Kuba cestopis

Největší ostrovní stát Karibiku, poslední socialistický stát a místo, kde se zastavil čas. Tak nějak je Kuba popisována průvodci, skutečnost je ale mnohem barvitější. Kuba je země neomezených nemožností a státním zřízením je národní salámismus. To co uvidíte tady asi jinde k vidění není, přesto je mi zatěžko doporučit návštěvu. I o tom je tenhle Kuba cestopis.

Jak se dostat na ostrov Kuba

Dostat se sem lze z několika zemí, postup je vždy trochu jiný. Platí vízová povinnost, avšak při letech přes Kanadu je vízum (turistická karta) vydána na palubě letadla. Při cestě přes Mexiko ji zase lze zakoupit na letišti. Přesto vás možná v Evropě nepustí do letadla, pokud ji nebudete mít vyřízenou předem z konzulátu. Přes USA se oficiálně turisticky cestovat nesmí, musíte spadat do speciálních podmínek. Už tak je s tím celkem opruz, takže přes státy cestu nedoporučuji. Odletová taxa 25CUC, zmiňovaná v některých průvodcích už se neplatí.

Cestování po Kubě

Cestovat po ostrově je možné různě. Půjčeným autem bohužel nikoliv, protože Kuba sice má půjčovny, nemá ale auta k půjčení. V žádné, na kterou jsme narazili, neměli jediné auto. Navíc je to absurdně drahé. Dalším prostředkem, který je možné využít je autobus Viazul. Neschopnost komunistického plánování se ale projevuje i tady, místa je nutné rezervovat minimálně 2 dny dopředu. Místo staršího, ale celkem pohodlného čínského autobusu by vám pak zbyly oči pro pláč a cesta s taxi collectivo. Na první pohled zajímavá cesta veteránem je ve skutečnosti doslova utrpení. Auta za hranicí životnosti jsou pomalá, hlučná a místní se do nich snaží namačkat co nejvíce lidí. Stopování ani vlak jsme nezkoušeli, neměli jsme na to nervy.

Ubytování a jídlo

Ubytování po ostrově je možné mimo hotelů u místních, v tzv. Casa Particular. To je místnost v domě, kterou Kubánci pronajímají a nabízí i další služby, jako jídlo a vyřízení veškerých výletů. Cena za noc začíná na 20CUC a je dobré smlouvat. Za pohodlí, kdy vám domácí vše zařídí, samozřejmě zaplatíte.

Jídlo určitě není důvod, proč na Kubu jezdit, kuchyně není příliš rozmanitá ani zajímavá. Jídla jsou velmi jednoduchá, jejich cena začíná na cca 3CUC v restauraci, pokud nechcete jíst to čemu říkají pizza, špagety nebo hamburger. A to mi věřte, že nechcete. Nanejvýše pouze ochutnat, vícekrát to nebudete chtít opakovat.

Kubánci

Kubánci jsou rozdělení do dvou vrstev. Jedna pracuje v turismu a druhá pracuje pro stát. Ti první jsou veksláci, šejdíři a šmelináři a ti druzí jsou v hajzlu. Cestou sem bohužel podporujete první skupinu obyvatel, která se navzdory různým výstřednostem systému má relativně dobře. O to více druhá strádá. V komunismu se mají mít všichni stejně. Všichni stejně špatně. Na Kubě se ale někteří mají stejně lépe, sociální rozdíly jsou obrovské. Není tak problém vidět farmáře v roztrhané košili, jednoucího do města na koňském povoze, jak ho předjíždí majitel taxislužby v novém BMW.

Ikdyby však všichni peníze měli, nevěděli by co s nimi. Nakupování je snadné, protože obchodů není moc a stejně nic nemají. Tak třeba údajně největší obchod v Havaně v době naší návštěvy měl pár druhů limonád, 2 regály stejných pytlů rýže a těstovin, nějaké omáčky a olej. Nic víc tam neměli. Dokud to naživot neuvidíte tak si to asi nedovedete představit.

