z penzijního spoření Superannuation je možné zažádat až po opuštění země a zneplatnění víz. O to můžete požádat, nebo prostě počkat až doběhnou. Kvůli převodu na cizí účet se opět připravte na další poplatky.

Daně

Všichni pracující v Austrálii jsou samozřejmě povinní platit daně, daňový rok na rozdíl od ČR končí 30. června. Pokud je zaměstnavatel registrovaný jako „employer of working holiday makers“ je záloha na daň 15%, jinak záloha činí 32,5%. Od roku 2017 většina držitelů víz 462 a 417 nemá nárok uplatnit slevu na poplatníka 18000 AUD, jelikož nejsou považování za daňového rezidenta. Sazba daně je 15% pro příjmy pod 37000 AUD, pak nastupuje progresivní zdanění 32,5%.  Pokud máte příjmy menší než 37000 AUD, nemusíte podávat daňové přiznání vůbec. Co to znamená v praxi? Pokud je váš zaměstnavatel registrovaný a strhává vám 15%, o daně se skoro nemusíte zajímat. V specifických případech ale můžete v daňovém přiznání uvést položky pro snížení základu daně, typicky třeba najeté km, oblečení a nebo kurzy a získat tak něco málo zpět.

No a nakonec je potřeba sdílet svoje zážitky.

The post Plán pro Work and holiday Austrálie appeared first on Pavel Tvrdý | foto.

Jaké podmínky musím splnit

• pas vydaný Českou Republikou (nebo jinou zemí, která má stejnou smlouvu s Austrálií)
• věk 18 – 30 let včetně při podání žádosti (v průběhu vyřizování tak můžete mít 31. narozeniny)
• nikdy předtím jste nežádali o víza Working Holiday (subclass 417) nebo Work and Holiday (subclass 462)
• splnit podmínku dosaženého vzdělání – úspěšně dokončit alespoň 2 roky terciárního vzdělávání (VŠ)
• splnit podmínku znalosti jazyka – IELTS (4,5b), CAE (147b), TOEFL (32b) zkouška nebo studium na cizojazyčné škole po dobu několika let
• mít doporučující dopis od vzdělávací instituce
• mít dostatek finančních prostředků (5000 AUD)
• splnit zdravotní, charakterové požadavky (je třeba podepsat souhlas s „Australskými hodnotami“ a pokud bude třeba, vyžádají si zdravotní prohlídku nebo výpis z rejstříku trestů)
• nemít dluhy vůči Austrálii

Když podmínky nesplníte, ještě je stále možné zkusit zažádat o jiný typ víz, třeba studentské, nebo alespoň turistické.

Co mi víza umožní

• cestovat a pracovat v Austrálii po dobu 12 měsíců, dělat jakýkoliv druh práce a libovolně Austrálii opouštět a zase se vracet (vícevstupové vízum)
• zažádat o dalších 12 měsíců při splnění doplňujících podmínek (nové vízum)
• pracovat u jednoho zaměstnavatele po dobu maximálně 6 měsíců (můžete pracovat na stejné pozici, jen mít smlouvu s jinou firmou)
• studovat po dobu maximálně 4 měsíců

Vízum začíná platit jakmile vstoupíte na území Austrálie a vstoupit musíte do 12 měsíců od udělení víz. Podmínkou pro prodloužení víz je odpracování minimálně 3 měsíců na farmě, v zemědělství, turismu nebo pohostinství na severu Austrálie před podáním druhé žádosti. A opět musíte splnit všechny podmínky, tj. i věk (je možné přijet, ihned odpracovat 3 měsíce na farmě a podat žádost o druhý rok. Další vízum tak bude plynule navazovat)

Co je dobré vědět

• pro ČR je limit 500 víz za rok, kvóty se obnovují v červnu. Většina aplikací je zpracována během 28 dní
• od listopadu je možné žádat přímo online a poplatek 450 AUD se platí ihned kartou při podání žádosti. Vyplňování je poměrně jednoduché, mimo osobních údajů a zodpovězení jednoduchých otázek je třeba také přiložit scan všech potřebných dokumentů.
• před cestou musíte mít vyřízené zdravotní pojištění na celou dobu pobytu (třeba od Worldnomads) a pokud bude pobyt delší než 6 měsíců, odhlásit se v ČR, jinak budete muset platit i tady
• pokud budete pracovat, v Austrálii musíte mít „Superannuation account“, je dobré si zřídit jeden a nechat tam přispívat všechny zaměstnavatele. Snáz se to potom vybírá.
• stejně tak je možné po odjezdu zažádat o vrácení daní, ale s tím to moc slavné bohužel nebude

Pokud vše vyjde a víza vám přiklepnou, můžete už se jen soustředit na vyřízení pár formalit a na cestu. Moje osobní zkušenost je taková, že jsem online vyplnil a odeslal žádost před Vánoci. Po týdnu jsem ji doplnil o naskenované dokumenty a po 40 jsem vízum dostal. Přikládal jsem pas, dopis od školy, fotku, výsledky IELTS, diplom a výpis z účtu. Můj diplom má na zadní straně překlad a bankovní účet lze přepnout do angličtiny, nemusel jsem tak nic překládat. Výpis z rejstříků trestů po mě nechtěli ani z Kanady, stejně tak zdravotní prohlídka nebyla potřeba. Co dál?

The post Work and holiday Austrálie appeared first on Pavel Tvrdý | foto.

Přejeli jsme hranice Kanady a zase pršelo. Z šedivých mraků se spouštěly šedivé provazy deště a pokrývaly okolní krajinu vrstvou vody a šedi. Pořád si na to nemůžu zvyknout, člověk se sem táhne světa kraj, aby pak vlastně nic neviděl. V tuhle chvíli už jsme najeli skoro 10 000km a podobnou vzdálenost jsme ještě měli před sebou. Část cesty jsem musel být na zadních sedačkách, protože se střídáme. Vzhledem k mojí výšce to není zrovna příjemné, ale hlavně máme divně rozloženou váhu v autě a tlumiče nedělají to, co by měly. Pořád skáču nahoru a dolů jak na houpačce. Asfalt tu extrémními teplotami dostává dost zabrat, hodně aut v zimě používá pneumatiky s hřeby a silnice jsou stavěné na nestabilním podloží. Často jsou zvlněné, jako horská dráha. Kvůli dešti jsme skoro bez zastávek dojeli až do Palmer, hned vedle Anchorage. Národní park Wrangell jsme byli nucení úplně vynechat a jinde jsme přes vodu doslova nic neviděli. Škoda, budu sem muset znovu.

Anchorage a Aljaška cestopis

Anchorage je největší a hlavní město Aljašky s asi 300 000 obyvateli. Mimo downtownu je nezbytné k přesunu použít auto, protože je město velmi rozlehlé. A pokud nemáte vlastní, půjčení může být problém. Půjčovné je asi nejdražší v USA, pokud vůbec mají auta k dispozici. Řízení je v létě bezproblémové, v zimě s dávkou opatrnosti také, jen je třeba se připravit na velké množství sněhu a pneumatiky s hřeby.

Centrum města je plné obchůdků se suvenýry, my ale nejprve potřebovali poradit, kam se dál vydat. Muzeum ani zoo nezní moc lákavě, tak jsme je zase vynechali. Infocentrum v Anchorage je takový starý dřevěný srub se střechou pokrytou trávou a mechem. Jeho pracovníci by tím klidně mohli být pokrytí také, zaměstnávají hlavně nudící se důchodce. Byli moc hodní a jeden z nich nám z hlavy krásně popsal cestu včetně jmen ulic. Jen jinam, než jsme chtěli. Nakonec stačilo použít GPS.

Potok v Anchorage

V průvodci psali, že u výrobny tradičního nože Ulu je dobré místo k pozorování tahu lososů proti proudu a jejich rybářů. Myslím, že ten kdo romantický popis psal tam nikdy nebyl. „Rybáři, zkoušející svoje štěstí na řece plné lososů se štíty hor v zádech.“ Lososy jsme viděli asi dva a v zádech mají rybáři hlavně dálniční most a vlakové nádraží. K divočině a vlastně krásnému místu to má dost daleko, protože říčka vede přímo skrz industriální oblast. No, mohlo nám to být jasné i z mapy. Alespoň jsme si prohlédli továrnu na nože.

Jinak v Anchorage vlastně nic není, minimálně oproti tomu, co nabízí okolní příroda. Už jsem viděl poměrně dost velkých amerických měst a tohle z nich bylo asi nejošklivější. Další věc, která mě praštila do očí bylo, kolik tu žije bezdomovců. Byli doslova na každém kroku. Přitom v zimních měsících teplota klesá i pod -30°C, nedovedu si představit v takovém marastu žít venku. Co tu v prosinci dělají? Raději táhneme jako stěhovaví ptáci na jih a doufáme v lepší počasí.

Cestou na Seward

Z Anchorage vede směrem na jih oblíbená silnice na jih, na poloostrov Kenai. Extrémní podmínky dávají cestám zabrat a tady se to silničáři rozhodli rychle vyřešit. Na opravu mají čas asi tak do září, než zase napadne sníh, i v plné sezoně proto opravují silnice s maximálním nasazením. Díky uzavírkám se semafory jsme alespoň měli víc času si cestu užít. Zastavovali jsme všude, kde se dalo. Okolí je protkané fjordy a zátokami, nejhezčí výhledy jsou u oficiálních zastavení, jako třeba Beluga point. Souběžně se silnicí vedou také koleje, u kterých je cedule „nepřecházet“. Hory, zvedající se z moře, nezaujaly partu asiatů tolik, jako právě tahle cedule. Fotili se u ní. Na kolejích.

S kempy je stejně jako s auty z půjčovny v létě docela potíž. Snadno mohou být plné. Jakmile jsme jeden našli, hned jsme zabrali místo hned vedle rodinky s dětmi a psem. Labradorský medvěd po nás neustále pokukoval a čuchal naší večeři. Dobře věděl, co by ho u nás čekalo. Salám, drbání za uchem a jiné nepříjemnosti. Majitel ho kvůli tomu několikrát okřiknul, než musel řešit problém se zlobivým dítětem. Vztekající se holčička seděla na pařezu, on okázale naskočil do auta a odjel. Po patnácti minutách se stále nikdo nevracel, tak jsme začali plánovat. Padaly různé návrhy, jako prodej do otroctví nebo návnada na medvědy. Brainstorming nakonec vyřešilo vracející se auto rodičů.

Russian river

Celý výlet jsem si přál vidět lososa, jak se dere proti proudu řeky, jak ho touha po rozmnožování nutí ladnými skoky překonávat vodopády a jiné překážky. Stále jsme neměli štěstí, ne a ne koupit si tu první vstupenku na promítání National Geographic. Rangeři nám poradili vodopády na Russian river. Už na parkovišti bylo jasné, že tentokrát to vyjde, na místo jsme čekali skoro hodinu. Malý úsek Ruské řeky je rájem rybářů, muškařů je snad víc než much. Přesto každou chvíli někdo vytáhne vzpínajícího se lososa a okamžitě ho zpracuje. Jeden nám techniku předvedl zblízka. Lososa praštil kamenem po hlavě, zapíchnul mezi skřele prsty, přetrhl žábry a zabil ho. Pak už jen nožem oddělit filet na bocích od páteře, zbytek ryby vyhodit a je hotovo. Je jich tu tolik, že se se zpracováním celé ryby nikdo neobtěžuje.

Proti proudu říčky musí ryby překonávat menší vodopád, kde jsem konečně viděl ladné skoky. Moc ladné ve skutečnosti nejsou, protože málokdy se to povede napoprvé. Navíc mi tam tak trochu chyběl medvěd, chytající ryby do zubů. Výlet na vodopády Brooks Falls v Katmai je možný jen hydroplánem a cena začíná na 800USD, takže jsem si musel nechat zajít chuť. I tak měli místní z medvědů asi strach. Skoro každý, ať už rybář nebo turista, tu procházel se zbraní za pasem nebo na prsou. Je zvláštní vidět tolik ozbrojených lidí a trochu jsem si na to musel zvyknout. Všichni byli ale moc milí, až na jednoho nerudného turistu. Můžete hádat, z které země byl.

Město Seward

Nakonec jsme dojeli až do městečka Seward na jihu poloostrova. Počasí nás ovlivňovalo více, než by jeden čekal. Mraky se líně táhly po obloze, byla zima a spolu se sluníčkem se vytratil i úsměv z našich rtů. Začali jsme být stejně líní jako ty mraky a v dešti se nám vůbec nechtělo objevovat krásy přístavního města. I v infocentru na nás byli neamericky nepříjemní. Dá se tu jít do akvária nebo si zaplatit příšerně drahý výlet lodí po fjordech. Kvůli počasí bychom neviděli vrcholky hor, tak se nám 150USD na osobu platit nechtělo. A kulinářská specialita, nohy obrovského Královského kraba, začínaly na 50USD za kus. Bohužel jsme příliš chudí, tak se musíme spokojit s pozorováním mořských vyder v přístavu, to je totiž zadarmo.

Ledovce u Seward

Jsme na dálném severu, tak jsem chtěl vidět pořádné ledovce. Kousek za Sewardem je Exit glacier. Krátká stezka vede skoro až k ledu, kolem cedulí s vyznačenými roky. Ty určují místo, kam až ledovec původně sahal a jasně ukazují, jak rychle ubývá. Exit glacier je součástí Harding Ice field, jakýmsi koncem největšího ledovce na území Spojených států. Druhou možností bylo vrátit se kousek směrem, kudy jsme sem přijeli. Matanuska glacier nabízí procházky po ledovci a ledové jeskyně za poměrně přijatelné ceny, okolo 100USD na osobu. Pro kluky to ale bylo stejně moc, takže jsme sem nakonec zajeli dvě hodiny zbytečně a museli přenocovat v Anchorage. Nějak nechápu bezpečnostní opatření, kdy zavřu polovinu kempu, protože tam chodí medvěd. To si jako přečte ty cedule a do druhé půlky nevleze?

Healy

Po dlouhé cestě silnicí číslo 3 jsme dojeli do Healy. Při dobrém počasí by cestou občas mohla vykouknout hora Denali, ale mraky byly příliš nízko a neviděli jsme nic. Healy je branou do stejnojmenného národního parku, je to malá vesnička s obchody, benzínkou a kempem. A taky tu mají pěkně zařízený pivovar 49th State. Dobře vaří a přímo před vchodem stojí replika autobusu, použítá ve filmu Into the Wild. Pokud jste neviděli film, tak  v něm přebýval Christopher McCandless – Alexander Supertramp, mladík, který daroval všechno co měl a potom stopoval po Spojených státech až sem, aby tu v divočině žil v souladu s přírodou. Volání divočiny ale vyslyšel s nedostatkem výbavy a zkušeností, takže za to nakonec zaplatil životem. Skutečný autobus, kde žil a zemřel, je stále na svém místě v krajině na začátku národního parku Denali. Lidé, kteří se k němu vydají, musí ujít poměrně velkou vzdálenost divočinou a hlavně přebrodit řeku Teklanika. Někteří bohužel mají příliš růžové představy a nakonec se potýkají s podobnými problémy jako hrdina filmu. Záchranáři z toho určitě nemají radost.

Zase se zhoršilo počasí. Vidět Denali měl být vrchol naší cesty a já fakt nechci jezdit do parku s tím, že bude pršet. Padlo tedy rozhodnutí, že pojedeme do Fairbanks a počkáme, jestli budeme mít větší štěstí.

Fairbanks a North Pole

Tvrdil jsem, že Anchorage je podle mě jedno z nejošklivějších velkých měst v USA. Fairbanks by mohlo klidně zabrat první místo, ale není tak velké. Škoda že se ještě několikrát vrátíme. Zlatý důl jsme nestihli, jako náhradní plán jsme se koupali v Chena Hot Springs. Malé lázně pomalu procházejí renovací a slovo malé nepíšu bezdůvodně. Také tu mají Ice Hotel, velkou klimatizovanou halu, kde je vše z ledu, včetně sklenic na baru.

Doma dárky nosí Ježíšek, což bylo terčem posměchu a nepochopení, ze strany Kanaďanů a Australanů v resortu, kde jsem pracoval. V této části světa to má na starosti Santa Claus a ten bydlí na Severním pólu. Příhodně se tak jmenuje městečko hned za Fairbanks. Místní jsou si potenciálu dobře vědomi, takže se tu vše točí kolem této tématiky. Od pomalovaných sloupů, jmen ulic až po informační centrum. Největší dům u silnice je dům samotného Santy a je ho tu možné zastihnout v kterémkoliv ročním období. Nevím, jestli se tu zdržuje i na Vánoce, ale běžně je jeho domov hlavně obchod se suvenýry.

Polární kruh a problémy s autem

Fairbanks leží daleko na severu, s tím jsou spojené některé zajímavé jevy. V zimě se tu dá dobře pozorovat polární záře, v létě zase extrémně dlouhý den, kdy slunce skoro nezapadne. K polárnímu kruhu je to jen 200mil, nějakých 5 hodin cesty. Bylo krátce po slunovratu a přemluvil jsem kluky, že se tam pojedeme podívat na půlnoční slunce. To je možné vidět…o půlnoci, takže jsme jeli celou noc prašnou cestou uprostřed pustiny. Ta vede z Fairbanks až k pobřeží Arktického oceánu a slouží k dopravě materiálu obrovskými kamiony na tamní ropná pole. Mohli jste jí vidět v pořadu Trucky na ledě. Moc lidí tam jinak nejezdí, za celou cestu jsme nepotkali skoro žádné auto. Silnici sleduje Aljašský ropovod, technicky velmi zajímavé, 1300km dlouhé potrubí.

Cesta tam trvala 5 hodin a kvůli nezapadajícímu slunci jsem celou dobu koukal na červánky. Na konci byla cedule, spousta komárů a jinak nic.

