Aljaska cestopis

Aljaška cestopis, kde nám hodně pršelo. Chtěl jsem vidět pořádné hory, tak jsem dal v Čechách výpověď a odjel na Working holiday v Kanadě. Část roku jsem tam dělal podržtašku a šetřil na výlety po okolí a do jiných zemí. Všechno ale musí jednou skončit, po vypršení víz jsem to v práci zabalil a autem za dva měsíce najel tolik kilometrů, co někdo za dva roky. Až na Alijašku jsme dojeli z Kanady a USA.

Přejeli jsme hranice Kanady a zase pršelo. Z šedivých mraků se spouštěly šedivé provazy deště a pokrývaly okolní krajinu vrstvou vody a šedi. Pořád si na to nemůžu zvyknout, člověk se sem táhne světa kraj, aby pak vlastně nic neviděl. V tuhle chvíli už jsme najeli skoro 10 000km a podobnou vzdálenost jsme ještě měli před sebou. Část cesty jsem musel být na zadních sedačkách, protože se střídáme. Vzhledem k mojí výšce to není zrovna příjemné, ale hlavně máme divně rozloženou váhu v autě a tlumiče nedělají to, co by měly. Pořád skáču nahoru a dolů jak na houpačce. Asfalt tu extrémními teplotami dostává dost zabrat, hodně aut v zimě používá pneumatiky s hřeby a silnice jsou stavěné na nestabilním podloží. Často jsou zvlněné, jako horská dráha. Kvůli dešti jsme skoro bez zastávek dojeli až do Palmer, hned vedle Anchorage. Národní park Wrangell jsme byli nucení úplně vynechat a jinde jsme přes vodu doslova nic neviděli. Škoda, budu sem muset znovu.

Anchorage a Aljaška cestopis

Anchorage je největší a hlavní město Aljašky s asi 300 000 obyvateli. Mimo downtownu je nezbytné k přesunu použít auto, protože je město velmi rozlehlé. A pokud nemáte vlastní, půjčení může být problém. Půjčovné je asi nejdražší v USA, pokud vůbec mají auta k dispozici. Řízení je v létě bezproblémové, v zimě s dávkou opatrnosti také, jen je třeba se připravit na velké množství sněhu a pneumatiky s hřeby.

Centrum města je plné obchůdků se suvenýry, my ale nejprve potřebovali poradit, kam se dál vydat. Muzeum ani zoo nezní moc lákavě, tak jsme je zase vynechali. Infocentrum v Anchorage je takový starý dřevěný srub se střechou pokrytou trávou a mechem. Jeho pracovníci by tím klidně mohli být pokrytí také, zaměstnávají hlavně nudící se důchodce. Byli moc hodní a jeden z nich nám z hlavy krásně popsal cestu včetně jmen ulic. Jen jinam, než jsme chtěli. Nakonec stačilo použít GPS.

Potok v Anchorage

V průvodci psali, že u výrobny tradičního nože Ulu je dobré místo k pozorování tahu lososů proti proudu a jejich rybářů. Myslím, že ten kdo romantický popis psal tam nikdy nebyl. „Rybáři, zkoušející svoje štěstí na řece plné lososů se štíty hor v zádech.“ Lososy jsme viděli asi dva a v zádech mají rybáři hlavně dálniční most a vlakové nádraží. K divočině a vlastně krásnému místu to má dost daleko, protože říčka vede přímo skrz industriální oblast. No, mohlo nám to být jasné i z mapy. Alespoň jsme si prohlédli továrnu na nože.

Jinak v Anchorage vlastně nic není, minimálně oproti tomu, co nabízí okolní příroda. Už jsem viděl poměrně dost velkých amerických měst a tohle z nich bylo asi nejošklivější. Další věc, která mě praštila do očí bylo, kolik tu žije bezdomovců. Byli doslova na každém kroku. Přitom v zimních měsících teplota klesá i pod -30°C, nedovedu si představit v takovém marastu žít venku. Co tu v prosinci dělají? Raději táhneme jako stěhovaví ptáci na jih a doufáme v lepší počasí.

Cestou na Seward

Z Anchorage vede směrem na jih oblíbená silnice na jih, na poloostrov Kenai. Extrémní podmínky dávají cestám zabrat a tady se to silničáři rozhodli rychle vyřešit. Na opravu mají čas asi tak do září, než zase napadne sníh, i v plné sezoně proto opravují silnice s maximálním nasazením. Díky uzavírkám se semafory jsme alespoň měli víc času si cestu užít. Zastavovali jsme všude, kde se dalo. Okolí je protkané fjordy a zátokami, nejhezčí výhledy jsou u oficiálních zastavení, jako třeba Beluga point. Souběžně se silnicí vedou také koleje, u kterých je cedule „nepřecházet“. Hory, zvedající se z moře, nezaujaly partu asiatů tolik, jako právě tahle cedule. Fotili se u ní. Na kolejích.

