Guatemala je Mayské srdce střední Ameriky. Neuvěřitelně pestrá země má snad vše, na co si vzpomenete. Od aktivních vulkánů, modrých jezer, krasové oblasti až po pyramidy. Jen pláže za moc nestojí. Dá se sem dostat buď po zemi, nebo jako my přiletět třeba nízkonákladovkou Avianca a užít si let s vrtulovým ATR-72. Platidlem je Quetzal, což je jméno ptáka, kterého uvidíte všude. Na státním znaku, mincích, ale v džungli se to jen tak někomu nepoštěstí. Středem země prochází pohoří Kordiler s vulkány a vrcholy přes 4000 m n. m. V Guate se lze celkem levně učit španělsky a protože Guatemalci jazyk tolik neprzní, zkouší to spousta cestovatelů v městech jako Antigua a Xela.
Historie Guatemaly se datuje až do roku 18 000 př. nl a od té doby má země fascinující cestu historií. Předkolumbovská doba je cítit a vidět hlavně na severu, kde se nachází mnoho z nejvýznamnějších míst Mayské civilizace. Leží tu dvě největší Mayská města (co do počtu obyvatel) El Mirador a Tikal, druhý z nich je známější, protože se tam nikdo nemusí trmácet 5 dní džunglí. Koloniální historie je zase dobře vidět v Antigua, malebném městě s dlážděnými uličkami a budovami duhových barev. Stejně jako v Mexiku tu Španělé úřadovali až do 19. století. Pak začalo období problémů s řadou diktátorů a občanských válek, snažících se udržet kontrolu a lépe sjednotit státy střední Ameriky. Podpisem dohod s OSN v roce 1996 skončily poslední nepokoje a zůstaly menší problémy kvůli drogové stezce směrem na sever, které jsou ale vytěsněné do izolovaných oblastí mimo turistické oblasti. I tak ale určitě uvidíte spoustu lidí s mačetami nebo třeba hlídače obchodů s brokovnicí.
Řízení v Guatemala
Stejně jako jiní dlouhodobí cestovatelé si postupně vytvářím takové malé tradice. Pro někoho to může být třeba fotka ve stejné póze na různých místech světa, nebo třeba jeden druh suvenýru. Pro mě je jedna ze zásadních, kterou se snažím dodržovat úplně všude, takový můj malý suvenýr, je nechat se pořádně napálit hned ze začátku výletu. Ani Guatemala nebyla výjimkou a ojebali nás už při půjčení auta. Odmítali nám ho půjčit bez extra pojištění a nedbali, že vše už máme placené z webu.
To jsem ještě nevěděl, do čeho jdeme. V této zemi nenabízí takové množství adrenalinových zážitků jako v okolních. Žádný zipline, skok padákem nebo bungee jump jako v Kostarice. Nepotřebují je, stačí sednout za volant, nejlépe v noci. Vozidla jsou sice vybavena směrovkami, řidiči to ale zřejmě zatím nezjistili. Z obav před lupiči a lapky mají všechna auta úplně černá skla, aby nebylo vidět dovnitř. Má to dvojí efekt. Není vidět ani ven.
Silnice samotné jsou důmyslně postavené tak, že značení buď chybí nebo stejně není vidět. Plodí to různé komické situace, jako třeba když v noci nerozeznáte, kde končí silnice a začíná džungle. Rychlostní limity jsou tu jen od toho, aby se překonávaly, nejlépe několikanásobně. S tím vláda bojuje instalaci retardérů v barvě vozovky. Aspoň člověk přeskočí některé výmoly a nemusí se jim složitě vyhýbat.
S problematickou viditelností zase řidiči bojují tak, že instalují přídavné reflektory, původně pravděpodobně užité k vyhledávání bombardérů na obloze a signalizaci Batmanovi. V noci stačí nasadit sluneční brýle a doufat, že „Jesus es mi conductor“, jak stojí na samolepkách na jejich autech. Ale ježíš neřídí, mi amigo, ten volant držíš ty!
Flores
Cesta z Guatemala City do Flores byla tak dlouhá a úmorná, že jsem chtěl zastavit u některého z hotelů cestou. 8 hodin je přeci jen dost. Jen mi nebylo zprvu jasné, proč mají všechny motely u cesty krytý vjezd a na zdech srdíčka. Bohužel to není jejich logo a obvykle si účtují za hodinu. Jejich klienti jsou záletníci a s Julkem se nám tam tedy nechtělo. Hotel, který jsme vybrali byl mnohem lepší a v hezčí čtvrti. Smrdělo to tam, ze špinavé stěny na nás shlížel Ježíš a při vybírání peněz z bankomatu na mne shlížela jakási prostitutka.
Flores je malé, barevné městečko ležící na ostrově uprostřed krásného jezera. Mimo blízkého Tikalu je možné strávit nějaký čas i jen tady, pronajmout si lodičku a podívat se po okolí, třeba k restauraci, u které se dá skákat do vody z lana. My tolik času neměli, i tak nás uchvátily barevné uličky a šarm malého městečka.
