Západní Kanada cestopis

Na konci sezony a mého víza jsem si vymyslel malý roadtrip. Nakonec byl trochu větší a najeli jsme skoro 20 tisíc kilometrů. Začali jsme v Banffu a přes severozápad USA jsme pokračovali dál, směrem na sever kde je vítr krutý a údajně snadné získat zlato. Po předchozí části nás čekala západní Kanada. Britská Kolumbie je překvapivě rozmanitá, dají se tam najít rozlehlé lesy, nádherné hory, pláže ale díky horám na pobřeží také polopouště za nimi a nebo třeba kopce s vinnými sady. Je skutečným rájem pro milovníky přírody a sportů. První nezbytnou zastávkou ale muselo být velkoměsto, kde se nám trochu obměnila naše parta.

Vancouver

Třetí největší město Kanady je právem považováno za jedno z nejlepších míst k životu na světě. V jednu chvíli je možné být obklopen sklem a betonem, jen aby se za minutku člověk ocitnul na pláži a po dalších pár minutách v horách a divokém lese. Město nabízí to nejlepší z obou světů, perfektní spojení přírody a velkoměsta. Nese to sebou bohužel poměrně vysoké náklady. Drahý život se okamžitě podepsal na moji peněžence, protože jsem dostal chuť na pivo.

Vystáli jsme frontu, 25 babek za vstup do klubu, dalších 5 za šatnu a o cenách pití radši ani nemluvím. Pak jsme plni očekávání konečně v rojnici mohli pročesávat klub a hledat vnadné dívky. Nebyla tam ani jedna. Jakákoliv. Bylo tam totiž jen asi 5 chlapců, jinak byl klub úplně prázdný. Kvůli tomuhle jsem půl hodiny čekal ve frontě a pak zaplatil tolik peněz? I prodělek je kšeft a tohle byla jedna z těch horších investic. Raději jsme šli jinam, kde měli alespoň živou muziku.

Ulice Hastings

Domů z klubu jsme jeli autobusem přes ulici Hastings, kde jsme mohli pozorovat absurdně surrealní scénu. Julek nemohl dopít na ulici pivo aby nedostal pokutu. Chtělo se mu navíc čůrat tak raději přeskočil plot a zmizel ve tmě. Ve světle pouličních lamp před námi, mezi postavenými stany lidí bez domova a přístřešků z krabic pobíhaly krysy a mezi nimi tančil polonahý chlápek, evidentně pod vlivem drog. Blikající světla policejních vozů a vozidel záchranky byla jako diskotéka bez hudby jen obsluha zrovna křísila jeho kamaráda. Další postava se opírala o ceduli zastávky. V marné snaze trefit jehlou žílu se vousáč vydal do říše snů bez svoji dávky a usnul. Julek se mezitím znovu vynořil že tmy, nikdo ho neviděl, vše bylo v nejlepším pořádku.

Druhý den ve Vancouveru

Druhé den jsme prošli město a přebrodili se hordou asiatů šermujících selfie tyčemi okolo parních hodin ve čtvrti Gastown. Jindřiška už musela zpět do práce a tak jsme ji vyměnili za Míru, který s námi pokračoval zbytek cesty. Nejdříve na nás neměl moc času, protože musel plnit pozici zlatokopky. V drahém městě je to zřejmě jedna z účinných strategií přežití, i tak s sebou nese jisté povinnosti.

Jeho slečna ho mimo jiné vozila tam kam potřeboval, tak jsem toho také využil a jel se podívat do centra na západ slunce. Nikdo se mnou nechtěl, tak jsem musel sám. Občas se mi to bohužel stává, protože chodím na vyhlídky v divné časy, šťourám se ve foťáku.

Poznávání města

Rozhodl jsem se, že Vancouver neznám, ale nejlepší jak poznat město je jít zpět pěšky. Čím jsem asi myslel se ztratit. Myslel jsem, že jdu správným směrem a že to snad není příliš daleko. Ušel jsem teprve kus, zabralo mi to jen tři čtvrtě hodiny a začaly mě bolet nohy, až jsem konečně narazil na zastávku metra. S pocitem objevitele jsem se tam vydal, že už je to jen pár zastávek. Bohužel jsem byl na špatné lince, takže jsem se musel vrátit zpět do centra, odkud jsem vyšel. A potupně dojet zpět domů jinou linkou. Je zajímavé, že i přes urbanistické plánování města do čtverců s mnoha orientačními body může být navigace celkem problém.

