Kostarika cestopis

Kostarika, právem nazývaná zahradou Střední Ameriky se během let vypracovala na vzorovou zemi oblasti. Také se o ní říká, že je to Švýcarsko Střední Ameriky. Vysoká životní úroveň sebou přináší bezpečí, klid a stabilitu, ale bohužel také vysoké ceny. Měnou je kostarický Colón, barevné peníze s vyobrazením nejznámějších zástupců místní fauny. K turistickému pobytu kratšímu 90 dní není třeba víza. Oproti ostatním zemím v regionu je cestování velmi snadné, jako třeba v Americe. Pohodlně se domluvíte i anglicky a většina míst je připravena na hromadnou turistiku. To je pravděpodobně způsobeno tím, že zemi mají v oblibě Američané.

Nenajdete zde mnoho historických památek, ale zato velké mnoštví přírodních krás. V horkém a vlhkém podnebí se dobře daří rozmanitým druhům rostlin a zvěře. Nachází se tu 5% světové biodiverzity a země se soustředí na ekoturismus nebo dobrodružné aktivity jako je zipline a rafting. Více než 23% rozlohy jsou národní parky, Ticos, jak si místní říkají si bohatství svojí země jsou dobře vědomi. A také na něm dobře vydělávají, všechny parky, vodopády a jiné přírodní zajímavosti vždy vybírají poměrně velké vstupné. Většina srážek spadne mezi dubnem a říjnem, pobřeží Karibiku má ale lehce odlišné klima.

Pro cestování je jednoznačně nejjednodušší využít pronajaté auto. Silnice jsou v luxusním stavu a doprava se dá v pohodě zvládnout, není to vůbec podobné okolním zemím. My využili místní půjčovnu Adobe, přes stránku http://twoweeksincostarica.com se dá sehnat na půjčení auta sleva.

Puerto Viejo, Kostarika

Začátek výletu v Kostarice po opuštění Panamy nebyl úplně jednoduchý. Nemohli jsme najít pořádné ubytování za vyhovující cenu. Tedy dostatečně levné. Nemít prachy je prostě problém. Nakonec Julek našel údajně útulný guesthouse s ucházejícím hodnocením. Nevím co za lidí to předtím hodnotilo, ale jejich míra tolerance musela být neuvěřitelně vysoká. Nebo byli jaksi zvláštního založení a podobné věci vyhledávají. No, jejich názor jsem nesdílel. Abych ocitoval South Park: „zasraný hipici!“

Bouda ztlučená z prken, co se zrovna našly po zahradě, vrzala při každém kroku obyvatel, když zrovna šli na nočního jointa v nějakou nepěknou hodinu. Od sousedů ve vedlejším pokoji nás dělila bytelná stěna z kusu látky, neúčinné zabraňující pokusům o voyeurství. Alespoň jsme měli pohodlí, na posteli že stejného materiálu jako dům, překryté asi centimetr tlustou vrstvou molitanu. Červené polštáře a růžová moskytiéra pro nás s Julkem navodila romantickou atmosféru. Dotýkat jsme se ale museli jen proto, že jsme se na postel nevešli. Ráno jsem si chtěl dát sprchu, ale neměli zavedenou teplou vodu. Zahřívat mne mohl pohled na všudypřítomné barevné mušle, nalepené po všech volných plochách. Raději jsme vyrazili na výlet.

Fráze „Pura Vida“, jednoduchý život, se vám tady rychle vryje pod kůži. Atmosféra je tu trochu odlišná od zbytku Kostariky. Výše jsem psal, že je doprava v pohodě. To proto, že všichni kreténi z celé Kostariky přijeli sem a jezdí tu na kole. Bez světel, bez zdravého rozumu a bez pravidel se motají mezi dírami. Naštěstí se dá v půjčovně domluvit kompletní pojištění a z  Kia Picanto se rázem stane malý offroad.

Pláže, Manzanilo a národní park Cahuita

S Kiou jsme se vydali na Playa Punta Uva, Playa grande a do parku Manzanillo. Tam je mimo nádherných pláží a rozeklaných skal, které je obklopují, možné vidět také spoustu exotických druhů zvířat. Lepší možnosti poznat je skutečně zblízka nabízí proslavené Jaguar rescue center, které je otevřené jen dopoledne. Cílem centra je postarat se a vrátit zpět do přírody zejména zraněná a opuštěná zvířata. V průběhu toto procesu je ukazují turistům, kteří se rozplývají třeba nad mláďaty lenochoda a nejraději by je hladili, což je přesně to, co jim ubližuje. Po centru také pobíhá divoké prase, tukan a několik jiných druhů, které se rozhodly tam zůstat.