S kempy je stejně jako s auty z půjčovny v létě docela potíž. Snadno mohou být plné. Jakmile jsme jeden našli, hned jsme zabrali místo hned vedle rodinky s dětmi a psem. Labradorský medvěd po nás neustále pokukoval a čuchal naší večeři. Dobře věděl, co by ho u nás čekalo. Salám, drbání za uchem a jiné nepříjemnosti. Majitel ho kvůli tomu několikrát okřiknul, než musel řešit problém se zlobivým dítětem. Vztekající se holčička seděla na pařezu, on okázale naskočil do auta a odjel. Po patnácti minutách se stále nikdo nevracel, tak jsme začali plánovat. Padaly různé návrhy, jako prodej do otroctví nebo návnada na medvědy. Brainstorming nakonec vyřešilo vracející se auto rodičů.

Russian river

Celý výlet jsem si přál vidět lososa, jak se dere proti proudu řeky, jak ho touha po rozmnožování nutí ladnými skoky překonávat vodopády a jiné překážky. Stále jsme neměli štěstí, ne a ne koupit si tu první vstupenku na promítání National Geographic. Rangeři nám poradili vodopády na Russian river. Už na parkovišti bylo jasné, že tentokrát to vyjde, na místo jsme čekali skoro hodinu. Malý úsek Ruské řeky je rájem rybářů, muškařů je snad víc než much. Přesto každou chvíli někdo vytáhne vzpínajícího se lososa a okamžitě ho zpracuje. Jeden nám techniku předvedl zblízka. Lososa praštil kamenem po hlavě, zapíchnul mezi skřele prsty, přetrhl žábry a zabil ho. Pak už jen nožem oddělit filet na bocích od páteře, zbytek ryby vyhodit a je hotovo. Je jich tu tolik, že se se zpracováním celé ryby nikdo neobtěžuje.

Proti proudu říčky musí ryby překonávat menší vodopád, kde jsem konečně viděl ladné skoky. Moc ladné ve skutečnosti nejsou, protože málokdy se to povede napoprvé. Navíc mi tam tak trochu chyběl medvěd, chytající ryby do zubů. Výlet na vodopády Brooks Falls v Katmai je možný jen hydroplánem a cena začíná na 800USD, takže jsem si musel nechat zajít chuť. I tak měli místní z medvědů asi strach. Skoro každý, ať už rybář nebo turista, tu procházel se zbraní za pasem nebo na prsou. Je zvláštní vidět tolik ozbrojených lidí a trochu jsem si na to musel zvyknout. Všichni byli ale moc milí, až na jednoho nerudného turistu. Můžete hádat, z které země byl.

Město Seward

Nakonec jsme dojeli až do městečka Seward na jihu poloostrova. Počasí nás ovlivňovalo více, než by jeden čekal. Mraky se líně táhly po obloze, byla zima a spolu se sluníčkem se vytratil i úsměv z našich rtů. Začali jsme být stejně líní jako ty mraky a v dešti se nám vůbec nechtělo objevovat krásy přístavního města. I v infocentru na nás byli neamericky nepříjemní. Dá se tu jít do akvária nebo si zaplatit příšerně drahý výlet lodí po fjordech. Kvůli počasí bychom neviděli vrcholky hor, tak se nám 150USD na osobu platit nechtělo. A kulinářská specialita, nohy obrovského Královského kraba, začínaly na 50USD za kus. Bohužel jsme příliš chudí, tak se musíme spokojit s pozorováním mořských vyder v přístavu, to je totiž zadarmo.

Ledovce u Seward

Jsme na dálném severu, tak jsem chtěl vidět pořádné ledovce. Kousek za Sewardem je Exit glacier. Krátká stezka vede skoro až k ledu, kolem cedulí s vyznačenými roky. Ty určují místo, kam až ledovec původně sahal a jasně ukazují, jak rychle ubývá. Exit glacier je součástí Harding Ice field, jakýmsi koncem největšího ledovce na území Spojených států. Druhou možností bylo vrátit se kousek směrem, kudy jsme sem přijeli. Matanuska glacier nabízí procházky po ledovci a ledové jeskyně za poměrně přijatelné ceny, okolo 100USD na osobu. Pro kluky to ale bylo stejně moc, takže jsme sem nakonec zajeli dvě hodiny zbytečně a museli přenocovat v Anchorage. Nějak nechápu bezpečnostní opatření, kdy zavřu polovinu kempu, protože tam chodí medvěd. To si jako přečte ty cedule a do druhé půlky nevleze?