Zpět ve Fairbanks jsme si všimli loužičky pod naším autem. Zelená barva na rozdíl od semaforu obvykle neznačí, že můžeme jet. Jet kamkoliv jinam, než do servisu. Stále můžeme mluvit o štěstí, projeli jsme půl Aljašky, cestami uprostřed ničeho a auto vypovědělo službu v druhém největším městě. Kdyby se to stalo včera u polárního kruhu tak nevím, jak bychom dopadli. Takhle jsme museli zaplatit 1200USD za opravu a při čekání na ní ve městě strávit další den. Po dvou celých šichtách na střídačku ve Walmart a McDonalds můžu říct, že obě provozovny znám dokonale. Včetně jednoho zaměstnance, jehož pracovní náplň je pít kolu a chodit na záchod. Auto nám sice opravili, pak ale Míra prohlásil, že už sem nikdy nevleze. To neměl dělat.

Národní park Denali

S opraveným autem jsme dojeli do Denali natěšeni že konečně něco uvidíme. Mezi deštivými dny byla dvoudenní polojasná odmlka. Pokud chcete uniknout ze zajetí města a civilizace, lépe než tady to snad ani nejde. Park má 6 miliónů akrů ponechaných přírodě a krajinou prochází jen jediná cesta. Zařízeno je to tu o dost jinak, než je v USA obvyklé. Prvních 15km asfaltu je možné projet vlastním autem, pak už je to prašná cesta s omezeným vstupem. Absolutní nadvládu nad parkem sice mají komáři, firma Aramark ale má pod palcem ten zbytek. Dovnitř nesmí nikdo jiný, než jejich autobusy.

Po 146 km dlouhé park road se staré americké školní autobusy kodrcají s několika zastávkami u tábořišť (není jich mnoho) a vyhlídek mezi dvěma visitor centry. Vystoupit je ale možné kdykoliv, stačí jen zakřičet na řidiče. V infocentru jsme zjistili, že jsou kempy vyprodané, autobusy plné a my nasraní. Nakonec jsem Míru přemluvil k backcoutry, kluci si dají jen denní výlet druhý den. Celá rozloha parku je rozdělena na 87 sekcí a každý den do každé pustí jen omezený počet lidí (5-12), my vybrali tu svojí, kde strávíme noc. Po shlédnutí výukového videa jsme vyfasovali schránku na jídlo proti medvědům a naskočili do autobusu.

Backcountry v Denali

„Hej Alane, dáš si pivo?“ Zeptali se naši spolucestující a mě bylo hned jasné, že jsou určitě z Austrálie. Cestou jsme měli možnost zahlédnout všechny možné druhy fauny. Karibu, los, medvěd, všechna zvěř nerušeně pobíhá i okolo silnice. Po osmi hodinách jsme se konečně dokodrcali k Wonder lake, cíli naší cesty. Před námi byl masiv Denali (dříve McKinley), nejvyšší hory Ameriky. Je to také jedna z nejizolovanějších hor, která svojí velikostí zastiňuje všechno v okolí. Věřte mi, že ani fotka nedokáže přenést ten pocit. Hora je tak masivní, že si tvoří vlastní počasí. Údajně více než dvě třetiny lidí jí vůbec neuvidí. Nejméně mraků prý bývá brzy ráno, nebo večer, tím se šance denních návštěvníků ještě snižují. První pořádná vyhlídka je totiž u Eielson visitor center, 3,5 hodiny jízdy autobusem.

Oběhli jsme jezero, já udělal fotky na různých místech poblíž jižního konce. Okolo půlnoci jsme se přesouvali jinam a pod kopcem se objevila střecha malého srubu. Slyšeli jsme silné, duté rány a díky tréninku okamžitě usoudili, že se nějaký medvěd právě dobývá buď do chalupy nebo nějakého koše vedle. Statečně jsme zaveleli na ústup a křečovitě svírali naše spreje. Najednou před srub vyběhl chlap v boxerských rukavicích a začal se protahovat. Zabručel na pozdrav a nám došlo, že s tímhle medvědem to nebude tak horké. O kousek dál bylo zase slyšet rychle se přibližující šustění. Tentokrát jsme byli statečnější a rychle hledali křoví a jiná místa úkrytu. Projíždějícím cyklistům jsme ale vůbec nepřekáželi. Dva Asiati evidentně nesdíleli naše obavy a pro svůj noční výlet si nevzali ani sprej.

Komáři a cesta zpět do Fairbanks

Nakonec jsme s divokou zvěří neměli problémy. Drsnou krajinou se tady prohánějí vlci, pumy, medvědi a Steven Seagal. Nejnebezpečnější ze všech je ale komár. Všechny Seagalovy chvaty podle mě vycházejí z jejich odhánění. Inhaluji repelent, místo přívěšku nosím spirálky proti komárům a stejně ty kurvy bodají a bodají. Je jich tolik, že už mě to přivádí k šílenství a uklidňuje mě jen představa ropovodu, jak šlehá oheň na všechny strany a přináší jim smrt. Aljaška v plamenech. Kvůli tomu jsem si koupil přípravek s DEET a síťku na hlavu. To je jediné, co funguje.

Znovu projíždíme Fairbanks, kolem McDonalds kam už Míra nikdy nechtěl jít. Bohužel jsme si všimli, že nám zase ubylo chladící kapaliny a radiátor se trochu leskne. V servisu z nás měli radost a chtěli nás stáhnout o další peníze. Nepočítali ale s tím, že žádné nemáme a že udělali chybu. Máme s sebou Míru a na něj je to už moc. Nakonec nám tedy slíbili opravu a my si mohli dát další směnu ve Walmart. Cítím se tam už jako doma.

Chicken

Městečko Chicken se původně mělo jmenovat Ptarmigan, techto ptáků je kolem hodně. Nikdo to ale neuměl správně napsat, tak skončili u kuřete, které tam není žádné. Je součástí řetězu měst zlaté horečky severu. Po vytěžení dolů se počet obyvatel drasticky smrskl z 2000 na 7. Mimo starých důlních strojů a dolu tu totiž není moc co dělat. Tak jsme přes hory a hranice pokračovali do známějšího Dawson city. Že jsme zase jeli po polní cestě ani nezmiňuji, je jich tu spoustu, ale ani pro minivan to není problém. V zimě bychom museli mít sněžný skútr, ale to silnici pro auta stejně zavřou.

Dawson City

Legendární město zlaté horečky na Klondiku bylo založeno roku 1897 na řece Yukon. Během dvou let od objevení zlata se počet obyvatel zvýšil z 500 na 40 000 pouze ve městě. Stejné množství žilo v komunitách a městech okolo, jedním ze slavných obyvatel byl třeba Jack London. V době největší slávy tu byly restaurace, kina, divadla, opera. Dnes jsou tu hlavně atrakce pro turisty, zaměřené na historii a rýžování zlata. Přesto je spousta domů opravených a celé to tu vypadá, jako kulisy westernu. Výlet sem by nebyl kompletní bez návštěvy Bonanza creek, potoka, který to celé odstartoval. Můžete se tu dovědět informace o způsobech získávání zlata a sami zkusit štěstí. My jsme navštívili elektricky poháněný důlní stroj. Byl velký jako dům a nepřetržitě několik let rýžoval zlato, dokud nebylo ložisko vytěženo.

Rýžování zlata s nejistým výsledkem je jedna z nejnudnějších činností, co jsem kdy dělal. Nedovedu si představit, táhnout se sice nádhernou ale nehostinnou krajinou mnoho měsíců. Všude sníh, teplota, že bolí i dýchat, v zádech vlci a medvědi. A pak člověk konečně dorazí k potoku a tam tohle. Když náhodou něco najde, v zádech se mu objeví mimo vlků i krumpáč.
Jarda radši trochu podváděl a koupil si trochu hlíny s jistotou zlata. Radost z toho, že je našel mu to ale vůbec nezkazilo. Zajímalo by mě co by dělal, kdyby je nenašel.

Sourtoe cocktail

Dawson je také známý jednou kuriozitou. Downtown hotel od roku 1973 servíruje panáka whisky s mumifikovaným lidským palcem u nohy. Nechutný přídavek drinku je skutečný, poslední kousek daroval jeden z místních po nehodě se sekačkou na trávu.

Na kopci s vyhlídkou na Dawson Míra uviděl krásný terénní obytný vůz. Nic jiného kvůli kouři ani vidět nemohl, zase totiž všude kolem začaly lesní požáry. Zaujalo ho že na stejném modelu pracoval na reklamaci jednoho dílu. Nevydržel a poprosil majitele, aby mu díl ukázal. Ten se rozpovídal a postěžoval si přitom na nespolehlivost. Ukázalo se, že jde nejen o stejný model, ale je to to konkrétní auto. Svět nakonec není tak velký a náhody se nestávají.

Zpět ve Watson Lake

Jedeme zpět domů a to se samozřejmě neobejde bez problémů. Jak jsme se přiblížil k Watson Lake, auto opět vypovědělo službu. Poslední kopec před vesnicí jsem prostě nevyjel. Začali jsme rozvíjet různé teorie týkající se převodovky, což by byla konečná. Vylezli jsme ven z auta a bezradně zírali do motoru, když kolem projížděl obří červený truck. Vyklonila se z něj milá paní se slovy: „Nepotřebujete pomoct?“. Potřebovali jsme.

Odvezla nás do Watson lake a cestou zavolala odtah i servis na druhý den, bylo už pozdě večer. Před skladištěm jsme čekali na řidiče odtahovky. Ještě když jsme seděli v jejím autě, přiběhnul k nám obrovský chlap a rozhazoval rukama. Měl velký knír a maskáčové oblečení, vypadal úplně jako typický vidlák z amerického filmu a trochu nám to nahánělo strach. Nakonec naskočil do svého trucku a zablokoval nás, takže jsme jen čekali, kdy vytáhne flintu. Naše zachránkyně se zachmuřila, vylezla z auta a seřvala ho tak, že vypadal tak o dvě hlavy menší. Prý exmanžel.

Nocleh ve Watson lake

Naše auto jsme nechali za hasičskou stanicí a šli hledat nocleh. V jednom kempu měli zavřeno, druhý nevypadal zrovna vábně. Stojím a koukám, kam bychom se nacpali se stanem, místa bylo spoustu. V tom vyleze chlap: „Na stan místo nemáme, vypadněte“. Snažil jsem se být milý a popsat náš problém. „To mě nezajímá. Vím že jsem hajzl. A vzhůru jsem celou noc!“, ukazoval prstem ven z kempu. V Kanadě jsou lidé obvykle stereotypně milí, takovéhle chování jsem nezažil nikde na světě. Noc jsme strávili namačkaní v autě za hasičskou stanicí. Záměrně nepíšu, že jsme spali.

Ráno se mechanik na auto podíval a nepotvrdil naše teorie. Naopak přišel s novou, ale bude potřebovat víc času se na to podívat, takže máme čekat. Ve vesnici není mnoho zábavy (žádná), takže jsme jen seděli v knihovně. Celý den se na to už ani nepodíval a my začali propadat zoufalství, nevypadá to dobře. Blížil se nám termín odletu zpět do ČR, takže jsem zvážil možnosti, co dál. Teď jsem přemýšlel o stopování až do Banffu. Pár minut na to mě minula Češka a po chvíli konverzace nabídla odvoz, že jedou až do Edmontonu. Odtamtud už by to nebyl problém, ale nechci tu kluky nechat. Kamarádka mi říkala, že mám často štěstí. Celý vesmír se spojí, aby mi splnil přání. Rozbitý auto jsem si teda nepřál.

Princezny Kaska

Znovu jsme potkali našeho strážného anděla z červeného trucku. Zeptala se, jak se máme. Byl jsem na kraji deprese, tak jsem spustil. K mému překvapení nám nabídla, že má na zahradě přívěs, tak ať přespíme tam. Taky nám ukázala jezero za městem a slíbila další výlet. Celý večer jsme pili pivo a povídali si. Ukázalo se, že patří k Prvním národům Kaska, dokonce do rodiny náčelníka. Dověděli jsme se toho spoustu o životě místních, medvědech, lovu a indiánech. Teď už víme, jaké náboje je nejlepší na karibu a jak probíhá lov losa. Je to řidička kamionu, takže nemusím zmiňovat, že nás hravě přepila.

Druhý den nás nebavilo zase čekat a auto jsme dovezli do druhého servisu. Tam si s tím chlápek chvíli pohrál a ihned stanovil diagnózu. Součástka přijde v pátek, ale to už musíme být zpět, takže nám nezbývá než letět z Whitehorse do Calgary. Melody se nabídla, že nás odveze a ukáže nám Liard Hot Springs. Ty byly asi nejhezčí, jaké jsem viděl. Přírodní horké jezírko uprostřed lesa s malou dřevěnou převlékárnou má nádhernou atmosféru. Ostatní totiž vypadají jako obyčejný bazén. Ona vstup neplatila a rangera odbyla se slovy: „Já jsem Kaska, tohle je moje území“. Historku o medvědu, co tu roztrhal několik lidí si naštěstí také nechala až na potom.

Tahle zkušenost byla asi to nejlepší z tohoto výletu. Krásy krajiny a zvěře můžu obdivovat pořád, ale lidé mají také co říct. Jen loučení je na nic, obzvlášť když je podruhé.

The post Aljaska cestopis appeared first on Pavel Tvrdý | foto.

Vancouver

Třetí největší město Kanady je právem považováno za jedno z nejlepších míst k životu na světě. V jednu chvíli je možné být obklopen sklem a betonem, jen aby se za minutku člověk ocitnul na pláži a po dalších pár minutách v horách a divokém lese. Město nabízí to nejlepší z obou světů, perfektní spojení přírody a velkoměsta. Nese to sebou bohužel poměrně vysoké náklady. Drahý život se okamžitě podepsal na moji peněžence, protože jsem dostal chuť na pivo.

Vystáli jsme frontu, 25 babek za vstup do klubu, dalších 5 za šatnu a o cenách pití radši ani nemluvím. Pak jsme plni očekávání konečně v rojnici mohli pročesávat klub a hledat vnadné dívky. Nebyla tam ani jedna. Jakákoliv. Bylo tam totiž jen asi 5 chlapců, jinak byl klub úplně prázdný. Kvůli tomuhle jsem půl hodiny čekal ve frontě a pak zaplatil tolik peněz? I prodělek je kšeft a tohle byla jedna z těch horších investic. Raději jsme šli jinam, kde měli alespoň živou muziku.

Ulice Hastings

Domů z klubu jsme jeli autobusem přes ulici Hastings, kde jsme mohli pozorovat absurdně surrealní scénu. Julek nemohl dopít na ulici pivo aby nedostal pokutu. Chtělo se mu navíc čůrat tak raději přeskočil plot a zmizel ve tmě. Ve světle pouličních lamp před námi, mezi postavenými stany lidí bez domova a přístřešků z krabic pobíhaly krysy a mezi nimi tančil polonahý chlápek, evidentně pod vlivem drog. Blikající světla policejních vozů a vozidel záchranky byla jako diskotéka bez hudby jen obsluha zrovna křísila jeho kamaráda. Další postava se opírala o ceduli zastávky. V marné snaze trefit jehlou žílu se vousáč vydal do říše snů bez svoji dávky a usnul. Julek se mezitím znovu vynořil že tmy, nikdo ho neviděl, vše bylo v nejlepším pořádku.

Druhý den ve Vancouveru

Druhé den jsme prošli město a přebrodili se hordou asiatů šermujících selfie tyčemi okolo parních hodin ve čtvrti Gastown. Jindřiška už musela zpět do práce a tak jsme ji vyměnili za Míru, který s námi pokračoval zbytek cesty. Nejdříve na nás neměl moc času, protože musel plnit pozici zlatokopky. V drahém městě je to zřejmě jedna z účinných strategií přežití, i tak s sebou nese jisté povinnosti.

Jeho slečna ho mimo jiné vozila tam kam potřeboval, tak jsem toho také využil a jel se podívat do centra na západ slunce. Nikdo se mnou nechtěl, tak jsem musel sám. Občas se mi to bohužel stává, protože chodím na vyhlídky v divné časy, šťourám se ve foťáku.

Poznávání města

Rozhodl jsem se, že Vancouver neznám, ale nejlepší jak poznat město je jít zpět pěšky. Čím jsem asi myslel se ztratit. Myslel jsem, že jdu správným směrem a že to snad není příliš daleko. Ušel jsem teprve kus, zabralo mi to jen tři čtvrtě hodiny a začaly mě bolet nohy, až jsem konečně narazil na zastávku metra. S pocitem objevitele jsem se tam vydal, že už je to jen pár zastávek. Bohužel jsem byl na špatné lince, takže jsem se musel vrátit zpět do centra, odkud jsem vyšel. A potupně dojet zpět domů jinou linkou. Je zajímavé, že i přes urbanistické plánování města do čtverců s mnoha orientačními body může být navigace celkem problém.

Couráním po městě, v kavárnách a malých pivovarech jsme strávili skoro 3 dny. Nejvíce času v pivovarech. Odjezd byl poměrně těžký, skutečně bych si dovedl představit ve Vancouveru žít, hlavně z důvodů popsaných výše. A ty dívky co tam mají! Ale divočina už volá, ty hory se samy nevylezou.

Vancouver Island

Ostrov, místními příhodně nazývaný pouze „Ostrov“ je největším ostrovem na pobřeží Západní Ameriky. Jezdí sem trajekty z více míst v okolo Vancouveru, my jsme v podstatě náhodou stihli ten do Nanaimo, přestože jsme nezjišťovali časy kdy jezdí. Pro případné zájemce bych to doporučil nastudovat a případně koupit lístky předem. Jinak se taky může stát, že přijedete a nebude místo. Příroda je tu skutečně nádherná, vysoké hory se zvedají z malých pláží s velkými kameny přes mechem porostlé vlhké, zelené lesy. Sytou barvu způsobuje častý déšť a ani nám se bohužel nevyhnul. V jemném mrholení jsme dojeli do Port Alberni a překonali závoru na menší lesní cestě. Všude visely cedulky s pohřešovanými osobami a dodávaly nám odvahu k postupu lesem. Podle mapy jsem našel vodopád, procházející dírou ve skále. Mapě jsem ale opět nevěnoval dostatečnou pozornost, takže jsme přišli z druhé strany. Naštěstí tou dírou lze prolézt. Pokud se vám zdá, že to působí poměrně uměle, tak je to bohužel pravda. Vodopád byl vytvořen člověkem, kvůli přesměrování toku.