Couráním po městě, v kavárnách a malých pivovarech jsme strávili skoro 3 dny. Nejvíce času v pivovarech. Odjezd byl poměrně těžký, skutečně bych si dovedl představit ve Vancouveru žít, hlavně z důvodů popsaných výše. A ty dívky co tam mají! Ale divočina už volá, ty hory se samy nevylezou.

Vancouver Island

Ostrov, místními příhodně nazývaný pouze „Ostrov“ je největším ostrovem na pobřeží Západní Ameriky. Jezdí sem trajekty z více míst v okolo Vancouveru, my jsme v podstatě náhodou stihli ten do Nanaimo, přestože jsme nezjišťovali časy kdy jezdí. Pro případné zájemce bych to doporučil nastudovat a případně koupit lístky předem. Jinak se taky může stát, že přijedete a nebude místo. Příroda je tu skutečně nádherná, vysoké hory se zvedají z malých pláží s velkými kameny přes mechem porostlé vlhké, zelené lesy. Sytou barvu způsobuje častý déšť a ani nám se bohužel nevyhnul. V jemném mrholení jsme dojeli do Port Alberni a překonali závoru na menší lesní cestě. Všude visely cedulky s pohřešovanými osobami a dodávaly nám odvahu k postupu lesem. Podle mapy jsem našel vodopád, procházející dírou ve skále. Mapě jsem ale opět nevěnoval dostatečnou pozornost, takže jsme přišli z druhé strany. Naštěstí tou dírou lze prolézt. Pokud se vám zdá, že to působí poměrně uměle, tak je to bohužel pravda. Vodopád byl vytvořen člověkem, kvůli přesměrování toku.

Cestou na Tofino

Při návratu nás čekalo překvapení. Projížděli jsme táhlou zatáčkou v klesání a okolo škarpy byla vidět vyrvaná tráva a hlína. Směrem do zatáčky se k ní přidalo nějaké nářadí a další harampádí, rozházené až k prostředku silnice. Tam na střeše ležel bílý pickup, jako mrtvý brouk na krovkách. Do tichého okolí bylo slyšet jen zlověstné syčení a cvakání vyhaslého motoru. Nikde nikdo. Okamžitě jsme vyběhli a modlili se, aby to nebylo vážné. Protože bylo auto na střeše, běželi jsme omylem k místu spolujezdce. Střecha byla zmáčknutá tak, že auto nemělo žádné okno. Vůz na ní musel přistát celou vahou. U řidiče naštěstí sloupek vydržel a zevnitř se ozývalo tiché sténání. V oblasti motoru se párkrát zajiskřilo a nám se podařilo vylomit pomuchlané dveře u řidiče. To už se naštěstí seběhli další lidé, z nichž jedna paní byla zdravotní sestra. Na silnici nemá smysl riskovat, podobný zážitek pomůže k uvědomění si, jakou ruletu každý hrajeme.

Kvůli počasí o nějakých tůrách po kopcích nemohla být ani řeč. Spokojili jsme se s plážemi a lesy, jako třeba Cathedral Grove. Ten patří mezi sedm divů Kanady. Některé stromy mají více než 800 let a obvod až 9 metrů.

Port Alberni a Tofino

Večer v motelu smrděly cigarety a byl zase jako z hororu. Protože jsme byli plní zážitků, moc nám to nevadilo. Na lepší jsme stejně neměli a v stanování v dešti jsem měl plné zuby. Venku byl z okolních továren cítit smrad připomínající zkažená vejce, tak jsme si dali jen pivo na uklidnění a šli spát. Možná to ale byly fazole ze včera, těžko říct.

Do Tofina jsme dorazili poměrně rychle. Malá rybářská a surfařská vesnička má podobnou atmosféru, jako Cannon Beach v Oregonu. Výlety do přírody, jízda na kajaku a hlavně serfování jsou hlavní aktivity, lákající sem turisty. Zase nám pršelo, tak jsme se jen procházeli po plážích za odlivu a hledali hvězdice a kraby. Překvapilo mě, kolik chcíplých exemplářů jsem našel. Na jedné z nich jsme si nakonec i udělali oheň a romantiku s pivem. Majitelé se rozhodli podpořit svoje podnikání vysokou cenou za nákup palivového dříví. Moje skautské srdce by však nakupování dřeva na podpal za 8 dolarů asi nepřežilo. Naštěstí jsme cestou na pláž projížděli kolem kontejneru s odřezky dřeva ze stavby, takže se problém velice rychle vyřešil. A ani na fotce to není poznat!