Další park v oblasti, Cahuita je jedním z nejhezčích a nejnavštěvovanějších parků na karibském pobřeží Kostariky. Stejně jako v nedalekém Manzanilo jsou zde nádherné pláže a spousta zvířat, hlavně nenechavých opic. A nepříliš chytrých turistů. Při procházce parkem jsem musel zachraňovat batoh jednoho děvčete ze spárů malpy. Myslela si, že selfie s opicí na zádech je výborný nápad. Asi nemusím vysvětlovat, že opravdu není.

Národní park Arenal

Ve stínu stejnojmenné sopky žije polovina všech živočišných druhů Kostariky. Velká část z nich i na světle. Vulkán je stále činný s poslední erupcí roku 1968, což není až tak dávno, ale nějak člověk umřít musí, že jo. Celkem bez problémů (žádní cyklisté) jsme dojeli do městečka La Fortuna. Paní domácí nám mimo výborné snídaně také poradila výlety po okolí a tak jsme šli na její radu prozkoumat stejnojmenný park. Vede tam rozbitá polní cesta plná děr, kterou projede jen terénní auto. Nebo auto z půjčovny s plným pojištěním.

Vulkán se stále styděl a schovával v mracích a pouze dával tušit svoji skutečnou velikost. I když jsme pokračovali do další části na Arenal observatory, mraky se nezvedly. Za celý den jsme tak viděli jen spodní část kopce, který jinak musí být majestátní. Podobně působí i jeden ze stromů, ke kterému se tu dá dojít. Vlnovec (ceiba) dorůstá 50 metrů a je to pořádný macek.

Rio Celeste

Druhý den nás zaujala modrá Rio Celeste. V ní se mísí dvě řeky s rozdílným Ph a to vytváří částice, které způsobují pronikavě modrou barvu. Na soutoku prostě řeka najednou zmodrá. Protože předtím pršelo, byla cesta lehce blátivá a prodavačka na parkovišti se nám hned snažila vnutit holínky. Shledal jsem, že moje bílé tenisky budou fungovat dostatečně dobře a s díky odmítl. Nebyl jsem jediný škrt a skupinka místních před námi také celou cestu ťapkala po kotníky v blátě. Rodince se podařilo zabrat celou stezku a jak jsem se je snažil předběhnout, přebarvil jsem svoje tenisky na krásný hnědý odstín. Julek se sice tolik nezasvinil, zato si ale stoupl přímo do hnízda rozzuřených mravenců. Džungle totiž skrývá rozličná nebezpečí.

Večer jsme se chtěli trochu omýt a podívat se do známých lázní Tabacon. Protéká jimi potok s horkou vodou, na kterém jsou vytvořené všemožné vodopády a kaskády. Asi by to byl příjemně ztrávený čas, odradila nás ale dost vysoká cena za vstup, začínající na 100$. Místní moc dobře znají přírodu a potok musí přece někde vytékat, že? Hned za branou lázní si vytvořili malá jezírka a chodí se tam zdarma rekreovat. Auta zaparkovaná u silnice nás navedla a zůstali jsme tam až do tmy.

Před odjezdem z Arenalu jsme ještě zaplatili vstupné k vodopádu, k němuž vede 500 schodů a asi 500 informačních tabulek s moudry od lenochoda. Plni informací jsme se ochladili a vstřebali docela drahé vstupné. Většina Kostariky je totiž v soukromých rukách a tak za všude a za všechno platí. Koupání nás osvěžilo a připravilo na dlouhou cestu do Manuel Antonio.

 Manuel Antonio

Manuel Antonio je nejmenší park Kostariky, přesto ho časopis Forbes zařadil mezi 12 nejkrásnějších na světě. Necelé 2000ha navštíví přes 150 000 turistů. Park je plný malp, netopýrů, lenochodů, mývalů a jiné zvěře a také blbců co u cedule nekrmte zvířata krmí zvířata. Procházka s průvodcem byla sice hodně krátká, ale netrénované oko upozornil na některé zajímavosti, které by nám jinak unikly. Například  nás upozornil na místní nudapláž, kam bychom jako dva chlapci rozhodně jít nechtěli.

Kousek od vstupu do parku jsme se ubytovali u jednoho milého Poláka. Ten měl radost ze slovanských bratří. Radost jsme s ním sdíleli, protože nám dal lepší pokoj a my nemuseli být na jedné posteli. Jak to tu chodí nám ukázal pes od sousedů, který se k nám ihned vetřel, lehnul si na zápraží a začal si lízat kulky. No, zítra je taky den. Rusové v restauraci nad námi takovou radost ze slovanů neměli a celkem rychle nás bezdůvodně vyhodili na déšť. Po silnici se valící potoky vody odplavily naději na lepší počasí a tak jsme raději odletěli do Guatemaly.