Severozápad USA cestopis

Všechno pomalu skončilo a přiblížil se náš výlet na Severozápad USA. Akce Slush Cup jako mokrá tečka za sezonou přilákala spoustu lidí. Tu se snažili přejet obří louži s ledovou vodou, pobavit se a opít se do němoty. Zejména to pití jim šlo tak dobře, že skoro ani nelyžovali. Alkohol a krásné počasí přimělo návštěvníky odhodit stud a obvyklý lyžařský oděv. Svahy brázdili v plavkách nebo kostýmech. Vzhledem k velké koncentraci pohledných dívek mi to udělalo upřímnou radost a začal jsem trpět bolestí krční páteře. Raději jsem erektoval svůj převlek nafukovacího dinosaura a rozdal trochu radosti taky ostatním. Všeobecné veselí nemělo dlouhého trvání a hned druhý den se hotel proměnil v hřbitov. Pohřební atmosféru podporovala vidina umírajících přátelství a nejistých budoucích shledání. Loučení je asi ta nejhorší část tohohle způsobu života.

Dinosauři v Drumheller

Úsporně jsme se sbalili, vzali jen to nejnutnější a vyrazili do Drumheller. Hory vystřídaly holé pláně, rovina kde nic není, jen úporné vedro. Ještě, že jsem na to přes hromadu harampádí v autě ani neviděl. Doslova z ničeho nic (fakt nic tam není) se před námi objevilo vymleté údolí s městečkem okolo říčky, nazývané badlands. Tak údajně původní obyvatelé označovali špatně překonatelnou oblast kde nic neroste.

Na město dohlížel největší dinosaurus a pravděpodobně také největší kýč na světě. Špatně provedena sochá v nadživotní velikosti nenápadně přibližovala čím je údolí zajímavé. Bez takové souvislosti by to asi bylo ještě horší než obří sádrový trpaslík. V okolí města se totiž dá vlastníma očima (rukama ne, sbírat se nesmí) najít fosilie. Dinosauři se šikovné schovávají hlavně v pěkně provedeném muzeu Tyrell, mimo Tyranosaura třeba kreativně pojmenovaný Albertasaurus. Jedná se o největší takové muzeum v Kanadě. Další atrakcí jsou hoodoos, erodované skalní útvary připomínající pokličky. A to i velikostí, stejně jako některé dívky jejich profilové fotky lžou o svých rozměrech.

Národní park Glacier

Překonání hraničního přechodu v Montaně proběhlo téměř bez obtíží až na Jindřišku. Neodevzdala lísteček z pasu, který se vrací při opuštění USA. Celník tak nemohl prokázat že dříve opustila Státy. Přišli jsme sice z kanadské strany, dokazování ale bylo nad jeho síly. Naštěstí nás nakonec pustil a my mohli jet vstříc dobrodružství. Přání vidět divoké bizony se nám splnilo velice brzy, asi 20 metrů za hranicí. Americký sen!

Národní park Glacier je mezinárodní, pokračuje až na kanadskou stranu jako Waterton Lakes park. Na spojení dvou zemí v ochraně přírody jsou velice pyšní, ještě pyšnější jsou snad na faunu a floru jež se v parcích pohybuje. Krajina se také nenechá zahanbit, nejznámější McDonald lake, plné barevných kamenů se objevuje snad na všech fotkách. My ho ale bohužel neviděli. Než jsme přijeli tak nesvítilo dost slunce a cesta za sluncem Going to the sun byla stále pod sněhem. Na začátku sezony jsou sice některé cesty stále zavřené, ale alespoň vodopády mají dost síly. Nejznámější jsou St. Mary, Virginia a Running Eagle falls. Prošli jsme se ke dvěma z nich a cestou mě přepadla nepříjemnost. Marně jsem hledal kadibudky a nezbylo, než vykonat povinnost v souladu s přírodou.

Cestou zpět jsme potkali prvního medvěda. Vypadal trochu vyplašeně, zřejmě hledal konkurenci, co mu tam zanechala takový dáreček. Raději jsme se mu klidili z cesty a zastavili už jen na nemnoha vyhlídkách u silnice. Na jednu z nich jsem chtěl vyrazit na východ slunce. První paprsky se měly opřít do spících hor, dát vyniknout nezvyklé fialové barvě některých skal a zajímavým tvarům ostatních. Místo toho jsem ale spal. Co jsem neviděl, to se nestalo a tak můžu prohlásit, že byl východ určitě úplně škaredý a slunce vlastně ani vůbec nevyšlo.