Cestou na Tofino

Při návratu nás čekalo překvapení. Projížděli jsme táhlou zatáčkou v klesání a okolo škarpy byla vidět vyrvaná tráva a hlína. Směrem do zatáčky se k ní přidalo nějaké nářadí a další harampádí, rozházené až k prostředku silnice. Tam na střeše ležel bílý pickup, jako mrtvý brouk na krovkách. Do tichého okolí bylo slyšet jen zlověstné syčení a cvakání vyhaslého motoru. Nikde nikdo. Okamžitě jsme vyběhli a modlili se, aby to nebylo vážné. Protože bylo auto na střeše, běželi jsme omylem k místu spolujezdce. Střecha byla zmáčknutá tak, že auto nemělo žádné okno. Vůz na ní musel přistát celou vahou. U řidiče naštěstí sloupek vydržel a zevnitř se ozývalo tiché sténání. V oblasti motoru se párkrát zajiskřilo a nám se podařilo vylomit pomuchlané dveře u řidiče. To už se naštěstí seběhli další lidé, z nichž jedna paní byla zdravotní sestra. Na silnici nemá smysl riskovat, podobný zážitek pomůže k uvědomění si, jakou ruletu každý hrajeme.

Kvůli počasí o nějakých tůrách po kopcích nemohla být ani řeč. Spokojili jsme se s plážemi a lesy, jako třeba Cathedral Grove. Ten patří mezi sedm divů Kanady. Některé stromy mají více než 800 let a obvod až 9 metrů.

Port Alberni a Tofino

Večer v motelu smrděly cigarety a byl zase jako z hororu. Protože jsme byli plní zážitků, moc nám to nevadilo. Na lepší jsme stejně neměli a v stanování v dešti jsem měl plné zuby. Venku byl z okolních továren cítit smrad připomínající zkažená vejce, tak jsme si dali jen pivo na uklidnění a šli spát. Možná to ale byly fazole ze včera, těžko říct.

Do Tofina jsme dorazili poměrně rychle. Malá rybářská a surfařská vesnička má podobnou atmosféru, jako Cannon Beach v Oregonu. Výlety do přírody, jízda na kajaku a hlavně serfování jsou hlavní aktivity, lákající sem turisty. Zase nám pršelo, tak jsme se jen procházeli po plážích za odlivu a hledali hvězdice a kraby. Překvapilo mě, kolik chcíplých exemplářů jsem našel. Na jedné z nich jsme si nakonec i udělali oheň a romantiku s pivem. Majitelé se rozhodli podpořit svoje podnikání vysokou cenou za nákup palivového dříví. Moje skautské srdce by však nakupování dřeva na podpal za 8 dolarů asi nepřežilo. Naštěstí jsme cestou na pláž projížděli kolem kontejneru s odřezky dřeva ze stavby, takže se problém velice rychle vyřešil. A ani na fotce to není poznat!

Squamish

Dříve byl Squamish pouze zastávkou na cestě do daleko známějšího Whistleru. Protože se tam neustále zvedají ceny úplně všeho a život je čím dál tím dražší, přestěhovalo se mnoho obyvatel do Squamishe. Z městečka se tak stala levnější základna pro vyznavače různých sportů jako je cyklistika, horolezení. Turismus postupně nahrazuje lesnictví jako hlavní zdroj obživy. Squamish leží v úžině mezi horami, která mi hrozně připomínala Norsko. Nad mořem a městem se vypíná masiv Stavamus Chief, údajně druhý největší žulový masiv na světě, a funguje tak jako oblíbený cíl zdatnějších turistů a turistek. Obvykle se na tůrách značně zadýchám a nejsem schopný vnímat, tady mám pocit, že jsem se několikrát téměř ženil. Ještěže jsme dole našli kemp se studenou sprchou.

Whistler

Pak už nás čekal přesun do Whistleru, kde v kempu čekal Marcus. Byl víkend a v oblasti se zrovna běžel nějaký závod, takže všechna místa byla beznadějně vyprodaná, tak trochu nám ten kluk zachránil krk. Jeho druhé auto se mělo připojit k naší výpravě. Myslel si totiž, že jsem kompletně naplánoval vše až na Alijašku a bez zařizování se k nám připojí. Kdyby tak věděl, jak se mýlil!

Mezitím co jsme objevovali bary Whistleru se rozhodl zachránit krk ještě někomu dalšímu, protože se strhla průtrž mračen. My jsem v poklidu vychutnávali pivo a zkoumali, jestli je tu více Australanů (a Australanek) než v Banffu. Výsledek neznám, ale myslím si, že je jich tu asi víc než v Austrálii. V kempu mezitím druhý pár kolem stanu nechal bordel včetně jídla, což tam, kde jsou medvědi obvykle nebývá dobrý nápad. Potom co začali uprostřed noci pouštět rádio jsem jim snad takovou návštěvu i přál.

Sjezdová kola ve Whistleru

Jak skoro zpíval Janek, sny se mají plnit nejen o Vánocích. Jako kluk jsem snil o ježdění na kole ve Whistleru. Měl jsem na zdi několik tapet, většinou kol létajících v kanadském lese. Sice nebyly Vánoce a je to dost drahé, ale nemohl jsem odolat. 4 hodiny čisté radosti a adrenalinu za 180CAD. Resort má tratě různé obtížnosti a dokonce i bikeškolu. I značením je to úplně stejné jako se sjezdovým lyžováním. Podobných středisek se i v Čechách poslední dobou vyrojilo jako po dešti, tohle je ale snad nejznámější na světě. Půjčil jsem si kolo v hodnotě nového auta a hledal, kde ho rozstřelím. Nakonec jsem si kupodivu nejvíc užil na tratích pro pokročilé a upadl jsem jen trochu. Nepohodli jsme se s jednou překážkou, mimo pár odřenin jsme to já i kolo přežili bez újmy.

Nechtěl jsem mít zakrvácený spacák, tak jsem si zbaběle raději ovázal nohu. Bylo třeba zase jet dál, vzdálenosti jsou v Kanadě obrovské. To že je to druhá největší země světa někde prostě muší být znát. Vyrazili jsme před týdnem a dostali jsme se teprve do půlky provincie BC. Do další části nám to hlásilo slabých 16 hodin jízdy, další provincie je ale Yukon. Jeho heslo Larger than life nám nedávalo příliš naději, že by se měly věci měnit.

Yukon

Projížděním malých vesniček plných komárů jsme strávili příliš mnoho času. Zakousl jsem se do sedačky a komáři se zakousli do mě ale vůbec to neutíkalo. Ne, že by krajina byla nezajímavá, ale kvůli časovým omezením jsme nemohli prozkoumat všechno. Navíc po nějakém čase se vždycky dostaví pocit sytosti. To co bych po příletu obdivoval klidně celý den se najednou zdá samozřejmé. „hmm, další vodopád“, „hmm, zase hory“. Pak aby to člověk docenil až z fotek.

Po nějaké době jsme dorazili k první hranici s Aljaškou, stále v půlce BC. Stewart/Hyder jsou dvě vesnice, každá na jedné straně hranice. Obyvatel tam žije jen pár a moc aktivit tam také není. Spojené státy si dokonce ani nechrání hranici, celníci jsou jen na Kanadské straně. I tak ale Mírovi způsobili horké chvilky, při vysvětlování svého aktuálního statusu se do toho zamotal a musel na pohovor dovnitř. Představa, že by musel ve vesnici zůstat pro něj nebyla vůbec lákavá. My jsme se mu samozřejmě vysmáli.

Hyder, Aljaška

Většina turistů překročí hranice s USA a dojede po prašné cestě až k vyhlídce na ledovec Salmon. Asi 40km silnice nabízí spoustu výhledů na nedotčenou krajinu. Ryba co tomu dala jméno určitý měsíc v roce táhne proti proudu potoka pod ledovcem a při správných podmínkách je možné pozorovat medvědy, jak je loví. Bohužel nebyl správný měsíc v roce, takže jsme pozorovali prázdný potok. Ne, že by nebyl krásný, ale něco tomu prostě chybělo. Hladoví jsme raději doplnili kalorie,k občerstvení jsme po dlouhé době vytáhli konzervy s těstovinami. Takový gurmánský zážitek si příště radši nechám ujít, konzervy už nechci nikdy ani vidět.

V táboře měli koně, psa a spoustu jiných domácích zvířat, ale byl to první večer v opravdové divočině severu. To že to byl vlastně statek tomu neubíralo na autenticitě. Míru jsme celý večer zásobili historkami o medvědech a trochu ho tím vyplašili. Tolik mrtvol nemají snad ani ve filmech. Stan máme nevelký, takže jsme se vždycky opírali hlavou o jeho stěnu, protože to je lepší, než se opírat o sebe navzájem. Stanování mezi krvežíznivými medvědy se Mírovi vůbec nezamlouvalo, ale nakonec únavou usnul. Najednou zakřičel a vyskočil s hrůzou v očích, jako by se do něj právě pustil samotný král lesa. Ve svitu měsíce se proti stěně stanu rýsoval stín hrozivě vypadajícího kotěte, které mu právě skočilo na hlavu.

Směrem na Watson Lake

Moc hodná paní v infocentru nám poradila, ať se zastavíme u Boya Lake, nádherně modrého jezera kousek od hranice s Yukonem. Hodná byla proto, že nám taky dala odznáčky. Všichni jsme rychle naskákali do blankytně modré vody a pak z ní ještě rychleji vyběhli jako princezny. Studená voda mi nevadí, protože jakmile začnu plavat, přestanu jí vnímat. Tady jsem ale měl skutečné křeče. Míra se pak mohl v klidu převlékat hned na břehu, aniž by se bál, že bude něco ukazovat. Nebylo by co. Druhé auto, Marcus s Bronte zase vyrazili trochu napřed, že na nás počkají v kempu. Minule si stěžovali na naše řízení, my se ale jen snažili být ohleduplní k jejich autu, které se skládalo z více závad než mělo dílů. Rytmické pohyby jejich auta v táboře mi daly za pravdu, že jejich úprk měl jiný důvod, že jezdíme pomalu.

Watson lake je malá vesnička na cestě na Aljašku, kterou cestovatelé obvykle pouze projíždějí. To byl náš původní plán pro obě cesty. Při cestě zpět se to nepodařilo a my jsme tu neočekávaně strávili několik moc hezkých dní a poznali život místních obyvatel. Na první pohled to vypadá, že tu nic není. V okolí se ale dají najít zajímavosti, jen nejsou tolik známé, jako tolik imitovaný Signpost forrest. Ten v roce 1942 založil voják americké armády, stavějící silnici. Byl tu už několik měsíců. daleko od rodiny a tak se mu velmi stýskalo po domově. Skoro jako nám těch pár dní, co jsme tam byli. Na kůl přibil značku se jménem svého města a jeho vzdáleností. Postupně se k tomuto zvyku přidávalo více a více lidí, dnes je značek přes 80 tisíc.

Liard Hot Springs

Nedaleko je také několik pěkných jezer a hlavně Liard Hot Springs, které nám ukázala místní indiánka. Přírodní horké prameny uprostřed lesa jsou úplně jiné, než co jsem viděl dříve. Obvykle to totiž bývá v podstatě jen bazén s horkou vodou, ovšem ne tady. Tady je jezírko přímo uprostřed lesa.

Carcross

Carcross, původně Caribou Crossing, svůj název dostalo podle velkého množství migrujících karibů přes přírodní most mezi jezery Bennett a Nares. Je to jedna z větších vesnic, což tady znamená, že má víc než 200 obyvatel. Nedaleko leží Carcross dessert, která je často označováno za nejmenší poušť světa. Ve skutečnosti však jde jen o sérii písečných dun. Přesto je velmi zvláštní z „pouště“koukat na okolní ledem pokryté vrcholky. Na tak dalekém severu obzvlášť. V obrovských lesích okolo stromy mohou vylučovat pyl skoro najednou, při vhodných atmosférických podmínkách se žlutý mrak zvedne a pokud se do něj opře slunce, je to zajímavá podívaná. Dokonce mě donutila vyhledat si přesný způsob rozmnožování nahosemenných rostlin, foťák jsem ale vytáhnout nestihl.

Whitehorse

Whitehorse je hlavní město teritoria Yukon, pojmenované bylo podle stejnojmenných proudů za městem. V předchozích odstavcích jsem se zmiňoval o obyvatelstvu, v tomhle městě jich žije 23 tisíc. To je většina celé provincie. Proudy dávno spolkla přehrada, v jejímž areálu je žebřík pro lososy. Série propojených nádrží umožňuje rybám vyskákat proti proudu zpět a překonat přehradu s elegancí. Zároveň je žebřík v jedné části prosklený, aby bylo možné spočítat, kolik lososů se každý rok proti proudu vydá. V dobách zlaté horečky tu zlatokopové překládali proviant na kolesové parníky, mířící do Dawson City. Jedním ze zachovalých je SS Klondike, vytažený na břeh a sloužící jako muzeum těchto aktivit. Ve městě a i v celé provincii žije velké procento indiánů – Prvních národů, původních obyvatel Yukonu. Podařilo se nám prošvihnout otevírací dobu Walmart. Je snadné se splést, protože v této zeměpisné šířce už slunce skoro nezapadá a dost ztěžuje orientaci v čase.

Národní park Kluane

Haines Junction je branou do národního parku Kluane. Ten leží v trojúhelníku mezi BC, Yukonem a Alijaškou a spolu s propojenými parky ostatních států patří do dědictví UNESCO. Hory a ledovce tvoří většinu rozlohy parku a činí ho tak nepříliš dostupným. Před více než 300 lety se jeden z ledovců sesunul a zablokoval řeku Alsek. Přehrada po 125 letech povolila a způsobila ničivé záplavy, které jsou patrné dodnes. Díky tomu je také možné v jednom z jezer najít nemigrující lososy, chudáci se už nemají jak dostat zpět do moře.

V parku se nachází nejvyšší hora Mount Logan, při dobrém počasí a velkém štěstí je možné ji vidět z jednoho z menších vrcholů na začátku parku. Kluane je nefalšovaná divočina, jako z knížek. Nejen že se po kopcích prohání nejvíce savců v Severní Americe, ale oproti jiným národním parkům tu nejsou v podstatě žádné silnice a ani cesty. Jste tedy odkázaní jen na letadlo nebo vlastní nohy a protože chybí stezky, je nutné si hledat vlastní cestu. Absence Asiatů se selfie tyčkami je jen třešničkou na dortu. Sem se jednou chci vrátit.

Rozdělujeme se

Marcus zjistil, že jim docházejí peníze a dál s námi nepojedou. Ve skutečnosti s námi asi jen nechtěl. Nedivím se po to co jsme ho vzali na Sheep Ridge. Trefně pojmenovány kopec je plný očích stezek v kterých je snadné se ztratit. Omylem jsme jednu sledovali, až se z nás na chvíli museli stát kamzíci a probíjení se křovím dalo trochu zabrat. Jak jsem zmiňoval, nejsou tu žádné oficiální stezky, takže se na vrchol člověk musí navigovat sám. Nerušené výhledy ale stojí za to. Částečně jsem i zapomněl fotit a jen si užíval nádherné scenérie.
Těsně před kempem jsme potkali obrovského medvěda Grizzly. Byl velký asi jako půlka našeho auta (máme velké auto) a spokojeně se krmil kvítím necelý kilometr od tábořiště. Udělal jsem asi milion fotek a on se naprosto nenechal vyrušit. Zajímalo ho jen jídlo a naštěstí nevyhodnotil, že bych mohl taky být k snědku. Přestože jsme stan postavili v ohrádce, za plotem pod napětím, stejně jsem měl dost lehké spaní. Zdálo se mi jen o tom, že mě za nohu vytáhne ven. Naštěstí kolem nebyla žádná koťata.
Jedeme na Aljašku.

The post Západní Kanada cestopis appeared first on Pavel Tvrdý | foto.

Dinosauři v Drumheller

Úsporně jsme se sbalili, vzali jen to nejnutnější a vyrazili do Drumheller. Hory vystřídaly holé pláně, rovina kde nic není, jen úporné vedro. Ještě, že jsem na to přes hromadu harampádí v autě ani neviděl. Doslova z ničeho nic (fakt nic tam není) se před námi objevilo vymleté údolí s městečkem okolo říčky, nazývané badlands. Tak údajně původní obyvatelé označovali špatně překonatelnou oblast kde nic neroste.

Na město dohlížel největší dinosaurus a pravděpodobně také největší kýč na světě. Špatně provedena sochá v nadživotní velikosti nenápadně přibližovala čím je údolí zajímavé. Bez takové souvislosti by to asi bylo ještě horší než obří sádrový trpaslík. V okolí města se totiž dá vlastníma očima (rukama ne, sbírat se nesmí) najít fosilie. Dinosauři se šikovné schovávají hlavně v pěkně provedeném muzeu Tyrell, mimo Tyranosaura třeba kreativně pojmenovaný Albertasaurus. Jedná se o největší takové muzeum v Kanadě. Další atrakcí jsou hoodoos, erodované skalní útvary připomínající pokličky. A to i velikostí, stejně jako některé dívky jejich profilové fotky lžou o svých rozměrech.

Národní park Glacier

Překonání hraničního přechodu v Montaně proběhlo téměř bez obtíží až na Jindřišku. Neodevzdala lísteček z pasu, který se vrací při opuštění USA. Celník tak nemohl prokázat že dříve opustila Státy. Přišli jsme sice z kanadské strany, dokazování ale bylo nad jeho síly. Naštěstí nás nakonec pustil a my mohli jet vstříc dobrodružství. Přání vidět divoké bizony se nám splnilo velice brzy, asi 20 metrů za hranicí. Americký sen!