Tikal
Tikal jsou ruiny nejrozsáhlejšího Mayského města, založeného 6. století př. n. l. V 10. století n.l. město z dosud nezjištěných příčin zaniklo a dlouho se o něm nevědělo. Místní o něm samozřejmě věděli, ale objevitelé sem zavítali až v 19. století. A já letos. Neustále pršelo, nekončící déšť, smáčející úplně všechno co jsme měli na sobě a bubnoval do listoví okolní džungle. Vody bylo všude tak moc, že jsem měl na prstech varhánky. V dálce se ozývali vřešťani, mimochodem jedny z nejhlasitějších zvířat na světě. Jejich démonický ryk je slyšet až na 5 kilometrů a napoprvé leckoho vyleká. Obzvlášť, když zrovna osamoceně stojí na vrcholu mayské pyramidy a při soumraku pozoruje jak z džungle a mlhy vystupují vrcholky okolních chrámů.
Za vstup se platí 150Q, za ranní vstup o 100Q navíc a ještě si můžete koupit mapu nebo průvodce. Nebo si průvodce a mapu vyfotit a prochodit si ruiny sami. K Temple IV, známému z Hvězdných Válek bez problémů dojdete sami. Asi by bylo fajn zrovna z tohohle místa poslat pohled. Pošta je ale v Guatemale od roku 2016 zavřená a funguje tak jen o trochu hůř než ta naše v ČR.
Cestou do Lanquín
Měli jsme mnoho odhodlání a málo informací. Cesta v půlce skončila a změnila se v jednu velkou neprůchodnou jámu, vhodnou sotva pro traktor. Přestože nejlepší terénní vůz je ten z půjčovny, v některých dírách by naše vozítko asi ani nebylo vidět. To vysvětlovalo pohledy místních, když jsme projížděli jejich vesnicí na konci asfaltky. Po nutné noci v Coban přišel druhý pokus o překonání těch pár kilometrů tentokráte místní dopravou. Pro představu, do jednoho mikrobusu se vejdou 2 Češi, 32 místních (včetně dětí) a 8 ks kura domácího. Nemít na klíně batoh, mohl bych si vybrat mezi malým Guatemalcem a ošatkou se slepicemi. Svůj foťák ale odmítám komukoliv svěřit.
Poloprázdný autobus dojel jen do vesnice Lanquín. Dál už to ani on nezvládne a tak nám přispěchali na pomoc místní a na korbě staršího pickupu nás za úplatek odvezli. Křečovitě jsem se držel trubkové konstrukce a zíral. Ve vlasech mi vlál vítr a do očí mi hnal odletující bahno a déšť, takže jsem skoro nic neviděl. Lidé tu žijí diametrálně odlišné životy. V Guatemala City není problém potkat místní v lepším autě, než mám já. Já teda nemám žádné, tak to není zas takový problém, ale v Lanquín mají někteří lidé ještě méně. Mnozí z nich žijí doslova v prkenné boudě bez podlahy a jediným vybavením je natažená houpací síť na spaní a prase, pobíhající okolo. Člověk si pak rychle uvědomí svoje vlastní bohatství a jak dobře se máme doma.
Semuc Champey
Semuc Champey („kde se řeka skrývá pod kameny“, jak nápadité!) nápadně připomíná chorvatská Plitvická jezera. Malá říčka tu podemlela 300m dlouhý, vápencový skalní most, na kterém jsou kaskádová jezírka s průzračnou tyrkysovou vodou. Pokud sem nepřijedete po dešti jako já, pak je voda samozřejmě hnědožlutá. Mimo koupání, skákání do vody z lana nebo z mostu bez lana, je tu možné zkusit něco trochu dobrodružnějšího. Co třeba prozkoumávání jeskyně s průvodcem? Představte si canyoning, ale bez jakéhokoliv bezpečnostního vybavení. Do rukou dostanete svíčku a spolu ostatními se musíte brodit, plavat a prolézat úzkými štěrbinami a přitom se snažit, aby svíčka nezhasla. Cestou je i několik vodopádů, kde nezbývá než skočit do neznáma, nebo zůstat nahoře a zemřít sám ve tmě. Nejbližší lékař je minimálně 4 hodiny daleko. Hodně štěstí.
Ve vesnici za Coban se doslova zastavil život a taky provoz. I když tu chcípnul pes, celou ves jsme pomalu projížděli v koloně. Pomalé smuteční tempo udávala čtveřice v předu, nesoucí rakev. Nevědomky jsme se totiž účastnili pohřebního průvodu. Že ho uzavírala dodávka s diskotékou mě už ani nepřekvapuje.