Healy

Po dlouhé cestě silnicí číslo 3 jsme dojeli do Healy. Při dobrém počasí by cestou občas mohla vykouknout hora Denali, ale mraky byly příliš nízko a neviděli jsme nic. Healy je branou do stejnojmenného národního parku, je to malá vesnička s obchody, benzínkou a kempem. A taky tu mají pěkně zařízený pivovar 49th State. Dobře vaří a přímo před vchodem stojí replika autobusu, použítá ve filmu Into the Wild. Pokud jste neviděli film, tak  v něm přebýval Christopher McCandless – Alexander Supertramp, mladík, který daroval všechno co měl a potom stopoval po Spojených státech až sem, aby tu v divočině žil v souladu s přírodou. Volání divočiny ale vyslyšel s nedostatkem výbavy a zkušeností, takže za to nakonec zaplatil životem. Skutečný autobus, kde žil a zemřel, je stále na svém místě v krajině na začátku národního parku Denali. Lidé, kteří se k němu vydají, musí ujít poměrně velkou vzdálenost divočinou a hlavně přebrodit řeku Teklanika. Někteří bohužel mají příliš růžové představy a nakonec se potýkají s podobnými problémy jako hrdina filmu. Záchranáři z toho určitě nemají radost.

Zase se zhoršilo počasí. Vidět Denali měl být vrchol naší cesty a já fakt nechci jezdit do parku s tím, že bude pršet. Padlo tedy rozhodnutí, že pojedeme do Fairbanks a počkáme, jestli budeme mít větší štěstí.

Fairbanks a North Pole

Tvrdil jsem, že Anchorage je podle mě jedno z nejošklivějších velkých měst v USA. Fairbanks by mohlo klidně zabrat první místo, ale není tak velké. Škoda že se ještě několikrát vrátíme. Zlatý důl jsme nestihli, jako náhradní plán jsme se koupali v Chena Hot Springs. Malé lázně pomalu procházejí renovací a slovo malé nepíšu bezdůvodně. Také tu mají Ice Hotel, velkou klimatizovanou halu, kde je vše z ledu, včetně sklenic na baru.

Doma dárky nosí Ježíšek, což bylo terčem posměchu a nepochopení, ze strany Kanaďanů a Australanů v resortu, kde jsem pracoval. V této části světa to má na starosti Santa Claus a ten bydlí na Severním pólu. Příhodně se tak jmenuje městečko hned za Fairbanks. Místní jsou si potenciálu dobře vědomi, takže se tu vše točí kolem této tématiky. Od pomalovaných sloupů, jmen ulic až po informační centrum. Největší dům u silnice je dům samotného Santy a je ho tu možné zastihnout v kterémkoliv ročním období. Nevím, jestli se tu zdržuje i na Vánoce, ale běžně je jeho domov hlavně obchod se suvenýry.

Polární kruh a problémy s autem

Fairbanks leží daleko na severu, s tím jsou spojené některé zajímavé jevy. V zimě se tu dá dobře pozorovat polární záře, v létě zase extrémně dlouhý den, kdy slunce skoro nezapadne. K polárnímu kruhu je to jen 200mil, nějakých 5 hodin cesty. Bylo krátce po slunovratu a přemluvil jsem kluky, že se tam pojedeme podívat na půlnoční slunce. To je možné vidět…o půlnoci, takže jsme jeli celou noc prašnou cestou uprostřed pustiny. Ta vede z Fairbanks až k pobřeží Arktického oceánu a slouží k dopravě materiálu obrovskými kamiony na tamní ropná pole. Mohli jste jí vidět v pořadu Trucky na ledě. Moc lidí tam jinak nejezdí, za celou cestu jsme nepotkali skoro žádné auto. Silnici sleduje Aljašský ropovod, technicky velmi zajímavé, 1300km dlouhé potrubí.

Cesta tam trvala 5 hodin a kvůli nezapadajícímu slunci jsem celou dobu koukal na červánky. Na konci byla cedule, spousta komárů a jinak nic.