Národní park Glacier je mezinárodní, pokračuje až na kanadskou stranu jako Waterton Lakes park. Na spojení dvou zemí v ochraně přírody jsou velice pyšní, ještě pyšnější jsou snad na faunu a floru jež se v parcích pohybuje. Krajina se také nenechá zahanbit, nejznámější McDonald lake, plné barevných kamenů se objevuje snad na všech fotkách. My ho ale bohužel neviděli. Než jsme přijeli tak nesvítilo dost slunce a cesta za sluncem Going to the sun byla stále pod sněhem. Na začátku sezony jsou sice některé cesty stále zavřené, ale alespoň vodopády mají dost síly. Nejznámější jsou St. Mary, Virginia a Running Eagle falls. Prošli jsme se ke dvěma z nich a cestou mě přepadla nepříjemnost. Marně jsem hledal kadibudky a nezbylo, než vykonat povinnost v souladu s přírodou.

Cestou zpět jsme potkali prvního medvěda. Vypadal trochu vyplašeně, zřejmě hledal konkurenci, co mu tam zanechala takový dáreček. Raději jsme se mu klidili z cesty a zastavili už jen na nemnoha vyhlídkách u silnice. Na jednu z nich jsem chtěl vyrazit na východ slunce. První paprsky se měly opřít do spících hor, dát vyniknout nezvyklé fialové barvě některých skal a zajímavým tvarům ostatních. Místo toho jsem ale spal. Co jsem neviděl, to se nestalo a tak můžu prohlásit, že byl východ určitě úplně škaredý a slunce vlastně ani vůbec nevyšlo.

Odjezd z Glacier

Navíc se stalo další neštěstí, Jarda ztratil šňůrku k příboru. Zdá se to jako maličkost, pro něj to ale byla velká věc. Úplně se kvůli tomu zamotal a my se museli zavázat, že ji najdeme. Raději jsme zase vyrazili na cestu se zastávkou v Two Medicine. Zásoby jsme nakoupili v domě splněných přání Walmart. Naším přáním bylo vidět divně lidi, není lepšího místa pro trochu antropologického pozorování. Tenhle byl plný indiánů, lidí bez zubů a můžu s obrovskými prsy. A taky indiánů bez zubů s obrovskými prsy. Plní všech vizuálních a čichových vjemů jsme se rozhodli dát si jednou za pár dní deratizační den v motelu. Začali jsme totiž vypadat, jako že mezi ně patříme.

Montanu jsem si představoval jako plochou zemi, plnou prérií na východě a horami v národním parku Glacier na západě. Minimálně západ toho ale nabízí mnohem víc, bohužel jsme kvůli časovým omezením zvlněnou krajinou pouze projížděli. Nejvíc nás zaujal kaňon řeky Missouri s krásnými skalami a okolí hlavního města Helena. Nějaký silně věřící tam přeškrtal nápis, že místo vzniklo před milionem let.

Národní park Yellowstone

Nejstarší národní park na světě známý pro svou divokou přírodu a řadu geotermálních úkazů leží vetší částí ve státě Wyoming. Poslední dobou se o něm ale mluví hlavně jako o supervulkánu, který už už hrozí explozí. Po dlouhé jízdě jsme uvítali ceduli Yellowstone, která znamenala, že následující dny strávíme v nádherné přírodě a na výbuch nebylo ani pomyšlení.

Na začátku června ještě nezačala plná sezóna, proto nás překvapila spousta lidí. Indů a Číňanů v parku bylo víc než bizonů. A bizonů je tam fakt hodně. U obou národů byl vidět kulturní rozdíl ve vnímání osobního prostoru. Kde my jsme zvyklí mít od jiných jistý odstup, oni jsou zvyklí na blízkost. Asi proto se nebojí být na dva metry třeba i od medvěda. V Yellowstone žijí snad všichni zástupci fauny severní Ameriky. Není problém narazit na vidlorohy, wapiti, losy a ostatní velkou zvěř. Často dokonce i hned u cedule s jejich popisem.

Park je v podstatě tvořen dvěma okruhy s různými zastávkami. První den jsme projeli tu horní a v pomalém tempu prošli různá zastavení. Třeba u horkých pramenů Mammoth s jezírky plnými barevných bakteríí a řas, nebo u bahenních sopek a různých jezírek. Připadal jsem si skoro jako doma, v rezervaci SOOS nedaleko Chebu. Rychlost naší dopravy ovlivnily zácpy. Bizoní zácpy. Nemá to nic společného se zažíváním sudokopytníka, jen se rozhodl vykračovat si pěkný kus zrovna naším pruhem a špalír aut za ním mu vůbec nevadil. Na rozdýchání jsme dali nezbytnou kávičku, bez ní jsou ty výlety po divočině takové málo instagramové. Navečer jsme dokončili okruh v Lamarr Valley, známém svojí populací vlků. Podle nějaké studie mají zásadní vliv na místní přírodu.

Druhý den v Yellowstone

V kempu chtěl Jarda procvičovat svojí angličtinu. Se starším rangerem tak dlouho konverzoval, až nám omylem vypsal dva poukazy na sprchu místo jednoho. My se ale stejně nemyjeme a raději smrdíme. Lépe to zapadá do konceptu kempování v divočině. Největší divočina stejně podle mého názoru byla ve vedlejším stanu. Kvůli značnému hluku jsem toho bohužel moc nenaspal a ani déšť tomu moc nepomohl.

Druhý den jsme obdivovali vodopády, Yellowstonský Grand Canyon a gejzíry. Ten nejznámější Old Faithfull má vlastní odpočet, podle kterého je možné vysledovat, kdy dojde k výstřiku. Moc přesné to ale není, takže jsem nakonec stejně stál pěkných pár minut na dešti s ostatními lidmi.

Národní park leží v poměrně velké nadmořské výšce, na začátku sezony tak může být na některých místech ještě sníh. Takovým místem bylo například naše tábořiště. Naštěstí jsem nemuseli stavět stan na sněhu jako sousedé, možná proto dělali minulou noc takový hluk. Chtěl jsem se ohřát u táboráku, ale za dřevo správci požadovali poměrně vysoký poplatek. Naštěstí mi sdělili, že je povolené sbírat dřevo vlastní. S malým švýcarským nožíkem jsem se vydal do hloubi lesů zúročit všechny svoje skautské zkušenosti. Můj návrat musel připomínat začátek filmu Commando s Arnoldem, jak nese vzrostlý strom na rameni. Nikdo nechápal jak jsem to tím malým nožíkem upižlal. Bohužel jsem pak musel volit mezi tím, jestli mít špinavé ruce, nebo je nechat umrznout při mytí ve vodě chladnější než smrt.

Grand Teton

Jarda začal pěstovat image táborníka skauta a koupil si čepici s mývalím ocasem. K mojí radosti jí nesundal skoro celý výlet a zlepšoval nám náladu když pršelo a kvůli dlouhým přesunům jsme nestíhali večeři. I staršího pána v návštěvnickém centru to rozesmálo tolik, že nebyl schopný poradit kam jet. Chtěl jsem konečně vidět nějaký výherní los, jak majestátně kráčí mělkou vodou. Vybral jsem si na mapě cestu se slibným názvem „Moose“. Ten kdo cestu pojmenoval měl buď hloupý smysl pro humor nebo větší štěstí ve hře. Projeli jsme ji několikrát a nikde nebyl ani jeden.

Jackson hole je bez sněhu pěkná díra. Ale i od lanovky je vidět slavný Corbet’s, údajně nejtěžší značená sjezdovka Ameriky. Také tam mají WiFi, takže nejtěžší bylo hlavně odjet. Strávili jsme tam snad více času, než na vyhlídkách a v parku. Nejhezčím místem ale po právu bylo Mormon Row. Počasí přálo a stodoly zalité prvními paprsky s mlhou v pozadí přilákaly spousty fotografů, některé jsem poznal už z předchozího parku. Po náročném východu jsme si museli dát dvacet. Trochu se nám to protáhlo na dvě hodiny ale i tak mi to nestačilo. Začala mě bolet hlava a místo výletu na Jenny lake jsem spal v autě. I noc byla hodně divoká. Kluci uvařili Mac and Cheese z pytlíku a větry nám skoro odnesly stan.

Druhý den v Grand Teton

Už jsme tábořili dlouho, Jarda si pořídil mývalí čepici a všichni jsme si nechali narůst knír. Jindřiška z pochopitelných důvodů nemohla. Aby k nám zapadala, chtěl jsem jí vnutit klobouk typické čínské turistky. Svítivě oranžová pokrývka hlavy se jí vůbec nezamlouvala, takže jako blbci zatím vypadáme sami. Večer jsem chtěl na Oxbow bend, údajně nejlepší místo pro pozorovaní divoké zvěře v parku. Divoké děti bohužel vyplašily svým křikem i jediného bobra, který se ukázal. Pozorovat jsme tak mohli jen mračna komárů, která nás zahnala i s večeří do auta. Tentokrát se podávaly fazole, takže jsme mohli zase čekat místo stanu balon.

Na další východ se Julek podívat nechtěl a dobře udělal. Jindřišku jsme vláčeli spící vzadu v autě brzy ráno na místo zbytečně. Začalo totiž zase pršet. Radši jsme vyrazili na dlouhou cestu na jih, čekalo nás mnoho kilometrů až do Oregonu. Ujet 800mil na jeden zátah se nám nepodařilo. Stihli jsme dojet jen na Shoshone falls. Nigarské vodopády západu mají téměř 300m na šířku a jsou skutečně majestátní, pokud v nich teče dost vody. Část řeky proti proudu totiž byla přesměrována a je použitá k zavlažování oblasti, nazývané jako magické údolí. Z neúrodné oblasti se stala jedna z nejproduktivnějších na severozápad USA. Jako místo pro svůj skok na motorce si je vybral i kaskadér Evel Knievel.

Severozápad USA

Další den nás čekalo pouhých 8 hodin jízdy. Snažil jsem cestu rozmělnit, jinak bychom jeli pouze přes nekonečná pole, plná zavlažovacích zařízení. Zařídil jsem osvěžení u lávových polí Craters of the moon. Dlouho jsme se nezdrželi, protože z nějakého důvodu natřeli i chodníky na černo a všechno bylo rozpálené od slunce. Navíc strašlivě foukalo. Překonali jsme poušť a prérie a dorazili do východní části státu Oregon, plné borovic. Hned u cedule se nám dostalo osvěžení od ostřikovače a také v informačním centru. Moc příjemné paní servírovaly kávu a rozdávaly nádherné pohledy. Samozřejmě zdarma.

Kráterové jezero je nejhlubším jezerem USA a podle názvu leží…uprostřed kráteru. Kvůli značné hloubce a čistotě vody má nádherně modrou barvu. Veškerá voda je pouze ze srážek a jezero nemá žádný odtok. Po okraji vede silnice, přístupná podle počasí a množství sněhu. Ještě na začátku června byla otevřená pouze půlka, zbytek teprve postupně odklízeli.

Sehnat v malém parku ubytování nebylo vůbec snadné, kvůli sněhu se rozhodli neotevřít kemp. Museli jsme využít služeb malého motelu u cesty, nic jiného v okolí bohužel nebylo. Už při vstupu do pokoje mě zaujaly růžové potahy na postelích, koberec s vysokým chlupem a dřevěné obložení. Až někdy budu natáčet horor z amerického venkova o prostitutkách, mám dobrý tip na lokaci. V koupelně zase někdo instaloval zlepšovák, aby mi sprchová hlavice nevypadla z ruky. Byla pod proudem a nemohl jsem jí tedy pustit. Ráno nás majitelka uvítala dotazem, jak se nám hotel líbí. Tak rozpačité pohledy asi dlouho neviděla.

Vulkány Severozápadu USA a Oregon

Západní částí USA prochází Ohnivý kruh, pásmo okolo Tichého oceánu charakteristické projevy vulkanické činnosti. Proto je severozápad USA význačný svými horami sopečného původu. Potenciálně aktivní stratovulkán Mount Hood je jedním z nejznámějších zástupců. Okolo prochází Pacific Crest Trail, dálková turistická stezka z Mexika do Kanady. Pod kopcem a i přímo na kopci je množství cest, dole jsou také jezera a další turisticky atraktivní místa. V hotelu pod vrcholem jsme zažili osvícení, sloužil totiž jako exteriéry pro stejnojmenný film. Alespoň jsem domů poslal hezké pohledy. Přímo u jezera pod horou je malý kemp. Paní co ho měla na starosti byla velmi stará a nedoslýchavá. Právě proto jsme nechali mluvit Julka, který trochu huhlá a má přízvuk. Místo rychlého vyřízení nezbytnosti jsme měli zábavu na půl hodiny.

Soutěska řeky Columbia, plná nádherných vodopádů si bohužel v roce 2017 protrpěla ničivý požár a mimo Multnomah Falls nebyly ostatní vodopády přístupné do té doby, než budou přístupové cesty opraveny.

Skály Haystack rock v záři zapadajícího slunce. Vodopády dopadající na písčitou pláž Hug point. Výhled na celé pobřeží z Ecola point. Není divu, že National Geographic zařadil Cannon beach na seznam 100 nejkrásnějších míst světa. Stejnojmenné městečko plné stylových hotýlků, restaurací a kaváren je tvořené zejména oprýskanými plážovými domy. Ty působí navenek omšele, ve skutečnosti je to ale jen styl. Žijí a jezdí sem hlavně boháči a všechno je nechutně drahé. Na chvíli jsme se do nich zkusili vžít, a užívali si zmrzliny, káviček a vše zakončili v pivovaru na ochutnávce piv. Objednali jsme si jejich 8 druhů piv na ochutnání a trochu zaskočili servírku, protože jsme těch 8 piv chtěli každý. Naši boháčskou chvilku jsme pak zakončili noclehem ve stanu.

Stát Washington

Cestou do státu Washington nelze minout vrak lodi Peter Iredale, která tu ztroskotala roku 1906. Na dlouhé písčité pláži z ní zbyl pouze zbytek ocelového trupu. To ocelový most, spojující oba státy se dochoval celý. Možná si ho budete pamatovat z některých filmů z konce osmdesátých let. Já můžu jen doplnit, že tu kosatky neskáčou přes hromady kamení, neprohání se tu svalnatí učitelé ze školky ani roboti po zásahu bleskem. Oregon i Washington slouží jako lokace pro mnohé filmy doteď.

Dalším zástupcem stratovulkánu je Mount Rainier, údajně jedna z nejnebezpečnějších sopek světa. Klikatá silnice se tu vlní jako had a zakouslá do skály nabírá nadmořskou výšku a výhledy. Nejhezčí mají být od jezera Reflection a z sedla mezi horami naproti. Až si příště budu představovat rozkvetlé louky, plné květin a v pozadí vulkán, budu lépe časově plánovat. Sníh tu zůstává do července.

Snad každý zná Amazonský prales. Ne každý už ale ví, že deštné pralesy se vyskytují i na severozápadě USA. V neznámějším z nich, Hoh Rain Forest spadne přes 4 metry srážek za rok. Asi se tedy není čemu divit, že při naší návštěvě také pršelo. Naštěstí to je také nejlepší čas pro návštěvu, protože je vše krásně svěží a zelené. Většina stromů je pokryta obrovskými shluky visícího mechu a kapradin. Nelze si nevšimnout, jaké je mezi stromy ticho, protože mechy pohlcují všechen zvuk. Nejlepší místo kde začít je u návštěvnického centra, tak jako asi v každém parku. Odtud můžete projít dvě krátké přírodní stezky a dávat pozor na elektroniku, aby nenavlhla. Na déšť jsme byli připravení, takže jsme rozložili nad stanem obrovskou plachtu a přikryli v podstatě celé tábořiště.

Cesta zpět do Kanady byla opět bez problému. Jen některým z nás vypršely víza, tak se celník chytře ptal, jestli se všichni vracíme na stejné místo do práce. Stačilo slíbit, že nebudeme pracovat a cesta byla volná!

The post Severozápad USA cestopis appeared first on Pavel Tvrdý | foto.

Working holiday v Kanadě

Moje pracovní náplň v hotelu byla stejná, stále jsem dělal v podstatě a doslova podržtašku.  Jsem rád, že jsem práci vybíral nejen podle toho, kde byly nejhezčí holky. Víc jsem se tenkrát soustředil na kvantitu. A to nejen holek, ale hlavně práce. A našel si takovou, kde bylo víc holek a méně práce. Přesunoval jsem kufry tam a sem, přesunoval sníh a občas i lidi a věci. Jen bílou dodávku vystřídal bílý pickup s pásy místo kol a žlutý sněžný skůtr.

Sunshine Suzy, jak se pásový truck jmenuje, sice vypadá hodně zajímavě, ale ve skutečnosti je její řízení v podstatě stejné jako normální auto. Pokud je normální auto zvednuté skoro jako monster truck a má pásy. Nejzajímavější na celé věci je, že jsem jezdil po sjezdovce. I tak je Suzy u hostů velmi oblíbená a byli nadšení že se s ní můžou svézt. Jen do chvíle než zjistili, že za to musí zaplatit 75CAD, protože je určena jen pro stav nouze.

Stejně byl lepší skůtr, je s ním daleko více zábavy. Po sněhu ta věc zvládne pelášit i stovkou a do zatáček se snadno dá jet bokem. Není se čemu divit, že ten náš si toho dost vytrpěl. Za celou sezonu ho několikrát převrhli, přejeli rolbou a jednou jsme zapomněli dolít olej, takže se zadřel motor. Na místní „nástěnku hanby“ s fotkami rozmlácených a hořících skútrů jsme se s tím kupodivu nedostali.