Antigua
Pouhých 45 minut od hlavního města, mnohem hezčí a bezpečnější, Antigua je dobrým výchozím bodem pro cesty po Guatemale. Spojení odtud je možné najít takřka kamkoliv. Jedním z nejzajímavějších způsobů cestování jsou asi známé „chicken bus“, staré americké školní autobusy předělané dle vkusu majitelů na mix pojízdné diskotéky a oslavy Ježíše Krista. Jejich recept na úspěch je chrom, spousta neonů a světýlek, křiklavé barvy a hlasitá muzika. Dovnitř se pak narve až 70 lidí a povoz se za kvílení pneumatik jako sépie ztratí v oblaku dýmu.
Antigua, úžasné koloniální mistrovské dílo, je pro většinu návštěvníků země vrcholem a i nás přilákala svojí architekturou. Můžete si tu vylepšit svojí španělštinu v jedné z nesčetných jazykových škol, dát si dobré jídlo nebo si užít pestrý noční život. Třeba v sobotu, v opuštěném bazénu La Piscina až do brzkých ranních hodin. Nutno dodat, že v Antigue je vše dražší než jinde a kvůli množství turistů není zážitek tak autentický. I tak tu ale chodí spousta tradičně oblečených Mayských žen a je vidět duch země.
Vulkány v Antigua
Malebné, původně hlavní město leží v horském údolí mezi třemi sopkami a je plné koloniální španělské architektury, od dlážděných ulic, kostelů a domů, až po zříceniny a parky. Jen tak se loudat a dojít na náměstí Plaza Mayor (centrální náměstí), nebo se procházet okolo Tanque Union a mnoha ruin kostelů je okouzlující zážitek. Nejdůležitější ozdoba města, oblouk Santa Catalina, měl na sobě lešení, takže nás tolik nezaujal. Z kopce nad městem u Cerro Cruz je nádherný výhled na ulice, táhnoucí se od severu k jihu a od východu k západu. A hlavně na okolní vulkány.
Už asi týden nám pořád prší. V tom vlhku je nemožné cokoliv usušit, takže zatuchlinou smrdíme na celý hotel a radši jsme se vydali na tůru na sopku. Snad budeme smrdět alespoň sírou. Nahoru vás bez průvodce nepustí a za 100Q je možné se do kopce svézt na koni. Když se žádný jezdec nenajde, tak jde vedle skupiny chudák sám, stejně jako všichni psi z vesnice. Na těch bych ale nejel. V jedné z děr s unikající párou jsme si opekli marshmallows (opékání na sopce?) a já pochopil, proč s námi šel zástup psů (hotdog?). Dolů už s námi nešli. Na počasí máme celou cestu smůlu, takže kopec sice hrozivě hřměl do mlhy, ale žádná láva přes mraky nebyla vidět. Mohlo být mnohem hůř, krátce po našem odjezdu začal jeden z nejaktivnějších vulkánů ve Střední Americe chrlit lávu a kouř a pokryl své okolí včetně části hlavního města Guatemala vrstvou těžkého popela. Při neštěstí zahynula spousta lidí.
Jezero Atitlán
Zase nás čekala daleká cesta, další řízení a stres. 100km jsme jeli asi 5 hodin, přes díry a retardéry neskutečně pomalu. Myslím, že dálnici D1 roste konkurence. Jen na rozdíl od Česka tu skutečně někdo pracuje na opravách, zavalenou silnici místní ihned vyhrabávali. Místní znamená lokální děti a dětskou práci já nepodporuji, tak jsem jim za to nic nepřispěl, ani když natahovaly ruce (dělám si srandu, ve skutečnosti jsme se báli, že jde o přepadení).
Blankytně modré jezero ohraničené třemi sopkami je asi nejhezčí místo pro sledování západu slunce v Guatemale. Výhledu na sopky ze starého dřevěného mola jsem se nemohl nabažit. Na severu je turistická vesnice Panajachel, odkud každý den odjíždí lodičky po okolí, třeba do vesničky Santa Cruz. Nebo do Santiago, domova posvátného Maximona. To vaší pozornosti určitě neunikne, neboť vás někdo každé 2 metry zastaví a nabídne loď, i když vidí a slyší odmítnutí předchozího naháněče. A pokud nechcete loď, tak co třeba kus vyšívané látky, v přepočtu za 20kč?
Nečekaně opět pršelo a řeka, valící se středem vesnice nás uvěznila ve fastfoodu PolloLandia. Guatemalci evidentně milují smažené kuře v kteroukoliv hodinu, tak jsme si dali taky.
Guatemala city
Až do roku 1775 byla hlavním městem Antigua, kvůli četným zemětřesením, jež ho zničily, ho úřady přesunuly sem. Je tedy poměrně nové a popravdě toho nenabízí tolik jako ostatní turistické cíle. Moc času jsme tu nestrávili a bohužel jsme se nestihli dostat ani do Xela (Quetzaltenango), centra výuky španělštiny a dobrovolnické činnosti. Odtud jsme chtěli zkusit vylézt na nejvyšší vrchol střední Ameriky Tajamulco. Místo toho míříme do Mexika.
Leave a reply