Zpět ve Fairbanks jsme si všimli loužičky pod naším autem. Zelená barva na rozdíl od semaforu obvykle neznačí, že můžeme jet. Jet kamkoliv jinam, než do servisu. Stále můžeme mluvit o štěstí, projeli jsme půl Aljašky, cestami uprostřed ničeho a auto vypovědělo službu v druhém největším městě. Kdyby se to stalo včera u polárního kruhu tak nevím, jak bychom dopadli. Takhle jsme museli zaplatit 1200USD za opravu a při čekání na ní ve městě strávit další den. Po dvou celých šichtách na střídačku ve Walmart a McDonalds můžu říct, že obě provozovny znám dokonale. Včetně jednoho zaměstnance, jehož pracovní náplň je pít kolu a chodit na záchod. Auto nám sice opravili, pak ale Míra prohlásil, že už sem nikdy nevleze. To neměl dělat.

Národní park Denali

S opraveným autem jsme dojeli do Denali natěšeni že konečně něco uvidíme. Mezi deštivými dny byla dvoudenní polojasná odmlka. Pokud chcete uniknout ze zajetí města a civilizace, lépe než tady to snad ani nejde. Park má 6 miliónů akrů ponechaných přírodě a krajinou prochází jen jediná cesta. Zařízeno je to tu o dost jinak, než je v USA obvyklé. Prvních 15km asfaltu je možné projet vlastním autem, pak už je to prašná cesta s omezeným vstupem. Absolutní nadvládu nad parkem sice mají komáři, firma Aramark ale má pod palcem ten zbytek. Dovnitř nesmí nikdo jiný, než jejich autobusy.

Po 146 km dlouhé park road se staré americké školní autobusy kodrcají s několika zastávkami u tábořišť (není jich mnoho) a vyhlídek mezi dvěma visitor centry. Vystoupit je ale možné kdykoliv, stačí jen zakřičet na řidiče. V infocentru jsme zjistili, že jsou kempy vyprodané, autobusy plné a my nasraní. Nakonec jsem Míru přemluvil k backcoutry, kluci si dají jen denní výlet druhý den. Celá rozloha parku je rozdělena na 87 sekcí a každý den do každé pustí jen omezený počet lidí (5-12), my vybrali tu svojí, kde strávíme noc. Po shlédnutí výukového videa jsme vyfasovali schránku na jídlo proti medvědům a naskočili do autobusu.

Backcountry v Denali

„Hej Alane, dáš si pivo?“ Zeptali se naši spolucestující a mě bylo hned jasné, že jsou určitě z Austrálie. Cestou jsme měli možnost zahlédnout všechny možné druhy fauny. Karibu, los, medvěd, všechna zvěř nerušeně pobíhá i okolo silnice. Po osmi hodinách jsme se konečně dokodrcali k Wonder lake, cíli naší cesty. Před námi byl masiv Denali (dříve McKinley), nejvyšší hory Ameriky. Je to také jedna z nejizolovanějších hor, která svojí velikostí zastiňuje všechno v okolí. Věřte mi, že ani fotka nedokáže přenést ten pocit. Hora je tak masivní, že si tvoří vlastní počasí. Údajně více než dvě třetiny lidí jí vůbec neuvidí. Nejméně mraků prý bývá brzy ráno, nebo večer, tím se šance denních návštěvníků ještě snižují. První pořádná vyhlídka je totiž u Eielson visitor center, 3,5 hodiny jízdy autobusem.

Oběhli jsme jezero, já udělal fotky na různých místech poblíž jižního konce. Okolo půlnoci jsme se přesouvali jinam a pod kopcem se objevila střecha malého srubu. Slyšeli jsme silné, duté rány a díky tréninku okamžitě usoudili, že se nějaký medvěd právě dobývá buď do chalupy nebo nějakého koše vedle. Statečně jsme zaveleli na ústup a křečovitě svírali naše spreje. Najednou před srub vyběhl chlap v boxerských rukavicích a začal se protahovat. Zabručel na pozdrav a nám došlo, že s tímhle medvědem to nebude tak horké. O kousek dál bylo zase slyšet rychle se přibližující šustění. Tentokrát jsme byli statečnější a rychle hledali křoví a jiná místa úkrytu. Projíždějícím cyklistům jsme ale vůbec nepřekáželi. Dva Asiati evidentně nesdíleli naše obavy a pro svůj noční výlet si nevzali ani sprej.