Squamish

Dříve byl Squamish pouze zastávkou na cestě do daleko známějšího Whistleru. Protože se tam neustále zvedají ceny úplně všeho a život je čím dál tím dražší, přestěhovalo se mnoho obyvatel do Squamishe. Z městečka se tak stala levnější základna pro vyznavače různých sportů jako je cyklistika, horolezení. Turismus postupně nahrazuje lesnictví jako hlavní zdroj obživy. Squamish leží v úžině mezi horami, která mi hrozně připomínala Norsko. Nad mořem a městem se vypíná masiv Stavamus Chief, údajně druhý největší žulový masiv na světě, a funguje tak jako oblíbený cíl zdatnějších turistů a turistek. Obvykle se na tůrách značně zadýchám a nejsem schopný vnímat, tady mám pocit, že jsem se několikrát téměř ženil. Ještěže jsme dole našli kemp se studenou sprchou.

Whistler

Pak už nás čekal přesun do Whistleru, kde v kempu čekal Marcus. Byl víkend a v oblasti se zrovna běžel nějaký závod, takže všechna místa byla beznadějně vyprodaná, tak trochu nám ten kluk zachránil krk. Jeho druhé auto se mělo připojit k naší výpravě. Myslel si totiž, že jsem kompletně naplánoval vše až na Alijašku a bez zařizování se k nám připojí. Kdyby tak věděl, jak se mýlil!

Mezitím co jsme objevovali bary Whistleru se rozhodl zachránit krk ještě někomu dalšímu, protože se strhla průtrž mračen. My jsem v poklidu vychutnávali pivo a zkoumali, jestli je tu více Australanů (a Australanek) než v Banffu. Výsledek neznám, ale myslím si, že je jich tu asi víc než v Austrálii. V kempu mezitím druhý pár kolem stanu nechal bordel včetně jídla, což tam, kde jsou medvědi obvykle nebývá dobrý nápad. Potom co začali uprostřed noci pouštět rádio jsem jim snad takovou návštěvu i přál.

Sjezdová kola ve Whistleru

Jak skoro zpíval Janek, sny se mají plnit nejen o Vánocích. Jako kluk jsem snil o ježdění na kole ve Whistleru. Měl jsem na zdi několik tapet, většinou kol létajících v kanadském lese. Sice nebyly Vánoce a je to dost drahé, ale nemohl jsem odolat. 4 hodiny čisté radosti a adrenalinu za 180CAD. Resort má tratě různé obtížnosti a dokonce i bikeškolu. I značením je to úplně stejné jako se sjezdovým lyžováním. Podobných středisek se i v Čechách poslední dobou vyrojilo jako po dešti, tohle je ale snad nejznámější na světě. Půjčil jsem si kolo v hodnotě nového auta a hledal, kde ho rozstřelím. Nakonec jsem si kupodivu nejvíc užil na tratích pro pokročilé a upadl jsem jen trochu. Nepohodli jsme se s jednou překážkou, mimo pár odřenin jsme to já i kolo přežili bez újmy.

Nechtěl jsem mít zakrvácený spacák, tak jsem si zbaběle raději ovázal nohu. Bylo třeba zase jet dál, vzdálenosti jsou v Kanadě obrovské. To že je to druhá největší země světa někde prostě muší být znát. Vyrazili jsme před týdnem a dostali jsme se teprve do půlky provincie BC. Do další části nám to hlásilo slabých 16 hodin jízdy, další provincie je ale Yukon. Jeho heslo Larger than life nám nedávalo příliš naději, že by se měly věci měnit.

Yukon

Projížděním malých vesniček plných komárů jsme strávili příliš mnoho času. Zakousl jsem se do sedačky a komáři se zakousli do mě ale vůbec to neutíkalo. Ne, že by krajina byla nezajímavá, ale kvůli časovým omezením jsme nemohli prozkoumat všechno. Navíc po nějakém čase se vždycky dostaví pocit sytosti. To co bych po příletu obdivoval klidně celý den se najednou zdá samozřejmé. „hmm, další vodopád“, „hmm, zase hory“. Pak aby to člověk docenil až z fotek.