Odjezd z Glacier

Navíc se stalo další neštěstí, Jarda ztratil šňůrku k příboru. Zdá se to jako maličkost, pro něj to ale byla velká věc. Úplně se kvůli tomu zamotal a my se museli zavázat, že ji najdeme. Raději jsme zase vyrazili na cestu se zastávkou v Two Medicine. Zásoby jsme nakoupili v domě splněných přání Walmart. Naším přáním bylo vidět divně lidi, není lepšího místa pro trochu antropologického pozorování. Tenhle byl plný indiánů, lidí bez zubů a můžu s obrovskými prsy. A taky indiánů bez zubů s obrovskými prsy. Plní všech vizuálních a čichových vjemů jsme se rozhodli dát si jednou za pár dní deratizační den v motelu. Začali jsme totiž vypadat, jako že mezi ně patříme.

Montanu jsem si představoval jako plochou zemi, plnou prérií na východě a horami v národním parku Glacier na západě. Minimálně západ toho ale nabízí mnohem víc, bohužel jsme kvůli časovým omezením zvlněnou krajinou pouze projížděli. Nejvíc nás zaujal kaňon řeky Missouri s krásnými skalami a okolí hlavního města Helena. Nějaký silně věřící tam přeškrtal nápis, že místo vzniklo před milionem let.

Národní park Yellowstone

Nejstarší národní park na světě známý pro svou divokou přírodu a řadu geotermálních úkazů leží vetší částí ve státě Wyoming. Poslední dobou se o něm ale mluví hlavně jako o supervulkánu, který už už hrozí explozí. Po dlouhé jízdě jsme uvítali ceduli Yellowstone, která znamenala, že následující dny strávíme v nádherné přírodě a na výbuch nebylo ani pomyšlení.

Na začátku června ještě nezačala plná sezóna, proto nás překvapila spousta lidí. Indů a Číňanů v parku bylo víc než bizonů. A bizonů je tam fakt hodně. U obou národů byl vidět kulturní rozdíl ve vnímání osobního prostoru. Kde my jsme zvyklí mít od jiných jistý odstup, oni jsou zvyklí na blízkost. Asi proto se nebojí být na dva metry třeba i od medvěda. V Yellowstone žijí snad všichni zástupci fauny severní Ameriky. Není problém narazit na vidlorohy, wapiti, losy a ostatní velkou zvěř. Často dokonce i hned u cedule s jejich popisem.

Park je v podstatě tvořen dvěma okruhy s různými zastávkami. První den jsme projeli tu horní a v pomalém tempu prošli různá zastavení. Třeba u horkých pramenů Mammoth s jezírky plnými barevných bakteríí a řas, nebo u bahenních sopek a různých jezírek. Připadal jsem si skoro jako doma, v rezervaci SOOS nedaleko Chebu. Rychlost naší dopravy ovlivnily zácpy. Bizoní zácpy. Nemá to nic společného se zažíváním sudokopytníka, jen se rozhodl vykračovat si pěkný kus zrovna naším pruhem a špalír aut za ním mu vůbec nevadil. Na rozdýchání jsme dali nezbytnou kávičku, bez ní jsou ty výlety po divočině takové málo instagramové. Navečer jsme dokončili okruh v Lamarr Valley, známém svojí populací vlků. Podle nějaké studie mají zásadní vliv na místní přírodu.

Druhý den v Yellowstone

V kempu chtěl Jarda procvičovat svojí angličtinu. Se starším rangerem tak dlouho konverzoval, až nám omylem vypsal dva poukazy na sprchu místo jednoho. My se ale stejně nemyjeme a raději smrdíme. Lépe to zapadá do konceptu kempování v divočině. Největší divočina stejně podle mého názoru byla ve vedlejším stanu. Kvůli značnému hluku jsem toho bohužel moc nenaspal a ani déšť tomu moc nepomohl.

Druhý den jsme obdivovali vodopády, Yellowstonský Grand Canyon a gejzíry. Ten nejznámější Old Faithfull má vlastní odpočet, podle kterého je možné vysledovat, kdy dojde k výstřiku. Moc přesné to ale není, takže jsem nakonec stejně stál pěkných pár minut na dešti s ostatními lidmi.

Národní park leží v poměrně velké nadmořské výšce, na začátku sezony tak může být na některých místech ještě sníh. Takovým místem bylo například naše tábořiště. Naštěstí jsem nemuseli stavět stan na sněhu jako sousedé, možná proto dělali minulou noc takový hluk. Chtěl jsem se ohřát u táboráku, ale za dřevo správci požadovali poměrně vysoký poplatek. Naštěstí mi sdělili, že je povolené sbírat dřevo vlastní. S malým švýcarským nožíkem jsem se vydal do hloubi lesů zúročit všechny svoje skautské zkušenosti. Můj návrat musel připomínat začátek filmu Commando s Arnoldem, jak nese vzrostlý strom na rameni. Nikdo nechápal jak jsem to tím malým nožíkem upižlal. Bohužel jsem pak musel volit mezi tím, jestli mít špinavé ruce, nebo je nechat umrznout při mytí ve vodě chladnější než smrt.