Komáři a cesta zpět do Fairbanks

Nakonec jsme s divokou zvěří neměli problémy. Drsnou krajinou se tady prohánějí vlci, pumy, medvědi a Steven Seagal. Nejnebezpečnější ze všech je ale komár. Všechny Seagalovy chvaty podle mě vycházejí z jejich odhánění. Inhaluji repelent, místo přívěšku nosím spirálky proti komárům a stejně ty kurvy bodají a bodají. Je jich tolik, že už mě to přivádí k šílenství a uklidňuje mě jen představa ropovodu, jak šlehá oheň na všechny strany a přináší jim smrt. Aljaška v plamenech. Kvůli tomu jsem si koupil přípravek s DEET a síťku na hlavu. To je jediné, co funguje.

Znovu projíždíme Fairbanks, kolem McDonalds kam už Míra nikdy nechtěl jít. Bohužel jsme si všimli, že nám zase ubylo chladící kapaliny a radiátor se trochu leskne. V servisu z nás měli radost a chtěli nás stáhnout o další peníze. Nepočítali ale s tím, že žádné nemáme a že udělali chybu. Máme s sebou Míru a na něj je to už moc. Nakonec nám tedy slíbili opravu a my si mohli dát další směnu ve Walmart. Cítím se tam už jako doma.

Chicken

Městečko Chicken se původně mělo jmenovat Ptarmigan, techto ptáků je kolem hodně. Nikdo to ale neuměl správně napsat, tak skončili u kuřete, které tam není žádné. Je součástí řetězu měst zlaté horečky severu. Po vytěžení dolů se počet obyvatel drasticky smrskl z 2000 na 7. Mimo starých důlních strojů a dolu tu totiž není moc co dělat. Tak jsme přes hory a hranice pokračovali do známějšího Dawson city. Že jsme zase jeli po polní cestě ani nezmiňuji, je jich tu spoustu, ale ani pro minivan to není problém. V zimě bychom museli mít sněžný skútr, ale to silnici pro auta stejně zavřou.

Dawson City

Legendární město zlaté horečky na Klondiku bylo založeno roku 1897 na řece Yukon. Během dvou let od objevení zlata se počet obyvatel zvýšil z 500 na 40 000 pouze ve městě. Stejné množství žilo v komunitách a městech okolo, jedním ze slavných obyvatel byl třeba Jack London. V době největší slávy tu byly restaurace, kina, divadla, opera. Dnes jsou tu hlavně atrakce pro turisty, zaměřené na historii a rýžování zlata. Přesto je spousta domů opravených a celé to tu vypadá, jako kulisy westernu. Výlet sem by nebyl kompletní bez návštěvy Bonanza creek, potoka, který to celé odstartoval. Můžete se tu dovědět informace o způsobech získávání zlata a sami zkusit štěstí. My jsme navštívili elektricky poháněný důlní stroj. Byl velký jako dům a nepřetržitě několik let rýžoval zlato, dokud nebylo ložisko vytěženo.

Rýžování zlata s nejistým výsledkem je jedna z nejnudnějších činností, co jsem kdy dělal. Nedovedu si představit, táhnout se sice nádhernou ale nehostinnou krajinou mnoho měsíců. Všude sníh, teplota, že bolí i dýchat, v zádech vlci a medvědi. A pak člověk konečně dorazí k potoku a tam tohle. Když náhodou něco najde, v zádech se mu objeví mimo vlků i krumpáč.
Jarda radši trochu podváděl a koupil si trochu hlíny s jistotou zlata. Radost z toho, že je našel mu to ale vůbec nezkazilo. Zajímalo by mě co by dělal, kdyby je nenašel.

Sourtoe cocktail

Dawson je také známý jednou kuriozitou. Downtown hotel od roku 1973 servíruje panáka whisky s mumifikovaným lidským palcem u nohy. Nechutný přídavek drinku je skutečný, poslední kousek daroval jeden z místních po nehodě se sekačkou na trávu.

Na kopci s vyhlídkou na Dawson Míra uviděl krásný terénní obytný vůz. Nic jiného kvůli kouři ani vidět nemohl, zase totiž všude kolem začaly lesní požáry. Zaujalo ho že na stejném modelu pracoval na reklamaci jednoho dílu. Nevydržel a poprosil majitele, aby mu díl ukázal. Ten se rozpovídal a postěžoval si přitom na nespolehlivost. Ukázalo se, že jde nejen o stejný model, ale je to to konkrétní auto. Svět nakonec není tak velký a náhody se nestávají.