Po nějaké době jsme dorazili k první hranici s Aljaškou, stále v půlce BC. Stewart/Hyder jsou dvě vesnice, každá na jedné straně hranice. Obyvatel tam žije jen pár a moc aktivit tam také není. Spojené státy si dokonce ani nechrání hranici, celníci jsou jen na Kanadské straně. I tak ale Mírovi způsobili horké chvilky, při vysvětlování svého aktuálního statusu se do toho zamotal a musel na pohovor dovnitř. Představa, že by musel ve vesnici zůstat pro něj nebyla vůbec lákavá. My jsme se mu samozřejmě vysmáli.

Hyder, Aljaška

Většina turistů překročí hranice s USA a dojede po prašné cestě až k vyhlídce na ledovec Salmon. Asi 40km silnice nabízí spoustu výhledů na nedotčenou krajinu. Ryba co tomu dala jméno určitý měsíc v roce táhne proti proudu potoka pod ledovcem a při správných podmínkách je možné pozorovat medvědy, jak je loví. Bohužel nebyl správný měsíc v roce, takže jsme pozorovali prázdný potok. Ne, že by nebyl krásný, ale něco tomu prostě chybělo. Hladoví jsme raději doplnili kalorie,k občerstvení jsme po dlouhé době vytáhli konzervy s těstovinami. Takový gurmánský zážitek si příště radši nechám ujít, konzervy už nechci nikdy ani vidět.

V táboře měli koně, psa a spoustu jiných domácích zvířat, ale byl to první večer v opravdové divočině severu. To že to byl vlastně statek tomu neubíralo na autenticitě. Míru jsme celý večer zásobili historkami o medvědech a trochu ho tím vyplašili. Tolik mrtvol nemají snad ani ve filmech. Stan máme nevelký, takže jsme se vždycky opírali hlavou o jeho stěnu, protože to je lepší, než se opírat o sebe navzájem. Stanování mezi krvežíznivými medvědy se Mírovi vůbec nezamlouvalo, ale nakonec únavou usnul. Najednou zakřičel a vyskočil s hrůzou v očích, jako by se do něj právě pustil samotný král lesa. Ve svitu měsíce se proti stěně stanu rýsoval stín hrozivě vypadajícího kotěte, které mu právě skočilo na hlavu.

Směrem na Watson Lake

Moc hodná paní v infocentru nám poradila, ať se zastavíme u Boya Lake, nádherně modrého jezera kousek od hranice s Yukonem. Hodná byla proto, že nám taky dala odznáčky. Všichni jsme rychle naskákali do blankytně modré vody a pak z ní ještě rychleji vyběhli jako princezny. Studená voda mi nevadí, protože jakmile začnu plavat, přestanu jí vnímat. Tady jsem ale měl skutečné křeče. Míra se pak mohl v klidu převlékat hned na břehu, aniž by se bál, že bude něco ukazovat. Nebylo by co. Druhé auto, Marcus s Bronte zase vyrazili trochu napřed, že na nás počkají v kempu. Minule si stěžovali na naše řízení, my se ale jen snažili být ohleduplní k jejich autu, které se skládalo z více závad než mělo dílů. Rytmické pohyby jejich auta v táboře mi daly za pravdu, že jejich úprk měl jiný důvod, že jezdíme pomalu.

Watson lake je malá vesnička na cestě na Aljašku, kterou cestovatelé obvykle pouze projíždějí. To byl náš původní plán pro obě cesty. Při cestě zpět se to nepodařilo a my jsme tu neočekávaně strávili několik moc hezkých dní a poznali život místních obyvatel. Na první pohled to vypadá, že tu nic není. V okolí se ale dají najít zajímavosti, jen nejsou tolik známé, jako tolik imitovaný Signpost forrest. Ten v roce 1942 založil voják americké armády, stavějící silnici. Byl tu už několik měsíců. daleko od rodiny a tak se mu velmi stýskalo po domově. Skoro jako nám těch pár dní, co jsme tam byli. Na kůl přibil značku se jménem svého města a jeho vzdáleností. Postupně se k tomuto zvyku přidávalo více a více lidí, dnes je značek přes 80 tisíc.

Liard Hot Springs

Nedaleko je také několik pěkných jezer a hlavně Liard Hot Springs, které nám ukázala místní indiánka. Přírodní horké prameny uprostřed lesa jsou úplně jiné, než co jsem viděl dříve. Obvykle to totiž bývá v podstatě jen bazén s horkou vodou, ovšem ne tady. Tady je jezírko přímo uprostřed lesa.