Grand Teton

Jarda začal pěstovat image táborníka skauta a koupil si čepici s mývalím ocasem. K mojí radosti jí nesundal skoro celý výlet a zlepšoval nám náladu když pršelo a kvůli dlouhým přesunům jsme nestíhali večeři. I staršího pána v návštěvnickém centru to rozesmálo tolik, že nebyl schopný poradit kam jet. Chtěl jsem konečně vidět nějaký výherní los, jak majestátně kráčí mělkou vodou. Vybral jsem si na mapě cestu se slibným názvem „Moose“. Ten kdo cestu pojmenoval měl buď hloupý smysl pro humor nebo větší štěstí ve hře. Projeli jsme ji několikrát a nikde nebyl ani jeden.

Jackson hole je bez sněhu pěkná díra. Ale i od lanovky je vidět slavný Corbet’s, údajně nejtěžší značená sjezdovka Ameriky. Také tam mají WiFi, takže nejtěžší bylo hlavně odjet. Strávili jsme tam snad více času, než na vyhlídkách a v parku. Nejhezčím místem ale po právu bylo Mormon Row. Počasí přálo a stodoly zalité prvními paprsky s mlhou v pozadí přilákaly spousty fotografů, některé jsem poznal už z předchozího parku. Po náročném východu jsme si museli dát dvacet. Trochu se nám to protáhlo na dvě hodiny ale i tak mi to nestačilo. Začala mě bolet hlava a místo výletu na Jenny lake jsem spal v autě. I noc byla hodně divoká. Kluci uvařili Mac and Cheese z pytlíku a větry nám skoro odnesly stan.

Druhý den v Grand Teton

Už jsme tábořili dlouho, Jarda si pořídil mývalí čepici a všichni jsme si nechali narůst knír. Jindřiška z pochopitelných důvodů nemohla. Aby k nám zapadala, chtěl jsem jí vnutit klobouk typické čínské turistky. Svítivě oranžová pokrývka hlavy se jí vůbec nezamlouvala, takže jako blbci zatím vypadáme sami. Večer jsem chtěl na Oxbow bend, údajně nejlepší místo pro pozorovaní divoké zvěře v parku. Divoké děti bohužel vyplašily svým křikem i jediného bobra, který se ukázal. Pozorovat jsme tak mohli jen mračna komárů, která nás zahnala i s večeří do auta. Tentokrát se podávaly fazole, takže jsme mohli zase čekat místo stanu balon.

Na další východ se Julek podívat nechtěl a dobře udělal. Jindřišku jsme vláčeli spící vzadu v autě brzy ráno na místo zbytečně. Začalo totiž zase pršet. Radši jsme vyrazili na dlouhou cestu na jih, čekalo nás mnoho kilometrů až do Oregonu. Ujet 800mil na jeden zátah se nám nepodařilo. Stihli jsme dojet jen na Shoshone falls. Nigarské vodopády západu mají téměř 300m na šířku a jsou skutečně majestátní, pokud v nich teče dost vody. Část řeky proti proudu totiž byla přesměrována a je použitá k zavlažování oblasti, nazývané jako magické údolí. Z neúrodné oblasti se stala jedna z nejproduktivnějších na severozápad USA. Jako místo pro svůj skok na motorce si je vybral i kaskadér Evel Knievel.

Severozápad USA

Další den nás čekalo pouhých 8 hodin jízdy. Snažil jsem cestu rozmělnit, jinak bychom jeli pouze přes nekonečná pole, plná zavlažovacích zařízení. Zařídil jsem osvěžení u lávových polí Craters of the moon. Dlouho jsme se nezdrželi, protože z nějakého důvodu natřeli i chodníky na černo a všechno bylo rozpálené od slunce. Navíc strašlivě foukalo. Překonali jsme poušť a prérie a dorazili do východní části státu Oregon, plné borovic. Hned u cedule se nám dostalo osvěžení od ostřikovače a také v informačním centru. Moc příjemné paní servírovaly kávu a rozdávaly nádherné pohledy. Samozřejmě zdarma.

Kráterové jezero je nejhlubším jezerem USA a podle názvu leží…uprostřed kráteru. Kvůli značné hloubce a čistotě vody má nádherně modrou barvu. Veškerá voda je pouze ze srážek a jezero nemá žádný odtok. Po okraji vede silnice, přístupná podle počasí a množství sněhu. Ještě na začátku června byla otevřená pouze půlka, zbytek teprve postupně odklízeli.