Odklízení sněhu taková zábava není, pokud nejste masochista. Nekonečná práce, protože téměř každý den doslova kydalo. Než jsem stačil odklidit jednu stranu, na druhé už dávno znovu napadalo. Navíc se k tomu bílému svinstvu člověk musí prodírat jiným bílým svinstvem a když zrovna udeří pořádné mrazy, je celkem problém i jen dýchat, natož vykonávat práci.

Život na kopci

První slovo které se mi o životě v Kanadě vybaví je asi zima. Zeměpisná šířka a nadmořská výška napovídají, že teploty umí klesnout opravdu hluboko. V -35°C jsou omrzliny oprávněnou starostí, jakýkoliv nekrytý kus kůže mráz okamžitě spálí. Hlavním přítelem se tak nezbytně stal hydratační krém. Místo teploměru jsem mohl používat svůj nos. Jakmile mi přimrzly chlupy v nose, bylo pod -20. Když k sobě přimrzly řasy, bylo pod -30. Každý nádech byl lehce bolestivý a začal jsem zvažovat, jestli tohle mám skutečně zapotřebí. Pak ale nakydalo, já vytáhnul lyže a vše bylo znovu skvělé.

Ubytovaní jsme byli na té samé koleji jako v létě. Oproti létu jsme se ale mačkali s více lidmi a více Australany. Jejich schopnost se večer opít do němoty a pak brzy ráno přijít do práce a být funkční je skutečně obdivuhodná. Člověk se rychle naučí je milovat. Možnosti pro zábavu byly jinak dost omezené. Po tom co zavřeli vleky většina lidí sledovala filmy nebo lahev a nezřízeně pila. Brzy se stmívalo a v 5:30 přestala jezdit gondola, takže jsme zůstali zavření na kopci a jedinou společnost nám dělal mráz, tma a vítr. Bylo velmi snadné si vypěstovat sezónní depresi.

Pokud jedete na lyžařskou dovolenou, celý týden strávíte lyžováním, dobrou zábavou třeba i se sklenkou, zdá se to jako skvěle strávený čas. Proč takovou dovolenou nemít třeba několik měsíců, nebo celou sezonu? O tom je přeci Working holiday v Kanadě! Jenže jako sezónní pracovník musíte snášet i negativa. Několik dní v kuse nevidíte slunce. Pracujete i ve svátky za minimální mzdu, místo aby jste je trávili s rodinou a přáteli. Všichni okolo jsou stále nemocní a musíte s nimi sdílet velmi malý prostor vaší ubytovny. Díky tomu to už alespoň nejsou úplně cizí lidé. Někteří vám dokonce začnou být hodně blízcí. Jenže na konci sezony jim musíte dát sbohem s tím, že už se možná nikdy neuvidíte. Pak ale nakydá a vše je znovu skvělé.

Zábava a aktivity

Jak jméno Sunshine Ski resort napovídá, hlavní zábavou a atrakcí je lyžování. Proto to sem všechny ty Australany táhne, aby houfně pracovali jako recepční, prodavači a jiné jednoduché práce a ve volných dnech brázdili svahy. Přes den lajna v prašanu, večer pak další lajna. U nich doma sníh nestojí za nic a drogy jsou prý drahé.

Udělal jsem si malý seznam zimních aktivit, které bych chtěl vyzkoušet a postupně jsem je odškrtal. Je skvělé jak v létě všichni chodí po kopcích, lezou, jezdí na kánoích a raftech nebo na kole, prostě tráví spoustu času venku sportem. A v zimě to není jiné. Ještě než sníh schoval všechna jezera v údolích, zamrzla všechna tlustou vrstvou ledu. Jako první jsme si tedy koupili brusle a na několika jezerech zanechali tenké rýhy. Bruslení v nádherných scenériích a marné pokusy o hokej ale vydržely jen několik týdnů. Během té doby jsem naštěstí stihnul vyfotit metanové bubliny, uvízlé v ledu jezer.

Psí spřežení a výlety do města

Jakmile napadlo dost sněhu, využili jsme zlevněný výlet organizovaný pro staff a vyrazili provětrat psí spřežení. Normální cena asi hodinového výletu je naprosto šílených 300CAD, my to měli za třetinovou částku. Na začátku nás seznámili s chlupáči a poučili o správných povelech. Na ty ovšem spřežení nijak nereagovalo a běželo za ostatními. A kdyby se těm dvěma pokřikujícím dvounožcům vzadu mohli pejsci vysmát, jistě to udělají. Do kopce se jim totiž musí pomáhat a běžet vedle saní. Dobře to vědí, takže se v každém kopci otáčeli a sledovali, jestli běžíme. Největším překvapením ale bylo množství výkalů, které po sobě psi zanechají. Z našeho týmu si přímo doprostřed cesty ulevil každý jeden pes, někteří dokonce za jízdy. Jízda s psím spřežením pohádkově zasněženou krajinou, plnou psích hoven.

Jako město plné sezónních pracovníků má Banff velmi nízký věkový průměr svých obyvatel z celého světa. Pokud si tedy odmyslíte ty davy turistů, má velmi specifickou atmosféru. Možná taky proto se mu přezdívá hlavní město pohlavních chorob Kanady. Za zábavou jsme jezdili v neděli, protože většina podniků se snažila nalákat místní na nižší ceny všeho. Pronajali jsme si hotel, vyrazili do města a nakonec skončili v klubech jako Hoodoos nebo Sasquatch. Tam na místní poměry levný alkohol nadělal slušnou paseku.

Jeden z kamarádů s oblibou usínal ve vaně s puštěnou vodou. Oblečený. Druhý zase dostal zákaz vstupu do hotelu. Jako vždycky se totiž ztratil a šel domů jako první. Nefungoval mu klíč od dveří do pokoje a nějaký chlap ho od nich odstrkoval. Byl natolik rázný, že ho strčil až ze schodů. Ve vzniklé potyčce kamarád zavolal policii a začal vysvětlovat, že ho ten člověk napadl. „Snažím se jen dostat dovnitř, BestWestern hotel, 220!“ domáhal se svého práva na spánek. Škoda, že byl zrovna v hotelu RedCarpet, o blok vedle. 

Lyžování v Sunshine

V Sunshine je rozmanitý výběr sjezdovek různé obtížnosti. Ty jsou značené jinak, než v Evropě. Mimo upravovaných sjezdovek pro začátečníky, pokročilé i experty jsou tu i sjezdovky mezi stromy a nebo něco co bych nazval „kus skály který asi jde lyžovat“. Po sněhové bouři jsou tahle místa naprosté porno pro pokročilejší lyžaře. Nikdy předtím jsem bohužel neměl to štěstí lyžovat v prašanu, po tom co jsem zažil tady už asi nechci nikdy nic jiného.

Lyžování tady se musí zažit. Kvůli specifickým podmínkám je sníh úplně jiný než ten, který znám. Už se nedivím Eskymákům, že pro něj mají tolik jmen. Suchý prašan velmi jemné konzistence je jako peřina pod nohama a když se zadaří lyžovat v čerstvém, člověk si připadá jako když létá. Bohužel se takový tvoří jen když je opravdu zima. To pro Kanaďana znamená, že je tak -20°C. Lyžovat bez kukly na obličej a několika vrstev oblečení prakticky není možné. Oblíbené jsou tu také ohřívací pytlíčky do rukavic a bot. Já si prakticky na začátku sezony musel koupit teplejší rukavice a pořádnou péřovou bundu.

Lyžování v jiných střediscích

Ve volných dnech se nám podařilo se vypravit i do jiných středisek, kam jsme měli díky práci v Sunshine permanentku zdarma. Mohl jsem tak zkusit známou „Powder highway“ a střediska jako Lake Louise, Fernie, Kicking Horse a Revelstoke. Hlavně poslední dvě jmenovaná střediska mi vyrazila dech.

Kicking Horse je ráj hlavně pro experty, mhoho pokročilých si může připadat jako začátečníci. Dříve byly místní kopce dostupné pouze helikoptérou jako Heliski, o terénu to něco vypovídá. 15% resortu jsou dvojité černé sjezdovky a 45% černé, ty jsou ale černější než jinde. Svojí první jízdu jsem za sebou málem kreslil tenkou hnědou stopu, protože i nejjednodušší sjezdovka byla příšerně prudká. Když jsem traverzoval a byl ramenem natočený směrem do kopce, mohl jsem se nataženou rukou dotýkat sjezdovky.

V Revelstoke jsme měli štěstí. Den předtím byla velká sněhová bouře a i v době našeho pobytu bez přestání sněžilo. Tam, kde jiné resorty mají třeba 8 metrů sněhu za sezonu, tady je to 14 a je to vidět. Tolik sněhu jsem asi v životě neviděl. S vypůjčenými širokými lyžemi jsem pak s úsměvem brázdil sjezdovky a plaval po pás ve sněhu. Byl to pravděpodobně nejlepší den lyžování, jaký jsem kdy zažil, kvůli tomu jsem jel na Working holiday v Kanadě.

The post Working holiday v Kanadě appeared first on Pavel Tvrdý | foto.

Oblíbená dovolenková destinace mnoha Američanů je na turisty je perfektně připravena. Z domova jsou zvyklí na silnice v dobrém stavu, perfektní značení, bezproblémové hotely a půjčovny, tak jim musejí místní vyjít vstříc. Oproti jiným, tak trochu divočejším zemím okolo je to docela milý rozdíl. Nádherně jsme si odpočinuli a vy můžete také. Možná jste slyšeli o problémech s bezpečností, skutečnost je ale úplně jiná. Mexičané jsou ohromně přátelští, obzvlášť pokud se zajímáte o ně, jejich kulturu a jídlo a nejlépe se s nimi snažíte mluvit jejich jazykem. Asi tak jako všude na světě.

Základní informace

Když vynechám cestu po zemi, většina lidí asi přiletí přímo do Cancún. Mimo velkých aerolinek sem létají třeba i nízkonákladové Volaris, které jsme využili i my. Ze všech zajímavých svátků jsme trefili zrovna ve svátek všech svatých. Mexičané ho berou skutečně vážně, tak byli všichni včetně letušek v kostýmech a namalovaní. Snad i díky tomu jsem zase prošel kontrolou, ačkoliv má moje příruční zavazadlo značnou nadváhu. A já zase podváhu, tak se to asi vyrovná.

V oblasti obývané potomky Mayů jsme viděli spousty památek, dochovaných z časů dávno minulých. Třeba auta z půjčovny bez centrálu a s okny na švihadla. Neměl bych si tolik stěžovat, půjčovna Adobe byla nejlevnější v nabídce. A taky jsem za to nedostal vyhubováno, tak jako prodavač, co si v půjčovně cestou pro klíče došel i pro pohlavek k vedoucímu. Auto samozřejmě není nutné, dobře funguje i autobusové spojení, vnitrostátní lety nebo třeba Uber. Říkal jsem přece, že cestování je tu bez problému, ne?

Co se týče ubytování, dobře funguje booking.com, a čím dál od větších měst jako je Cancún, tím je to levnější. A jídlo? O tom bych mohl psát několik odstavců. To se prostě musí zažít! Cestou u dálnice nebo ve městě určitě potkáte řetězce jako McD nebo Subway, tam by vlezl snad jen barbar. Mexická kuchyně je stejně různorodá a barevná, jako jeho obyvatelé. Tacos, buritos a všudypřítomné guacamole za pár korun na ulici mi problém podváhy pomohly vyřešit.

Modrá voda v Laguna Bacalar

Více než 40 km dlouhá laguna Bacalar je proslulá svou výrazně modrou barvou a čistou vodou. Pokud se umoudří počasí, sluníčko vystoupí nad mraky a opře se do vody, začne laguna hrát všemi odstíny. Jako správný chlap je neumím pojmenovat, ale přezdívá se tomu příhodně „sedm barev modré“. Možná si říkáte, že nekonečné pláže Cancúnu nebo bílý písek v Tulumu nejde překonat a co asi tak může nabídnout nějaké jezero? Co takhle něco krásnějšího, než si dovedete představit? Nejmodřejší modrou a vodu naprosto průhlednou, která navíc není slaná. To nejlepší na tom ale je, že tu nejsou skoro žádní turisté! V Bacalar nejsou žádná velká letoviska a turistické komplexy, takže se budete cítit skoro sami, obklopeni modrou vodou, stejně jako na Maledivách.

Bacalar

Po 4 hodinách jízdy po dálnici z Cancún jsme konečně dojeli a na poslední chvíli stihli výlet lodí. Zastavili jsme na několika místech, třeba u kruhové černé prohlubně, kde se dno jezera propadá o desítky metrů, kterým tu říkají „cenote“. Celý Yucatán je v podstatě kus vápence, taková porézní houba, a kvůli tomu nemá skoro žádná jezera. Zato ale má spoustu podzemní vody, jeskyně a podobné útvary. Konečně jsme si užili pořádné koupání a nejvíce času strávili u zbytků budovy ve tvaru lodi, odkud se dá dobře skákat do jezera. Večer už jsem se jenom houpal v síti na molu u hostelu a pozoroval červánky. Mimochodem, hostel Blue Monkey má na zahradě i starý školní autobus, předělaný na pokoj.

Včera nám ukázali jedny z nejstarších živých organizmů na světě, byť jen z dálky. Stromatolity, hlízovité vápenité usazeniny podobné květáku jsou patrně nejstarší organismus na Zemi, schopný fotosyntézy. Žijí tu v jedné zátoce a také v místě, kde se jedna část jezera proudem vlévá do druhého. Tam jsme strávili druhý den opět koupáním, na kayaking nebo paddleboard už bohužel nedošlo. Asi už cestujeme příliš dlouho, kuchař se nás neustále ptal, jestli máme holky. Nevím, co tím chtěl říct ale dost se mi to nelíbilo.

Autobusy u Chichen Itza

Trochu jsem se bál, kolik bude v Chichen Itzá lidí, tak jsme dorazili ještě před osmou. Bohužel jsme napoprvé nemohli trefit správný vchod a kupodivu už v 8 hodin bylo na parkovišti několik autobusů. V roce 2016 to tu navštívilo přes 2 miliony turistů. Letos to bude minimálně stejně a půlka jich dorazí v 11 hodin z okolních měst. Pravděpodobně každá agentura v Mexiku sem nabízí výlet. My vyrazili naším autem, z Cancúnu je to asi 3 hodiny. Zříceniny jsou rozesety na ploše o rozloze 5 kilometrů čtverečních, takže se připravte tu strávit docela dost času. Je to výlet na minimálně půl dne.

Za vstup se samozřejmě platí a to asi 242MXN. Z nějakého důvodu je lístek rozdělen na dva, druhý kousek papíru je pravděpodobně příplatek za foťák. Pro každého celkem 2 kartičky. My jsme chtěli dva vstupy, protože jsme…ehm…dva. Prodavač to pochopil správně a prodal nám tedy jeden kousek papíru, s kterým nevpustili dovnitř ani jednoho. Od dob geniálních Mayských matematiků asi uplynulo příliš mnoho času.

Ruiny Chichen Itzá

Chichen Itzá je velké archeologické naleziště se spoustou památek z doby, kdy zde vládli Mayové. Je to jedna z nejnavštěvovanějších turistických atrakcí v Mexiku, což znamená, že autobusů je tu více než v Karose. Památka je zapsána na seznamu světového dědictví UNESCO. Také byla nedávno jmenována jako jeden z nových sedmi divů světa. Na to, že už tu je asi jen 1000 let docela dobrý výkon. Nejpůsobivější stavbou je Kulkulkánova pyramida, neboli „Castillo“, ale Chichen Itza je starobylé mayské město, takže ruin je tu spousty. Každá stavba sloužila jinému účelu a mě vždy fascinovalo, jak archeologové dokážou z pár sloupů a půl zdi poznat, že se jednalo třeba zrovna o jídelnu. 

Potom co přijely všechny autobusy z celého Mexika a začalo být úděsné vedro, jsme raději opustili archeologické naleziště. V hlavách jsme měli plán, že se zchladíme v nedaleké Ik Kil. Velká, perfektně kruhová díra propadající se hluboko dolů s osvěžující, čistou vodou. Kořeny stromů rostoucí okolo, které visí z úrovně země až skoro do vody. Zní to jako z pohádky, že? Při příjezdu jsem si okamžitě všiml, že prostředí vypadá velmi dobře připravené na turisty. Moderní záchody, pěkná restaurace a hlavně obrovské parkoviště, plné čekajících autobusů. Vše působilo jako malý resort a to včetně množství lidí. Tuhle cenote bych asi vynechal. Voda sice byla super a mají i stupínek, ze kterého je možné do vody skočit, ale také mají plavčíky, kteří určují, kolik lidí může být ve vodě najednou. A pořád je to moc.

Rio Lagartos

Z Chichen Itzá jsme přes Valladolid vyrazili do Rio Lagartos. Malá, ospalá vesnička na severním pobřeží Yucatánu je známá hlavně kolonií plameňáků a krokodýlů, kteří žijí v laguně u města. Kvůli o něco horší dostupnosti je tu turistů o něco méně. Nepotkali jsme vůbec žádného. Autem sem není problém dojet, cesta autobusem je ale trochu zdlouhavá a musí se přestupovat v Tizmin. Návštěva určitě stojí za to! Spousta agentur/rybářů nabízí výlety po okolním parku s pozorováním pestré fauny, koupáním se v údajně léčivém blátě, hlavní atrakcí jsou růžová jezera. Asi 30 minut jízdy z Rio Lagartos je vesnička Las Coloradas, pojmenovaná podle rozlehlých jezer růžové barvy. Ty jsou vytvořená člověkem, přesněji místní továrnou na sůl. Do dálky bíle září obrovská hora soli hned vedle ní. Růžová barva je způsobena mikroskopickými řasami, které se zvyšující se salinitou odpařující se vody začnou vypouštět červený pigment. Jezera pak dostanou různé odstíny, od oranžové až po růžovou. Protože se technicky jedná o důl, který je v provozu, nechají vás si vodu vyfotit, ale není možné se vykoupat. Neustále kolem projíždí hlídač na motorce a všechny na to upozorní. Jediný, kdo smí do vody jsou plameňáci.