Zpět ve Watson Lake

Jedeme zpět domů a to se samozřejmě neobejde bez problémů. Jak jsme se přiblížil k Watson Lake, auto opět vypovědělo službu. Poslední kopec před vesnicí jsem prostě nevyjel. Začali jsme rozvíjet různé teorie týkající se převodovky, což by byla konečná. Vylezli jsme ven z auta a bezradně zírali do motoru, když kolem projížděl obří červený truck. Vyklonila se z něj milá paní se slovy: „Nepotřebujete pomoct?“. Potřebovali jsme.

Odvezla nás do Watson lake a cestou zavolala odtah i servis na druhý den, bylo už pozdě večer. Před skladištěm jsme čekali na řidiče odtahovky. Ještě když jsme seděli v jejím autě, přiběhnul k nám obrovský chlap a rozhazoval rukama. Měl velký knír a maskáčové oblečení, vypadal úplně jako typický vidlák z amerického filmu a trochu nám to nahánělo strach. Nakonec naskočil do svého trucku a zablokoval nás, takže jsme jen čekali, kdy vytáhne flintu. Naše zachránkyně se zachmuřila, vylezla z auta a seřvala ho tak, že vypadal tak o dvě hlavy menší. Prý exmanžel.

Nocleh ve Watson lake

Naše auto jsme nechali za hasičskou stanicí a šli hledat nocleh. V jednom kempu měli zavřeno, druhý nevypadal zrovna vábně. Stojím a koukám, kam bychom se nacpali se stanem, místa bylo spoustu. V tom vyleze chlap: „Na stan místo nemáme, vypadněte“. Snažil jsem se být milý a popsat náš problém. „To mě nezajímá. Vím že jsem hajzl. A vzhůru jsem celou noc!“, ukazoval prstem ven z kempu. V Kanadě jsou lidé obvykle stereotypně milí, takovéhle chování jsem nezažil nikde na světě. Noc jsme strávili namačkaní v autě za hasičskou stanicí. Záměrně nepíšu, že jsme spali.

Ráno se mechanik na auto podíval a nepotvrdil naše teorie. Naopak přišel s novou, ale bude potřebovat víc času se na to podívat, takže máme čekat. Ve vesnici není mnoho zábavy (žádná), takže jsme jen seděli v knihovně. Celý den se na to už ani nepodíval a my začali propadat zoufalství, nevypadá to dobře. Blížil se nám termín odletu zpět do ČR, takže jsem zvážil možnosti, co dál. Teď jsem přemýšlel o stopování až do Banffu. Pár minut na to mě minula Češka a po chvíli konverzace nabídla odvoz, že jedou až do Edmontonu. Odtamtud už by to nebyl problém, ale nechci tu kluky nechat. Kamarádka mi říkala, že mám často štěstí. Celý vesmír se spojí, aby mi splnil přání. Rozbitý auto jsem si teda nepřál.

Princezny Kaska

Znovu jsme potkali našeho strážného anděla z červeného trucku. Zeptala se, jak se máme. Byl jsem na kraji deprese, tak jsem spustil. K mému překvapení nám nabídla, že má na zahradě přívěs, tak ať přespíme tam. Taky nám ukázala jezero za městem a slíbila další výlet. Celý večer jsme pili pivo a povídali si. Ukázalo se, že patří k Prvním národům Kaska, dokonce do rodiny náčelníka. Dověděli jsme se toho spoustu o životě místních, medvědech, lovu a indiánech. Teď už víme, jaké náboje je nejlepší na karibu a jak probíhá lov losa. Je to řidička kamionu, takže nemusím zmiňovat, že nás hravě přepila.

Druhý den nás nebavilo zase čekat a auto jsme dovezli do druhého servisu. Tam si s tím chlápek chvíli pohrál a ihned stanovil diagnózu. Součástka přijde v pátek, ale to už musíme být zpět, takže nám nezbývá než letět z Whitehorse do Calgary. Melody se nabídla, že nás odveze a ukáže nám Liard Hot Springs. Ty byly asi nejhezčí, jaké jsem viděl. Přírodní horké jezírko uprostřed lesa s malou dřevěnou převlékárnou má nádhernou atmosféru. Ostatní totiž vypadají jako obyčejný bazén. Ona vstup neplatila a rangera odbyla se slovy: „Já jsem Kaska, tohle je moje území“. Historku o medvědu, co tu roztrhal několik lidí si naštěstí také nechala až na potom.

Tahle zkušenost byla asi to nejlepší z tohoto výletu. Krásy krajiny a zvěře můžu obdivovat pořád, ale lidé mají také co říct. Jen loučení je na nic, obzvlášť když je podruhé.