Sehnat v malém parku ubytování nebylo vůbec snadné, kvůli sněhu se rozhodli neotevřít kemp. Museli jsme využít služeb malého motelu u cesty, nic jiného v okolí bohužel nebylo. Už při vstupu do pokoje mě zaujaly růžové potahy na postelích, koberec s vysokým chlupem a dřevěné obložení. Až někdy budu natáčet horor z amerického venkova o prostitutkách, mám dobrý tip na lokaci. V koupelně zase někdo instaloval zlepšovák, aby mi sprchová hlavice nevypadla z ruky. Byla pod proudem a nemohl jsem jí tedy pustit. Ráno nás majitelka uvítala dotazem, jak se nám hotel líbí. Tak rozpačité pohledy asi dlouho neviděla.

Vulkány Severozápadu USA a Oregon

Západní částí USA prochází Ohnivý kruh, pásmo okolo Tichého oceánu charakteristické projevy vulkanické činnosti. Proto je severozápad USA význačný svými horami sopečného původu. Potenciálně aktivní stratovulkán Mount Hood je jedním z nejznámějších zástupců. Okolo prochází Pacific Crest Trail, dálková turistická stezka z Mexika do Kanady. Pod kopcem a i přímo na kopci je množství cest, dole jsou také jezera a další turisticky atraktivní místa. V hotelu pod vrcholem jsme zažili osvícení, sloužil totiž jako exteriéry pro stejnojmenný film. Alespoň jsem domů poslal hezké pohledy. Přímo u jezera pod horou je malý kemp. Paní co ho měla na starosti byla velmi stará a nedoslýchavá. Právě proto jsme nechali mluvit Julka, který trochu huhlá a má přízvuk. Místo rychlého vyřízení nezbytnosti jsme měli zábavu na půl hodiny.

Soutěska řeky Columbia, plná nádherných vodopádů si bohužel v roce 2017 protrpěla ničivý požár a mimo Multnomah Falls nebyly ostatní vodopády přístupné do té doby, než budou přístupové cesty opraveny.

Skály Haystack rock v záři zapadajícího slunce. Vodopády dopadající na písčitou pláž Hug point. Výhled na celé pobřeží z Ecola point. Není divu, že National Geographic zařadil Cannon beach na seznam 100 nejkrásnějších míst světa. Stejnojmenné městečko plné stylových hotýlků, restaurací a kaváren je tvořené zejména oprýskanými plážovými domy. Ty působí navenek omšele, ve skutečnosti je to ale jen styl. Žijí a jezdí sem hlavně boháči a všechno je nechutně drahé. Na chvíli jsme se do nich zkusili vžít, a užívali si zmrzliny, káviček a vše zakončili v pivovaru na ochutnávce piv. Objednali jsme si jejich 8 druhů piv na ochutnání a trochu zaskočili servírku, protože jsme těch 8 piv chtěli každý. Naši boháčskou chvilku jsme pak zakončili noclehem ve stanu.

Stát Washington

Cestou do státu Washington nelze minout vrak lodi Peter Iredale, která tu ztroskotala roku 1906. Na dlouhé písčité pláži z ní zbyl pouze zbytek ocelového trupu. To ocelový most, spojující oba státy se dochoval celý. Možná si ho budete pamatovat z některých filmů z konce osmdesátých let. Já můžu jen doplnit, že tu kosatky neskáčou přes hromady kamení, neprohání se tu svalnatí učitelé ze školky ani roboti po zásahu bleskem. Oregon i Washington slouží jako lokace pro mnohé filmy doteď.

Dalším zástupcem stratovulkánu je Mount Rainier, údajně jedna z nejnebezpečnějších sopek světa. Klikatá silnice se tu vlní jako had a zakouslá do skály nabírá nadmořskou výšku a výhledy. Nejhezčí mají být od jezera Reflection a z sedla mezi horami naproti. Až si příště budu představovat rozkvetlé louky, plné květin a v pozadí vulkán, budu lépe časově plánovat. Sníh tu zůstává do července.

Snad každý zná Amazonský prales. Ne každý už ale ví, že deštné pralesy se vyskytují i na severozápadě USA. V neznámějším z nich, Hoh Rain Forest spadne přes 4 metry srážek za rok. Asi se tedy není čemu divit, že při naší návštěvě také pršelo. Naštěstí to je také nejlepší čas pro návštěvu, protože je vše krásně svěží a zelené. Většina stromů je pokryta obrovskými shluky visícího mechu a kapradin. Nelze si nevšimnout, jaké je mezi stromy ticho, protože mechy pohlcují všechen zvuk. Nejlepší místo kde začít je u návštěvnického centra, tak jako asi v každém parku. Odtud můžete projít dvě krátké přírodní stezky a dávat pozor na elektroniku, aby nenavlhla. Na déšť jsme byli připravení, takže jsme rozložili nad stanem obrovskou plachtu a přikryli v podstatě celé tábořiště.

Cesta zpět do Kanady byla opět bez problému. Jen některým z nás vypršely víza, tak se celník chytře ptal, jestli se všichni vracíme na stejné místo do práce. Stačilo slíbit, že nebudeme pracovat a cesta byla volná!