Cenote Samula

Cestou zpět jsme se zastavovali znovu ve Valladolid. Okolo města je velké množství cenotes, které jsou méně známé než Ik Kil a často mnohem hezčí. Bohužel jsme projížděli, když už většina z nich zavírala, takže jsme stihli jen Samula. Ta je zrovna ta nejznámější, přesto nás uvnitř bylo celkem 5. Ryby nám okusovaly nohy a bylo to skvělé. Cenote Samula je uzavřenou jeskyní a je dobře známá díky ikonickému paprsku, procházející stropem jeskyně a zdůrazňujícímu modrou vodu a kořeny stromů, které rostou dolů k vodě. Paprsek jeskyni osvětlí jen na několik hodin denně, ale kořeny už bohužel nejsou na místě a tak dnes vypadá trochu jinak. Místní komunita se snaží vybudovat odpovídající infrastrukturu. Je tu parkoviště, převlékárny, prodejny suvenýrů a jiné. A lístek ani není tak drahý.

Tulum

Na vysokých vápencových skalách východního pobřeží poloostrova Yucatán leží ruiny Tulum, jedno z nejlépe dochovaných pobřežních Mayských měst v Mexiku a jedna z nejfotogeničtějších a nejpopulárnějších památek mezi turisty. Takže si zase představte autobusy, obrovské skupiny zpocených turistů, kteří postupně ucpávají všechny chodníky. Fronty u toho správného místa pro selfie na instagram. A nechybí ani Starbucks. Přesto to bylo jedno z nejhezčích míst v Mexiku. Koupat se v moři na pláži s nádherným bílým pískem hned vedle ruin? Nikdy jsem nebyl velkým fanouškem typických all-inclusive resortů nebo center plných nočního života, postavených jen pro turisty. Tulum ale neztrácí ani typickou baťůžkářskou atmosféru.

Normálně jsou ruiny přístupné pro návštěvníky od 8:00 do 17:00 každý den. Je ale možné za si za zvýšenou cenu koupit lístek ještě dříve. A velmi se to vyplatí! Mimo malé skupinky Němců a pár leguánů jsme měli celé ruiny sami pro sebe. V 11 hodin už byla hodinová fronta jen na koupi lístků! Fotografům bohužel zabaví stativ, není možné s ním fotit. K místu spousta lidí dojede na pronajatém kole, nebo vláčkem za 20MXN. Je to asi jen 500 metrů, takže to jde ujít i pěšky, jen je třeba se vyhýbat dotěrným prodejcům čehokoliv.

Cenote Dos Ojos a Cavalera

Cenote Dos Ojos, masivně propagovaná letáky na všech hotelích nás příliš nenadchla. Plná asiatů, vznášejících se v modré vodě v plovacích vestách jako marshmallow a hlavně velmi drahá. Stála asi 350MXN a vhodná je asi primárně pro potapěče, kteří mohou prozkoumat všechna její zákoutí.

Cenote Calavera byla poslední cenote, kterou jsme v Mexiku navštívili, a byla asi nejlepší ze všech. Měli jsme ji skoro jen pro sebe a oproti ostatním byl vstup jen za pár korun, asi 90MXN. Je sice menší, než ostatní, ale také o trochu jiná. Jeskyně má 3 malé otvory, kterými lze skočit do mnohem většího prostoru uvnitř. A pokud si vyberete nejmenší z nich, dostanete pořádnou dávku adrenalinu. Název znamená „lebka“ a druhé jméno „Temple of Doom“ taky o něčem vypovídá.

Pyramida v Cobá

Cobá, další Mayské ruiny zasazené doprostřed deštného pralesa, který je domovem různobarevných ptáků, ještěrek a jiné zvěře. Místo je velmi rozsáhlé a skládá se z mnoha menších částí s kamennými strukturami v různé fázi obnovy. Vše je propojené štěrkovými cestami, na kterých je možné využít kolo nebo cyklotaxi. To bych asi tentokráte doporučil, protože vzdálenosti jsou skutečně obrovské. Většina budov je stále pokryta vegetací a je znát, že džungle má navrch. Hlavním lákadlem je ale Nohoch Mul, největší pyramida na Yucatánském poloostrově a také poslední, na kterou smíte vylézt. Shora natažené lano může výstup po nestejných schodech usnadnit, obzvlášť když jsou ošlapané stupně mokré. Nejedná se ale o žádný velký výkon a zvládli jsme to i v žabkách.

Pohled z vrcholu je úchvatný, pyramida stoupá vysoko nad vrcholky stromů. Okolní džungle se zdá být nekonečná. Opět jsme tu potkali skupinku Němců, ty ale potkáte asi všude na světě. Okamžitě na nás spustili Německy, protože si bůhví proč mysleli, že jsme také Němci. Můj děda Adolf by se asi nedivil. Jestli za to stojí všechny části areálu bohužel nevím, poměrně nevhod mne přepadla pomsta velkého Kukulkána a řešil jsem hlavně, kam odložit včerejší burrito. V takovém případě je rozlehlost vyloženě nevhodná.

Želvy v Akumal

Akumal, městečko a hlavně pláž kousek z Playa Del Carmen je dobře dostupná třeba i taxíkem. A ten bude ta poslední věc, za kterou budete chtít platit. Stačí jen projít parkovištěm a vedle restaurace dojít na malebnou pláž. Bohužel jsme se opět nechali nachytat a prodejci nám vnutili plovací vestu s tím, že je povinná. Není to sice pravda, ve velkých vlnách se nakonec docela hodila. Bílý písek, kymácející se palmy, křišťálově čistá voda. A želvy. Spousta želv. Jen kousek od břehu uvidíte tato nádherná zvířata okusovat zelenou mořskou trávu spolu s barevnými rybami. Také to bylo první místo kde jsme zahlédli rejnoky.

Playacar

V Playa Del Carmen jsme se dlouho nezdrželi. Na párty nakonec nebyl čas ani budget, takže jsme viděli jen „The flying men“. Tradiční, nebezpečný rituál kde se muži zavěšení za kotníky na vysoké tyči točí kolem dokola za zvuku hudby. Blížil se soumrak a já jako správný kovboj odjížděl do západu slunce. Ve skutečnosti jsem v žabkách nemotorně utíkal, abych si stihl udělat fotku. Z dlouhého cestování a tahání se s těžkými batohy nás začala bolet záda. Podél celé ulice sličné Mexičanky nabízely masáže, tak jsme usoudili, že by to znaveným svalům asi pomohlo. Když mi masérka začala cosi špitat do ouška pochopil jsem, že to asi nebude jen tak ledajaká masáž a svojí velmi špatnou španělštinou jsem jí to musel rozmluvit.

Cozumel

Z Playa Del Carmen jsme sháněli trajekt na Cozumel. Jakýsi prodejce se mi snažil osvětlit základy ekonomiky, kdy prý na ostrově budou služby dražší, protože je tam více lidí a tím pádem větší konkurence. K jeho smůle mi to vysvětloval přímo u cedule, která slibovala jeho služby levněji. Nádherný ostrov je primárně destinace pro obrovské výletní lodi. Když zrovna stojí v přístavu, je městečko plné návštěvníků, toulajících se po okolí. Je tu ale mnohem víc než jen obchody se suvenýry a turisté. Jakmile lodě odjedou,je ostrov perfektní místo, kde si s nohama stále od písku užívat taco a drink ve stínu palmy. My jsme si půjčili motorky a objeli ostrov kolem dokola. Dokonce dvakrát, protože nám to nestačilo vidět jenom jednou a taky napoprvé jsem zapomněl baterky do foťáku. U reggage restaurace Boba Marleyho se spustil takový déšť, že jsme museli zastavit. Silnice začala připomínat řeku a my měli skůtry obyčejné, nikoliv vodní. Nakonec jsme výlet zakončili na majáku na jižním konci, kvůli dešti stál ale výhled za nic. Tak snad příště.

Zaplatili jsme si výlet za šnorchlováním. Průvodce skočil do vody a začal udávat cestu. Celou dobu při tom z kapes trousil drobky jako Jeníček a Mařenka nikoliv aby se neztratil, ale aby nás našly ryby v okolí. Výlet jsme zakončili na mělčině s nádherným pískem a vodou a kapitán vytáhl pivo. Dvě Mexičanky co jeli s námi zase vytáhly tu nejlepší tequilu, jakou jsem kdy pil. 

Isla Mujeres

Isla Mujeres jsme vybrali jako poslední odpočinkovou zastávku na naší cestě. Malý ostrov leží pár kilometrů od pobřeží a jezdí sem pravidelně ferry z Cancúnu, už jen cesta může být pro někoho zážitek. Protože má ostrov na šířku asi jen 600 metrů, je nejlepším způsobem dopravy golfový vozík. Ten jsme si také půjčili. Bohužel jsem přehlédl, že mu tak úplně nefungují brzdy, což bylo zdrojem mnoha zajímavých a úsměvných situací. Jako třeba když jsem ho vracel a přímo před zraky majitelů maximální rychlostí naboural do ostatních vozíků. Nebylo možné jinak zastavit. 

Mimo nádherné Playa Norte  s bílým pískem a se spoustou barů je poměrně blízko také záchranná stanice želv. Za malý poplatek vás nechají obdivovat plazy různých velikostí, včetně těch roztomilých, právě vylíhlých. Na jižním konci ostrova je Garrafon Natural Reef Park. Můžete tu šnorchlovat a zkusit zipline. A nebo si dát dobré jídlo a zajímavý, barevný drink a válet se v síti a koukat na leguány. Mezi květnem a listopadem se kolem ostrova pohybují žraloci obrovští, s kterými se můžete potápět. A po celý rok se zase můžete potápět v podvodním muzeu MUSA s téměř 500 sochami, které budou sloužit jako základ pro nový korál. Byl prosinec a kvůli vlnám nás na potápění nikdo nechtěl vzít, tak jsme si dali zajímavý, barevný drink a váleli se v síti. Ta dovolená se mi začíná líbit, jen ty svíčky u stolu pro dobrou atmosféru bychom s Julkem mít nemuseli.

The post Mexiko cestopis appeared first on Pavel Tvrdý | foto.

Historie Guatemaly se datuje až do roku 18 000 př. nl a od té doby má země fascinující cestu historií. Předkolumbovská doba je cítit a vidět hlavně na severu, kde se nachází mnoho z nejvýznamnějších míst Mayské civilizace. Leží tu dvě největší Mayská města (co do počtu obyvatel) El Mirador a Tikal, druhý z nich je známější, protože se tam nikdo nemusí trmácet 5 dní džunglí. Koloniální historie je zase dobře vidět v Antigua, malebném městě s dlážděnými uličkami a budovami duhových barev. Stejně jako v Mexiku tu Španělé úřadovali až do 19. století. Pak začalo období problémů s řadou diktátorů a občanských válek, snažících se udržet kontrolu a lépe sjednotit státy střední Ameriky. Podpisem dohod s OSN v roce 1996 skončily poslední nepokoje a zůstaly menší problémy kvůli drogové stezce směrem na sever, které jsou ale vytěsněné do izolovaných oblastí mimo turistické oblasti. I tak ale určitě uvidíte spoustu lidí s mačetami nebo třeba hlídače obchodů s brokovnicí.

Řízení v Guatemala

Stejně jako jiní dlouhodobí cestovatelé si postupně vytvářím takové malé tradice. Pro někoho to může být třeba fotka ve stejné póze na různých místech světa, nebo třeba jeden druh suvenýru. Pro mě je jedna ze zásadních, kterou se snažím dodržovat úplně všude, takový můj malý suvenýr, je nechat se pořádně napálit hned ze začátku výletu. Ani Guatemala nebyla výjimkou a ojebali nás už při půjčení auta. Odmítali nám ho půjčit bez extra pojištění a nedbali, že vše už máme placené z webu.

To jsem ještě nevěděl, do čeho jdeme. V této zemi nenabízí takové množství adrenalinových zážitků jako v okolních. Žádný zipline, skok padákem nebo bungee jump jako v Kostarice. Nepotřebují je, stačí sednout za volant, nejlépe v noci. Vozidla jsou sice vybavena směrovkami, řidiči to ale zřejmě zatím nezjistili. Z obav před lupiči a lapky mají všechna auta úplně černá skla, aby nebylo vidět dovnitř. Má to dvojí efekt. Není vidět ani ven.

Silnice samotné jsou důmyslně postavené tak, že značení buď chybí nebo stejně není vidět. Plodí to různé komické situace, jako třeba když v noci nerozeznáte, kde končí silnice a začíná džungle. Rychlostní limity jsou tu jen od toho, aby se překonávaly, nejlépe několikanásobně. S tím vláda bojuje instalaci retardérů v barvě vozovky. Aspoň člověk přeskočí některé výmoly a nemusí se jim složitě vyhýbat.

S problematickou viditelností zase řidiči bojují tak, že instalují přídavné reflektory, původně pravděpodobně užité k vyhledávání bombardérů na obloze a signalizaci Batmanovi. V noci stačí nasadit sluneční brýle a doufat, že „Jesus es mi conductor“, jak stojí na samolepkách na jejich autech. Ale ježíš neřídí, mi amigo, ten volant držíš ty!

Flores

Cesta z Guatemala City do Flores byla tak dlouhá a úmorná, že jsem chtěl zastavit u některého z hotelů cestou. 8 hodin je přeci jen dost. Jen mi nebylo zprvu jasné, proč mají všechny motely u cesty krytý vjezd a na zdech srdíčka. Bohužel to není jejich logo a obvykle si účtují za hodinu. Jejich klienti jsou záletníci a s Julkem se nám tam tedy nechtělo. Hotel, který jsme vybrali byl mnohem lepší a v hezčí čtvrti. Smrdělo to tam, ze špinavé stěny na nás shlížel Ježíš a při vybírání peněz z bankomatu na mne shlížela jakási prostitutka.

Flores je malé, barevné městečko ležící na ostrově uprostřed krásného jezera. Mimo blízkého Tikalu je možné strávit nějaký čas i jen tady, pronajmout si lodičku a podívat se po okolí, třeba k restauraci, u které se dá skákat do vody z lana. My tolik času neměli, i tak nás uchvátily barevné uličky a šarm malého městečka.

Tikal

Tikal jsou ruiny nejrozsáhlejšího Mayského města, založeného 6. století př. n. l. V 10. století n.l. město z dosud nezjištěných příčin zaniklo a dlouho se o něm nevědělo. Místní o něm samozřejmě věděli, ale objevitelé sem zavítali až v 19. století. A já letos. Neustále pršelo, nekončící déšť, smáčející úplně všechno co jsme měli na sobě a bubnoval do listoví okolní džungle. Vody bylo všude tak moc, že jsem měl na prstech varhánky. V dálce se ozývali vřešťani, mimochodem jedny z nejhlasitějších zvířat na světě. Jejich démonický ryk je slyšet až na 5 kilometrů a napoprvé leckoho vyleká. Obzvlášť, když zrovna osamoceně stojí na vrcholu mayské pyramidy a při soumraku pozoruje jak z džungle a mlhy vystupují vrcholky okolních chrámů.

Za vstup se platí 150Q, za ranní vstup o 100Q navíc a ještě si můžete koupit mapu nebo průvodce. Nebo si průvodce a mapu vyfotit a prochodit si ruiny sami. K Temple IV, známému z Hvězdných Válek bez problémů dojdete sami. Asi by bylo fajn zrovna z tohohle místa poslat pohled. Pošta je ale v Guatemale od roku 2016 zavřená a funguje tak jen o trochu hůř než ta naše v ČR.

Cestou do Lanquín

Měli jsme mnoho odhodlání a málo informací. Cesta v půlce skončila a změnila se v jednu velkou neprůchodnou jámu, vhodnou sotva pro traktor. Přestože nejlepší terénní vůz je ten z půjčovny, v některých dírách by naše vozítko asi ani nebylo vidět. To vysvětlovalo pohledy místních, když jsme projížděli jejich vesnicí na konci asfaltky. Po nutné noci v Coban přišel druhý pokus o překonání těch pár kilometrů tentokráte místní dopravou. Pro představu, do jednoho mikrobusu se vejdou 2 Češi, 32 místních (včetně dětí) a 8 ks kura domácího. Nemít na klíně batoh, mohl bych si vybrat mezi malým Guatemalcem a ošatkou se slepicemi. Svůj foťák ale odmítám komukoliv svěřit.

Poloprázdný autobus dojel jen do vesnice Lanquín. Dál už to ani on nezvládne a tak nám přispěchali na pomoc místní a na korbě staršího pickupu nás za úplatek odvezli. Křečovitě jsem se držel trubkové konstrukce a zíral. Ve vlasech mi vlál vítr a do očí mi hnal odletující bahno a déšť, takže jsem skoro nic neviděl. Lidé tu žijí diametrálně odlišné životy. V Guatemala City není problém potkat místní v lepším autě, než mám já. Já teda nemám žádné, tak to není zas takový problém, ale v Lanquín mají někteří lidé ještě méně. Mnozí z nich žijí doslova v prkenné boudě bez podlahy a jediným vybavením je natažená houpací síť na spaní a prase, pobíhající okolo. Člověk si pak rychle uvědomí svoje vlastní bohatství a jak dobře se máme doma.

Semuc Champey

Semuc Champey („kde se řeka skrývá pod kameny“, jak nápadité!) nápadně připomíná chorvatská Plitvická jezera. Malá říčka tu podemlela 300m dlouhý, vápencový skalní most, na kterém jsou kaskádová jezírka s průzračnou tyrkysovou vodou. Pokud sem nepřijedete po dešti jako já, pak je voda samozřejmě hnědožlutá. Mimo koupání, skákání do vody z lana nebo z mostu bez lana, je tu možné zkusit něco trochu dobrodružnějšího. Co třeba prozkoumávání jeskyně s průvodcem? Představte si canyoning, ale bez jakéhokoliv bezpečnostního vybavení. Do rukou dostanete svíčku a spolu ostatními se musíte brodit, plavat a prolézat úzkými štěrbinami a přitom se snažit, aby svíčka nezhasla. Cestou je i několik vodopádů, kde nezbývá než skočit do neznáma, nebo zůstat nahoře a zemřít sám ve tmě. Nejbližší lékař je minimálně 4 hodiny daleko. Hodně štěstí.