Carcross

Carcross, původně Caribou Crossing, svůj název dostalo podle velkého množství migrujících karibů přes přírodní most mezi jezery Bennett a Nares. Je to jedna z větších vesnic, což tady znamená, že má víc než 200 obyvatel. Nedaleko leží Carcross dessert, která je často označováno za nejmenší poušť světa. Ve skutečnosti však jde jen o sérii písečných dun. Přesto je velmi zvláštní z „pouště“koukat na okolní ledem pokryté vrcholky. Na tak dalekém severu obzvlášť. V obrovských lesích okolo stromy mohou vylučovat pyl skoro najednou, při vhodných atmosférických podmínkách se žlutý mrak zvedne a pokud se do něj opře slunce, je to zajímavá podívaná. Dokonce mě donutila vyhledat si přesný způsob rozmnožování nahosemenných rostlin, foťák jsem ale vytáhnout nestihl.

Whitehorse

Whitehorse je hlavní město teritoria Yukon, pojmenované bylo podle stejnojmenných proudů za městem. V předchozích odstavcích jsem se zmiňoval o obyvatelstvu, v tomhle městě jich žije 23 tisíc. To je většina celé provincie. Proudy dávno spolkla přehrada, v jejímž areálu je žebřík pro lososy. Série propojených nádrží umožňuje rybám vyskákat proti proudu zpět a překonat přehradu s elegancí. Zároveň je žebřík v jedné části prosklený, aby bylo možné spočítat, kolik lososů se každý rok proti proudu vydá. V dobách zlaté horečky tu zlatokopové překládali proviant na kolesové parníky, mířící do Dawson City. Jedním ze zachovalých je SS Klondike, vytažený na břeh a sloužící jako muzeum těchto aktivit. Ve městě a i v celé provincii žije velké procento indiánů – Prvních národů, původních obyvatel Yukonu. Podařilo se nám prošvihnout otevírací dobu Walmart. Je snadné se splést, protože v této zeměpisné šířce už slunce skoro nezapadá a dost ztěžuje orientaci v čase.

Národní park Kluane

Haines Junction je branou do národního parku Kluane. Ten leží v trojúhelníku mezi BC, Yukonem a Alijaškou a spolu s propojenými parky ostatních států patří do dědictví UNESCO. Hory a ledovce tvoří většinu rozlohy parku a činí ho tak nepříliš dostupným. Před více než 300 lety se jeden z ledovců sesunul a zablokoval řeku Alsek. Přehrada po 125 letech povolila a způsobila ničivé záplavy, které jsou patrné dodnes. Díky tomu je také možné v jednom z jezer najít nemigrující lososy, chudáci se už nemají jak dostat zpět do moře.

V parku se nachází nejvyšší hora Mount Logan, při dobrém počasí a velkém štěstí je možné ji vidět z jednoho z menších vrcholů na začátku parku. Kluane je nefalšovaná divočina, jako z knížek. Nejen že se po kopcích prohání nejvíce savců v Severní Americe, ale oproti jiným národním parkům tu nejsou v podstatě žádné silnice a ani cesty. Jste tedy odkázaní jen na letadlo nebo vlastní nohy a protože chybí stezky, je nutné si hledat vlastní cestu. Absence Asiatů se selfie tyčkami je jen třešničkou na dortu. Sem se jednou chci vrátit.

Rozdělujeme se

Marcus zjistil, že jim docházejí peníze a dál s námi nepojedou. Ve skutečnosti s námi asi jen nechtěl. Nedivím se po to co jsme ho vzali na Sheep Ridge. Trefně pojmenovány kopec je plný očích stezek v kterých je snadné se ztratit. Omylem jsme jednu sledovali, až se z nás na chvíli museli stát kamzíci a probíjení se křovím dalo trochu zabrat. Jak jsem zmiňoval, nejsou tu žádné oficiální stezky, takže se na vrchol člověk musí navigovat sám. Nerušené výhledy ale stojí za to. Částečně jsem i zapomněl fotit a jen si užíval nádherné scenérie.
Těsně před kempem jsme potkali obrovského medvěda Grizzly. Byl velký asi jako půlka našeho auta (máme velké auto) a spokojeně se krmil kvítím necelý kilometr od tábořiště. Udělal jsem asi milion fotek a on se naprosto nenechal vyrušit. Zajímalo ho jen jídlo a naštěstí nevyhodnotil, že bych mohl taky být k snědku. Přestože jsme stan postavili v ohrádce, za plotem pod napětím, stejně jsem měl dost lehké spaní. Zdálo se mi jen o tom, že mě za nohu vytáhne ven. Naštěstí kolem nebyla žádná koťata.
Jedeme na Aljašku.