Ve vesnici za Coban se doslova zastavil život a taky provoz. I když tu chcípnul pes, celou ves jsme pomalu projížděli v koloně. Pomalé smuteční tempo udávala čtveřice v předu, nesoucí rakev. Nevědomky jsme se totiž účastnili pohřebního průvodu. Že ho uzavírala dodávka s diskotékou mě už ani nepřekvapuje.

Antigua

Pouhých 45 minut od hlavního města, mnohem hezčí a bezpečnější, Antigua je dobrým výchozím bodem pro cesty po Guatemale. Spojení odtud je možné najít takřka kamkoliv. Jedním z nejzajímavějších způsobů cestování jsou asi známé „chicken bus“, staré americké školní autobusy předělané dle vkusu majitelů na mix pojízdné diskotéky a oslavy Ježíše Krista. Jejich recept na úspěch je chrom, spousta neonů a světýlek, křiklavé barvy a hlasitá muzika. Dovnitř se pak narve až 70 lidí a povoz se za kvílení pneumatik jako sépie ztratí v oblaku dýmu.

Antigua, úžasné koloniální mistrovské dílo, je pro většinu návštěvníků země vrcholem a i nás přilákala svojí architekturou. Můžete si tu vylepšit svojí španělštinu v jedné z nesčetných jazykových škol, dát si dobré jídlo nebo si užít pestrý noční život. Třeba v sobotu, v opuštěném bazénu La Piscina až do brzkých ranních hodin. Nutno dodat, že v Antigue je vše dražší než jinde a kvůli množství turistů není zážitek tak autentický. I tak tu ale chodí spousta tradičně oblečených Mayských žen a je vidět duch země.

Vulkány v Antigua

Malebné, původně hlavní město leží v horském údolí mezi třemi sopkami a je plné koloniální španělské architektury, od dlážděných ulic, kostelů a domů, až po zříceniny a parky. Jen tak se loudat a dojít na náměstí Plaza Mayor (centrální náměstí), nebo se procházet okolo Tanque Union a mnoha ruin kostelů je okouzlující zážitek. Nejdůležitější ozdoba města, oblouk Santa Catalina, měl na sobě lešení, takže nás tolik nezaujal. Z kopce nad městem u Cerro Cruz je nádherný výhled na ulice, táhnoucí se od severu k jihu a od východu k západu. A hlavně na okolní vulkány.

Už asi týden nám pořád prší. V tom vlhku je nemožné cokoliv usušit, takže zatuchlinou smrdíme na celý hotel a radši jsme se vydali na tůru na sopku. Snad budeme smrdět alespoň sírou. Nahoru vás bez průvodce nepustí a za 100Q je možné se do kopce svézt na koni. Když se žádný jezdec nenajde, tak jde vedle skupiny chudák sám, stejně jako všichni psi z vesnice. Na těch bych ale nejel. V jedné z děr s unikající párou jsme si opekli marshmallows (opékání na sopce?) a já pochopil, proč s námi šel zástup psů (hotdog?). Dolů už s námi nešli. Na počasí máme celou cestu smůlu, takže kopec sice hrozivě hřměl do mlhy, ale žádná láva přes mraky nebyla vidět. Mohlo být mnohem hůř, krátce po našem odjezdu začal jeden z nejaktivnějších vulkánů ve Střední Americe chrlit lávu a kouř a pokryl své okolí včetně části hlavního města Guatemala vrstvou těžkého popela. Při neštěstí zahynula spousta lidí.

Jezero Atitlán

Zase nás čekala daleká cesta, další řízení a stres. 100km jsme jeli asi 5 hodin, přes díry a retardéry neskutečně pomalu. Myslím, že dálnici D1 roste konkurence. Jen na rozdíl od Česka tu skutečně někdo pracuje na opravách, zavalenou silnici místní ihned vyhrabávali. Místní znamená lokální děti a dětskou práci já nepodporuji, tak jsem jim za to nic nepřispěl, ani když natahovaly ruce (dělám si srandu, ve skutečnosti jsme se báli, že jde o přepadení).

Blankytně modré jezero ohraničené třemi sopkami je asi nejhezčí místo pro sledování západu slunce v Guatemale. Výhledu na sopky ze starého dřevěného mola jsem se nemohl nabažit. Na severu je turistická vesnice Panajachel, odkud každý den odjíždí lodičky po okolí, třeba do vesničky Santa Cruz. Nebo do Santiago, domova posvátného Maximona. To vaší pozornosti určitě neunikne, neboť vás někdo každé 2 metry zastaví a nabídne loď, i když vidí a slyší odmítnutí předchozího naháněče.  A pokud nechcete loď, tak co třeba kus vyšívané látky, v přepočtu za 20kč?
Nečekaně opět pršelo a řeka, valící se středem vesnice nás uvěznila ve fastfoodu PolloLandia. Guatemalci evidentně milují smažené kuře v kteroukoliv hodinu, tak jsme si dali taky.

Guatemala city

Až do roku 1775 byla hlavním městem Antigua, kvůli četným zemětřesením, jež ho zničily, ho úřady přesunuly sem. Je tedy poměrně nové a popravdě toho nenabízí tolik jako ostatní turistické cíle. Moc času jsme tu nestrávili a bohužel jsme se nestihli dostat ani do Xela (Quetzaltenango), centra výuky španělštiny a dobrovolnické činnosti. Odtud jsme chtěli zkusit vylézt na nejvyšší vrchol střední Ameriky Tajamulco. Místo toho míříme do Mexika.

The post Guatemala cestopis appeared first on Pavel Tvrdý | foto.

Nenajdete zde mnoho historických památek, ale zato velké mnoštví přírodních krás. V horkém a vlhkém podnebí se dobře daří rozmanitým druhům rostlin a zvěře. Nachází se tu 5% světové biodiverzity a země se soustředí na ekoturismus nebo dobrodružné aktivity jako je zipline a rafting. Více než 23% rozlohy jsou národní parky, Ticos, jak si místní říkají si bohatství svojí země jsou dobře vědomi. A také na něm dobře vydělávají, všechny parky, vodopády a jiné přírodní zajímavosti vždy vybírají poměrně velké vstupné. Většina srážek spadne mezi dubnem a říjnem, pobřeží Karibiku má ale lehce odlišné klima.

Pro cestování je jednoznačně nejjednodušší využít pronajaté auto. Silnice jsou v luxusním stavu a doprava se dá v pohodě zvládnout, není to vůbec podobné okolním zemím. My využili místní půjčovnu Adobe, přes stránku http://twoweeksincostarica.com se dá sehnat na půjčení auta sleva.

Puerto Viejo, Kostarika

Začátek výletu v Kostarice po opuštění Panamy nebyl úplně jednoduchý. Nemohli jsme najít pořádné ubytování za vyhovující cenu. Tedy dostatečně levné. Nemít prachy je prostě problém. Nakonec Julek našel údajně útulný guesthouse s ucházejícím hodnocením. Nevím co za lidí to předtím hodnotilo, ale jejich míra tolerance musela být neuvěřitelně vysoká. Nebo byli jaksi zvláštního založení a podobné věci vyhledávají. No, jejich názor jsem nesdílel. Abych ocitoval South Park: „zasraný hipici!“

Bouda ztlučená z prken, co se zrovna našly po zahradě, vrzala při každém kroku obyvatel, když zrovna šli na nočního jointa v nějakou nepěknou hodinu. Od sousedů ve vedlejším pokoji nás dělila bytelná stěna z kusu látky, neúčinné zabraňující pokusům o voyeurství. Alespoň jsme měli pohodlí, na posteli že stejného materiálu jako dům, překryté asi centimetr tlustou vrstvou molitanu. Červené polštáře a růžová moskytiéra pro nás s Julkem navodila romantickou atmosféru. Dotýkat jsme se ale museli jen proto, že jsme se na postel nevešli. Ráno jsem si chtěl dát sprchu, ale neměli zavedenou teplou vodu. Zahřívat mne mohl pohled na všudypřítomné barevné mušle, nalepené po všech volných plochách. Raději jsme vyrazili na výlet.

Fráze „Pura Vida“, jednoduchý život, se vám tady rychle vryje pod kůži. Atmosféra je tu trochu odlišná od zbytku Kostariky. Výše jsem psal, že je doprava v pohodě. To proto, že všichni kreténi z celé Kostariky přijeli sem a jezdí tu na kole. Bez světel, bez zdravého rozumu a bez pravidel se motají mezi dírami. Naštěstí se dá v půjčovně domluvit kompletní pojištění a z  Kia Picanto se rázem stane malý offroad.

Pláže, Manzanilo a národní park Cahuita

S Kiou jsme se vydali na Playa Punta Uva, Playa grande a do parku Manzanillo. Tam je mimo nádherných pláží a rozeklaných skal, které je obklopují, možné vidět také spoustu exotických druhů zvířat. Lepší možnosti poznat je skutečně zblízka nabízí proslavené Jaguar rescue center, které je otevřené jen dopoledne. Cílem centra je postarat se a vrátit zpět do přírody zejména zraněná a opuštěná zvířata. V průběhu toto procesu je ukazují turistům, kteří se rozplývají třeba nad mláďaty lenochoda a nejraději by je hladili, což je přesně to, co jim ubližuje. Po centru také pobíhá divoké prase, tukan a několik jiných druhů, které se rozhodly tam zůstat.

Další park v oblasti, Cahuita je jedním z nejhezčích a nejnavštěvovanějších parků na karibském pobřeží Kostariky. Stejně jako v nedalekém Manzanilo jsou zde nádherné pláže a spousta zvířat, hlavně nenechavých opic. A nepříliš chytrých turistů. Při procházce parkem jsem musel zachraňovat batoh jednoho děvčete ze spárů malpy. Myslela si, že selfie s opicí na zádech je výborný nápad. Asi nemusím vysvětlovat, že opravdu není.

Národní park Arenal

Ve stínu stejnojmenné sopky žije polovina všech živočišných druhů Kostariky. Velká část z nich i na světle. Vulkán je stále činný s poslední erupcí roku 1968, což není až tak dávno, ale nějak člověk umřít musí, že jo. Celkem bez problémů (žádní cyklisté) jsme dojeli do městečka La Fortuna. Paní domácí nám mimo výborné snídaně také poradila výlety po okolí a tak jsme šli na její radu prozkoumat stejnojmenný park. Vede tam rozbitá polní cesta plná děr, kterou projede jen terénní auto. Nebo auto z půjčovny s plným pojištěním.

Vulkán se stále styděl a schovával v mracích a pouze dával tušit svoji skutečnou velikost. I když jsme pokračovali do další části na Arenal observatory, mraky se nezvedly. Za celý den jsme tak viděli jen spodní část kopce, který jinak musí být majestátní. Podobně působí i jeden ze stromů, ke kterému se tu dá dojít. Vlnovec (ceiba) dorůstá 50 metrů a je to pořádný macek.

Rio Celeste

Druhý den nás zaujala modrá Rio Celeste. V ní se mísí dvě řeky s rozdílným Ph a to vytváří částice, které způsobují pronikavě modrou barvu. Na soutoku prostě řeka najednou zmodrá. Protože předtím pršelo, byla cesta lehce blátivá a prodavačka na parkovišti se nám hned snažila vnutit holínky. Shledal jsem, že moje bílé tenisky budou fungovat dostatečně dobře a s díky odmítl. Nebyl jsem jediný škrt a skupinka místních před námi také celou cestu ťapkala po kotníky v blátě. Rodince se podařilo zabrat celou stezku a jak jsem se je snažil předběhnout, přebarvil jsem svoje tenisky na krásný hnědý odstín. Julek se sice tolik nezasvinil, zato si ale stoupl přímo do hnízda rozzuřených mravenců. Džungle totiž skrývá rozličná nebezpečí.

Večer jsme se chtěli trochu omýt a podívat se do známých lázní Tabacon. Protéká jimi potok s horkou vodou, na kterém jsou vytvořené všemožné vodopády a kaskády. Asi by to byl příjemně ztrávený čas, odradila nás ale dost vysoká cena za vstup, začínající na 100$. Místní moc dobře znají přírodu a potok musí přece někde vytékat, že? Hned za branou lázní si vytvořili malá jezírka a chodí se tam zdarma rekreovat. Auta zaparkovaná u silnice nás navedla a zůstali jsme tam až do tmy.

Před odjezdem z Arenalu jsme ještě zaplatili vstupné k vodopádu, k němuž vede 500 schodů a asi 500 informačních tabulek s moudry od lenochoda. Plni informací jsme se ochladili a vstřebali docela drahé vstupné. Většina Kostariky je totiž v soukromých rukách a tak za všude a za všechno platí. Koupání nás osvěžilo a připravilo na dlouhou cestu do Manuel Antonio.

 Manuel Antonio

Manuel Antonio je nejmenší park Kostariky, přesto ho časopis Forbes zařadil mezi 12 nejkrásnějších na světě. Necelé 2000ha navštíví přes 150 000 turistů. Park je plný malp, netopýrů, lenochodů, mývalů a jiné zvěře a také blbců co u cedule nekrmte zvířata krmí zvířata. Procházka s průvodcem byla sice hodně krátká, ale netrénované oko upozornil na některé zajímavosti, které by nám jinak unikly. Například  nás upozornil na místní nudapláž, kam bychom jako dva chlapci rozhodně jít nechtěli.

Kousek od vstupu do parku jsme se ubytovali u jednoho milého Poláka. Ten měl radost ze slovanských bratří. Radost jsme s ním sdíleli, protože nám dal lepší pokoj a my nemuseli být na jedné posteli. Jak to tu chodí nám ukázal pes od sousedů, který se k nám ihned vetřel, lehnul si na zápraží a začal si lízat kulky. No, zítra je taky den. Rusové v restauraci nad námi takovou radost ze slovanů neměli a celkem rychle nás bezdůvodně vyhodili na déšť. Po silnici se valící potoky vody odplavily naději na lepší počasí a tak jsme raději odletěli do Guatemaly.

The post Kostarika cestopis appeared first on Pavel Tvrdý | foto.

Jak se dostat na ostrov Kuba

Dostat se sem lze z několika zemí, postup je vždy trochu jiný. Platí vízová povinnost, avšak při letech přes Kanadu je vízum (turistická karta) vydána na palubě letadla. Při cestě přes Mexiko ji zase lze zakoupit na letišti. Přesto vás možná v Evropě nepustí do letadla, pokud ji nebudete mít vyřízenou předem z konzulátu. Přes USA se oficiálně turisticky cestovat nesmí, musíte spadat do speciálních podmínek. Už tak je s tím celkem opruz, takže přes státy cestu nedoporučuji. Odletová taxa 25CUC, zmiňovaná v některých průvodcích už se neplatí.

Cestování po Kubě

Cestovat po ostrově je možné různě. Půjčeným autem bohužel nikoliv, protože Kuba sice má půjčovny, nemá ale auta k půjčení. V žádné, na kterou jsme narazili, neměli jediné auto. Navíc je to absurdně drahé. Dalším prostředkem, který je možné využít je autobus Viazul. Neschopnost komunistického plánování se ale projevuje i tady, místa je nutné rezervovat minimálně 2 dny dopředu. Místo staršího, ale celkem pohodlného čínského autobusu by vám pak zbyly oči pro pláč a cesta s taxi collectivo. Na první pohled zajímavá cesta veteránem je ve skutečnosti doslova utrpení. Auta za hranicí životnosti jsou pomalá, hlučná a místní se do nich snaží namačkat co nejvíce lidí. Stopování ani vlak jsme nezkoušeli, neměli jsme na to nervy.

Ubytování a jídlo

Ubytování po ostrově je možné mimo hotelů u místních, v tzv. Casa Particular. To je místnost v domě, kterou Kubánci pronajímají a nabízí i další služby, jako jídlo a vyřízení veškerých výletů. Cena za noc začíná na 20CUC a je dobré smlouvat. Za pohodlí, kdy vám domácí vše zařídí, samozřejmě zaplatíte.

Jídlo určitě není důvod, proč na Kubu jezdit, kuchyně není příliš rozmanitá ani zajímavá. Jídla jsou velmi jednoduchá, jejich cena začíná na cca 3CUC v restauraci, pokud nechcete jíst to čemu říkají pizza, špagety nebo hamburger. A to mi věřte, že nechcete. Nanejvýše pouze ochutnat, vícekrát to nebudete chtít opakovat.

Kubánci

Kubánci jsou rozdělení do dvou vrstev. Jedna pracuje v turismu a druhá pracuje pro stát. Ti první jsou veksláci, šejdíři a šmelináři a ti druzí jsou v hajzlu. Cestou sem bohužel podporujete první skupinu obyvatel, která se navzdory různým výstřednostem systému má relativně dobře. O to více druhá strádá. V komunismu se mají mít všichni stejně. Všichni stejně špatně. Na Kubě se ale někteří mají stejně lépe, sociální rozdíly jsou obrovské. Není tak problém vidět farmáře v roztrhané košili, jednoucího do města na koňském povoze, jak ho předjíždí majitel taxislužby v novém BMW.

Ikdyby však všichni peníze měli, nevěděli by co s nimi. Nakupování je snadné, protože obchodů není moc a stejně nic nemají. Tak třeba údajně největší obchod v Havaně v době naší návštěvy měl pár druhů limonád, 2 regály stejných pytlů rýže a těstovin, nějaké omáčky a olej. Nic víc tam neměli. Dokud to naživot neuvidíte tak si to asi nedovedete představit.

Bez ohledu na to, pro koho Kubánci pracují, hlavní pracovní náplní je pozorovat život na ulici. K tomu účelu má mnoho domů balkony, nebo okna z mřížemi, o které se obyvatelé mohou opírat a sledovat pomalu ubíhající život venku. Další oblíbenou činností je také dýchání smogu z aut. Ty jsou většinou velmi stará, v hrozném stavu a při rozjezdu se maskují v dýmu jako sépie. Ti movitější si mohou dovolit novější čínský vůz nebo třeba Fabii.

Kuba cestopis a Havana

Havana, nádherné, výstavní koloniální město je sice na seznamu UNESCO, bohužel to ale nebrání rozpadání většiny budov. Je smutné vidět hořký kontrast nádherně opraveného Capitolio a rozpadajících se domů v jeho okolí. Nedostatek péče je tristní, dle statistik se každý týden zhroutí jedna budova. Někdejší Paříž karibiku se tímto tempem brzy ocitne v ruinách. První dojem tak bude ruiny, bordel, špína a smrad. Druhý dojem udělají všudypřítomní nabízeči všeho možného Jineteros.

Prošli jsme se starou částí, mezi zašlými budovami a v restauraci propálili původně plánovaný denní budget za jedno jídlo. Bohužel to bylo jedno z posledních dobrých jídel na Kubě. Dál už jsme stihli jen pozorovat krásná auta. Nablýskané americké bouráky ze šedesátých let jsou soustředěné hlavně okolo náměstí. Pokud se v takovém autě projet, tak tady. Jen tady totiž mají skutečně pěkný technický stav.

Vinales

Paní domácí nám domluvila odvoz a spaní ve Viňales. Ráno nás taxikář posbíral po celé Havaně. Sice tím ztratil dost času, měli jsme ale možnost vidět uličky, kde se doslova zastavil život. Řezník pracující na ulici, divocí psi a slepice, běhající po rozbité ulici mezi domy na spadnutí. A v tom všem slušně oblečení Kubánci.

Místo pěkného veterána na nás čekal olezlý kus plechu plný rzi s lavicí místo sedaček. Narvali nás do něj osm a zahájili naše utrpení. Cesta sice byla delší než Viazulem, zato byla dražší a méně pohodlná. Asi 3x jsme museli zastavovat, protože se něco rozbilo. Nakukovali jsme do motoru, když řidič začal šroubovat víčko chladiče. Rychle jsme uskočili a sledovali, jak kusem železa zkratoval startér. Naštěstí motor znovu naskočil a nakonec jsme do Viňales dojeli.

Po ubytování jsme šli naplánovat další dny. Odchytil nás taxikář a svezl nás po okolí. Přitom vyprávěl o životě na Kubě a proč se vrátil z Floridy. Koupil si taxík a dům a vzhledem k nízkým nákladům na život už pracuje jen, když se mu chce. Vysvětlil nám také, jak nás všichni odrbávají. Vzápětí nás ale odrbal sám.

Výlety ve Viňales

První zastávka byla u Mural de la Prehistoria. Na vápencové stěně namalované barevné výjevy maloval snad Castro sám. Barevné malby mají znázorňovat evoluci a v kontextu okolní krajiny působí přinejmenším zvláštně. Za přístup ke stěně se platí, vše je ale dobře vidět už od plotu, kde nám taxikář zastavil.

Pak jsme jeli na tabákovou plantáž. Dostali jsme školení o pěstování doutníků a taxikářův kamarád před námi jeden na ukázku uválel. Povídal něco o tom, že Che Guevara rád doutníky namáčel do medu a jeden jsme tak vykouřili. Medem asi zakryl hnusnou chuť doutníku a snáz nám nějaké prodal. Naháněl jsem mezi řádky tabáku farmáře, abych si ho vyfotil a mohli jsme vyrazit. Moc radost z toho neměl. V údolí je spousta jeskyní. Jednu jsme si projeli a konečně šli na vyhlídku u největšího hotelu.

Protože jsme si taxikáře domluvili sami a bez provize, byla paní domácí pěkně naštvaná. Potom co viděla, že jsme si sami koupili i vodu tak ještě víc. Nakonec ji Míra obměkčil, když jim dal nějaké drobnosti co za tím účelem přivezl.

Bohatou snídani, co hostitel Pavel udělal, musel shánět po všech čertech. Protože toho v obchodech moc není, musel objet okolní vesnice aby sehnal všechny ingredience. Chlubil se pak vším, co sehnal. Hlavní delikatesa „hend“ naštěstí chutnala a vypadala jen jako hnusný salám.

O výletu na Cayo Levisa, který jsme podnikli druhý den, ani nemá cenu psát. Hezké bílé pláže, Piňa Colada na lehátku a absolutní pohoda. Asi jeden z nejlepších dní na Kubě. Takhle jsem si představoval, že budu psát celý Kuba cestopis.

Trinidad

Přesun do Trinidadu nám opět zařídil známý taxikář. Když jsme vyrazili, musel se za břicho popadat, jak nás zase napálil. Slíbil nám rychlejší cestu malou dodávkou s méně lidmi. Jen nedodal, že jí pojedeme jen kousek před Havanu, kde nás naládovali do velkého, starého autobusu. Otíkovi s panem Pávkem jsem vymluvil, aby mi dávali batoh na střechu a mohli jsme vyrazit. Autobusu chyběl mimo jiné tlumič, takže jsme celou cestu poskakovali za příšerného rámusu, ze kterého mě bolela hlava ještě druhý den. Otíkova hlavní práce byla držet dveře, aby se náhodou neotevřely. Povolil, až když jsme zastavili na občerstvení v nejdražší restauraci široko daleko. Pěkně to měli domluvené. Jiná možnost ale nebyla a tak jsme museli vzít zavděk sendvičem.

Hned po příjezdu do Trinidadu nás odchytl Pan Domácí. Největší kabrňák široko daleko. Cesta nám zabrala celý den a večer už jsme nic nestihli a unaveni se jen natáhli.

Ráno jsme vyrazili na snídani. Paní servírovala a stále se usmívala. Všechno ale bylo příliš přeslazené a dost odporné. Tak hnusné kafe jsem dlouho neměl a snídaňová polévka to úplně završila. To jsme ještě nevěděli, co nás bude čekat dál. Vyrazili jsme objevovat město a přicházeli se uličkami. Na náměstí toho moc nebylo, jen znavení psi a pár turistů. Přes některé celkem hezké uličky jsme prošli až do velmi zanedbané části města, kde se na zemi válely odpadky, hovna a koně. Kolem pobořených domů jsme se konečně přebrodili potoky hnusu až na nevelký kopec nad městem. Našel jsem místo odkud bylo dobře vidět a přes kondomy a jiné odpadky se tam přebrodili. U strážních věží jsme se kochali výhledem, když se u Míry poprvé ozvala snídaně. Mezi palmami s výhledem musel obětovat svůj oblíbený kapesník.

Problémy v Trinidadu

Blížil se déšť a začaly se stahovat mračna, hlavně nad naším budoucím osudem. V městě jsme si ještě dali humra k večeři. Hospodu jsme vybírali podle toho, že neměla ucpaný záchod, kvůli Mírovi. Nikdo tam nebyl a když jsme zasedli, sehnal pingl nějaké hudebníky aby nám zahráli. Jakmile spustili, začalo se nám dělat špatně. Nejdřív jsem nevěděl, jestli je to proto že hráli Despacito. Po chvíli jsem utekl na Casu se stejným problémem jako Míra. Ačkoliv jsme se nachystali, nadhodil ofinky a vzali si čistá trička, bylo jasné, že večer bude jiná party než jsme očekávali. Následujících 20 hodin jsme strávili v křečích v posteli nebo v koupelně. Nic jsem nezvládl udržet, jen obavu ze salmonely.

Druhý den, zesláblí a sotva schopni chůze jsme se doplazili do nemocnice. Míra ještě musel zrušit plánovaný výlet v agentuře. Paní projednou odtrhla oči od hry na mobilu, od které je neodvrátila i když nám prodávala zájezd. Začala se rozčilovat, že to není možné abychom takhle měnili plány. Stačilo vyhrožovat, že jí tam Míra zanechá nadílku a vše bylo vyřešené.

Předchozí zkušenosti s péčí o zákazníka vyvolaly strach o péči lékařů. Všichni totiž mají dost v péči. Doktorka nás vyšetřila a kluky poslala na odběr. Mě položila na lehátko abych odpočíval. Když mě měla z krku, zasedla za svůj počítač a pokračovala v kubánské práci. Zrovna ji totiž začala telenovela. Po půlce dílů Esmeralda jsem se dostal na řadu i já a prošvihl tak rozuzlení příběhu. Alespoň nám byla odtajněna diagnóza. Naštěstí to nebyla Salmonella a stačily antibiotika a pár kapaček. I tak jsme byli dost zesláblí a následující dny nezvládli sníst víc než toust. Ne že bychom přicházeli o Kubánské kulinářské skvosty. Na Case na čekal pan domácí s novým toaletním papírem a mopem v ruce. Zřejmě mu naše noční eskapády neušly.

Výlety v Trinidadu

Jineteros na nás pokřikovali svoje lákavé nabídky. Hlavně „hór rajding“ znělo zajímavě. Bohužel pak začal listovat katalogem německých důchodkyň, ještě k tomu na koních. Raději jsme se šli válet na pláž Playa Ancon. Po krátké cestě levným, dvoupatrovým autobusem jsme dorazili na místo. Krátká přeháňka ani průjezd smradlavým močálem nás už nerozhodil. Playa Ancon je údajně nejhezčí pláží na jižním pobřeží. Pokud je to pravda, tak jsem rád, že jsme na ostatních nebyli. Voda je plná trávy a na břehu stojí několik all-inclusive hotelů, propagovaných turistickými kancelářemi. Vzhledem k tomu, že v hotelu neuměli udělat ani pořádný toust, musí být takový týdenní pobyt velmi zajímavý.

Večer jsme konečně zašli do Casa Musica, poslechnout si kubánskou hudbu. Na malém pódiu nad schody tu hrají údajně nejznámější kapely. Turisté i místní popíjejí rum a poslouchají. Potkali jsme naši známou Němku, která se tentokráte nerozčilovala nad nedochvilností Kubánců, protože jí jeden zrovna doslova proléval rumem.

Chtěl jsem ukojit zvědavost, stejná cesta jako na vyhlídku nad městem totiž vede i k diskotéce. Na večer obyvatelé pouze odklidí koně z cesty a vyndají lahve rumu. Stánky s alkoholem lemují stejnou, rozbitou cestu plnou koňských koblížků až na kopec. Tam se, pod velkým stromem, schovává zamřížovaná díra do jeskyně. Zní to bláznivě, ale bylo to naprosto  unikátní zážitek. Párty v jeskyni! Přečtěte si to ještě 2x.

Druhý den jsme nasedli na Viazul do Cienfuegos. Čínský zašlý autobus byl ve srovnání s Taxi Collectivo jako cesta první třídou. Přesto se našlo několik zoufalců, co nám ho přímo před autobusem začali nabízet. Ani náhodou!

Cienfuegos

Po příjezdu do městečka na nás čekal malý uvítací výbor. Nezřídila ho strana a transparenty byly málo okázalé, i tak to bylo velké pozdvižení. Postarší majitel ubytování na nás mával papírem s našimi jmény. Protože jsme se s předchozím na ničem nedomluvili, ani mu pořádně neřekli kdy a kam jedeme, dost nás to překvapilo a nebyli jsme schopni odporovat. Zavedl nás k sobě a vysílení jsme mu nakonec kývli.

Po zasloužené porci spánku nám vyhládlo. Několik dní jsme v podstatě nejedli. V průvodci jmenovali vyhlášenou restauraci přímo na náměstí, tak jsme jí zkusili. Vzhledem sice působila celkem nevábně, kdejaký motorest by jí mohl konkurovat. Ale to jídlo! Tam by jí kterýkoliv motorest určitě předčil. Spálená rýže od včera, kus podrážky a oschlé zelí potěšilo naše chuťové pohárky. Ať doteď jsem se držel a stále se snažil najít nějaká pozitiva a užívat si krásy země. Pohár trpělivosti ale přetekl a všichni jsme spustili lavinu stěžování si na všechna protrpěná příkoří. A že jich bylo!

Druhá jmenovaná restaurace, pizzerie za rohem dojem z města pranic nevylepšila. Věc, vzdáleně připomínající pizzu nám dali na kartonovém prokladu mezi plechovky a poslali nás pryč. Na balkoně naší Casy jsme pak strávili celý večer s pivem, abychom se z toho všeho alespoň trochu vzpamatovali.

Druhý den jsme si s novým panem domácím, který tak trochu připomínal Maxe z Mary and Max, zaplatili výlet na Playa Giron, Zátoku sviní. Ráno na nás dole čekal povoz. Moskvič držel pohromadě jen díky barvě. Hrozivě zrezivěla děravá kastle byla všemožné pokroucená a zadní náprava přejížděla přední. Při brzdění auto začalo tančit salsu a my se modlit. Kdyby zavedli STK, tak všichni chodí leda pěšky. Na místní poměry totiž běžný technický stav. Naštěstí ta věc jela maximálně asi 50. Těžko říct, tachometr za důležitý nepovažují, takže nefungoval v žádném autě.

Výlety v Cienfuegos

Jako první nás vzal na cenote a pláž vedle, kde byla nádherná voda. Pak jsme zajeli do muzea, které bylo celé ve španělštině. Té zatím moc nerozumím. I tak z něj ale byla cítit propaganda, protože Castro byl na každé druhé fotce. Nebo měl alespoň vedle fotky svůj citát.

Dostali jsme hlad a protože restaurace v hotelu vypadala a voněla dost nevábně, zkusili jsme jedinou jinou, hned za plotem. Vypadala o dost lépe. Ubrus na stole fungoval jako hodnocení spokojenosti s kvalitou kuchyně. Byl celý zeblity.

Restaurace se chlubila tím, že vařili italskou kuchyni. Ve skutečnosti vařili urážku kompletně všech smyslů. Ohřáté špagety posypané krájeným salámem a eidamem bez jakýchkoliv jiných ingrediencí byly nejhorší jídlo které jsem kdy jedl. Ani příznivá cena cca 3cuc to nevylepšila, zadarmo to bylo drahé. Byť se tu mohou vymlouvat na nedostatek, v jiných městech takový problém nebyl.

Pláž a cesta zpět

Pláž za bazénem měla stejný standard kvality jako restaurace. 30m pruh písku za betonovou ohradou v moři. Ta fungovala jako vlnolam, ochrana proti imperialistům a překážka ve výhledu na moře. Zaplatit si tu all-inclusive pobyt, tak ještě ten den letím domu. Vůbec se nám tam nelíbilo a raději jsme chtěli zpět do Cienfuegos. Vyzvedli jsme řidiče od party kamarádů a dvě lahve rumu v jeho rukách v nás nevzbudily žádné podezření. Po pár ujetých kilometrech se jeho oči změnily v tenké škvírky, které se v jednu chvíli uzavřely úplně. Poslepu a se sklopenou hlavou se rozhodl si zkrátit cestu do města nejdříve přes protisměr a pak i přes pole.

Uprostřed rozhovoru jsem v Mirovo očích uviděl záblesk hrůzy a otočil se dopředu. Tou dobou už jsme jeli polem a ke kapotě auta se rychle a neomylně blížil strom. Vzpomněl jsem si na technický stav a hlavou mi prolétla představa muchlající se rzi a nás uprostřed toho všeho. Spolu s Mírou jsme začali řidiče mlátit a Julek se natahoval po volantu, když se konečně probral a klidně nás vrátil zpět na silnici. Znovu jsme se narodili a teprve teď si dali dohromady láhve, technický stav a všechny souvislosti. V polích uprostřed ničeho a s nemocnicí příliš daleko bychom v autě z papíru chcípli jako prašiví psi. Dohodli jsme se, že žádným starým taxi už nepojedeme. Odteď za každou cenu jen Viazul.

Varadero

Ještě že jsme si Viazul rezervovali 2 dny dopředu! Už chvíli po nás bylo slyšet, že mají plno. Není mi moc jasné, jak to mohli odhadnout, protože v podstatě po celý pobyt nešel systém. Rezervaci si tedy vždy zaznamenali na kousek papíru a my se modlili, aby ho do rána neztratili.

Casu jsme hledali na vlastní pěst. Protože je ale Varadero o poznání více turistické, byl to celkem problém. Po dvou hodinách jsme rezignovaní skončili v snad úplně poslední volné. Kupodivu asi 50m od stanice Viazul.

Druhý den jsme vyrazili najít nějakou nádhernou pláž, kde budeme celý den ležet a pít Piňa Colada. Městem jezdí dvoupatrový vyhlídkový autobus, od jednoho all-inclusive resortu k druhému. Nějak jsme nedomysleli, že nás dovnitř nepustí, takže jsme se asi 2 hodiny vozili autobusem kolem hotelů, než jsme se vrátili prakticky na začátek, odkud jsme vyjeli. Ta nejhezčí pláž byla totiž tam. Zbytek dne jsme tedy strávili podle plánu, místo drinku s pivem.

Večer jsme zašli na poslední večeři. K ní jsme dostali seschlé, shnilé zelí. Číšník předvedl typicky Kubánský servis, kdy se s námi pohádal, že je to v pořádku a naštvaně odešel. I tak to ale byl jeden z nadprůměrných servisů a rozhodně nadprůměrná večeře.

Havana

Co je nejlepší část výletu na Kubu? No přeci odjezd domů! Totálně jsme ignorovali všechny pokřikovače a Jineteros a obešli si znovu město, tentokrát s trochu jiným nadhledem. Na letišti se nepracovalo jiným způsobem, než kdekoliv jinde v zemi. Na check-in jsme tak čekali asi hodinu a půl a letadlo mělo zpoždění. Přesto to byla velká úleva, být konečně na palubě.

The post Kuba cestopis appeared first on Pavel Tvrdý | foto.