Bez ohledu na to, pro koho Kubánci pracují, hlavní pracovní náplní je pozorovat život na ulici. K tomu účelu má mnoho domů balkony, nebo okna z mřížemi, o které se obyvatelé mohou opírat a sledovat pomalu ubíhající život venku. Další oblíbenou činností je také dýchání smogu z aut. Ty jsou většinou velmi stará, v hrozném stavu a při rozjezdu se maskují v dýmu jako sépie. Ti movitější si mohou dovolit novější čínský vůz nebo třeba Fabii.

Kuba cestopis a Havana

Havana, nádherné, výstavní koloniální město je sice na seznamu UNESCO, bohužel to ale nebrání rozpadání většiny budov. Je smutné vidět hořký kontrast nádherně opraveného Capitolio a rozpadajících se domů v jeho okolí. Nedostatek péče je tristní, dle statistik se každý týden zhroutí jedna budova. Někdejší Paříž karibiku se tímto tempem brzy ocitne v ruinách. První dojem tak bude ruiny, bordel, špína a smrad. Druhý dojem udělají všudypřítomní nabízeči všeho možného Jineteros.

Prošli jsme se starou částí, mezi zašlými budovami a v restauraci propálili původně plánovaný denní budget za jedno jídlo. Bohužel to bylo jedno z posledních dobrých jídel na Kubě. Dál už jsme stihli jen pozorovat krásná auta. Nablýskané americké bouráky ze šedesátých let jsou soustředěné hlavně okolo náměstí. Pokud se v takovém autě projet, tak tady. Jen tady totiž mají skutečně pěkný technický stav.

Vinales

Paní domácí nám domluvila odvoz a spaní ve Viňales. Ráno nás taxikář posbíral po celé Havaně. Sice tím ztratil dost času, měli jsme ale možnost vidět uličky, kde se doslova zastavil život. Řezník pracující na ulici, divocí psi a slepice, běhající po rozbité ulici mezi domy na spadnutí. A v tom všem slušně oblečení Kubánci.

Místo pěkného veterána na nás čekal olezlý kus plechu plný rzi s lavicí místo sedaček. Narvali nás do něj osm a zahájili naše utrpení. Cesta sice byla delší než Viazulem, zato byla dražší a méně pohodlná. Asi 3x jsme museli zastavovat, protože se něco rozbilo. Nakukovali jsme do motoru, když řidič začal šroubovat víčko chladiče. Rychle jsme uskočili a sledovali, jak kusem železa zkratoval startér. Naštěstí motor znovu naskočil a nakonec jsme do Viňales dojeli.

Po ubytování jsme šli naplánovat další dny. Odchytil nás taxikář a svezl nás po okolí. Přitom vyprávěl o životě na Kubě a proč se vrátil z Floridy. Koupil si taxík a dům a vzhledem k nízkým nákladům na život už pracuje jen, když se mu chce. Vysvětlil nám také, jak nás všichni odrbávají. Vzápětí nás ale odrbal sám.

Výlety ve Viňales

První zastávka byla u Mural de la Prehistoria. Na vápencové stěně namalované barevné výjevy maloval snad Castro sám. Barevné malby mají znázorňovat evoluci a v kontextu okolní krajiny působí přinejmenším zvláštně. Za přístup ke stěně se platí, vše je ale dobře vidět už od plotu, kde nám taxikář zastavil.

Pak jsme jeli na tabákovou plantáž. Dostali jsme školení o pěstování doutníků a taxikářův kamarád před námi jeden na ukázku uválel. Povídal něco o tom, že Che Guevara rád doutníky namáčel do medu a jeden jsme tak vykouřili. Medem asi zakryl hnusnou chuť doutníku a snáz nám nějaké prodal. Naháněl jsem mezi řádky tabáku farmáře, abych si ho vyfotil a mohli jsme vyrazit. Moc radost z toho neměl. V údolí je spousta jeskyní. Jednu jsme si projeli a konečně šli na vyhlídku u největšího hotelu.

Protože jsme si taxikáře domluvili sami a bez provize, byla paní domácí pěkně naštvaná. Potom co viděla, že jsme si sami koupili i vodu tak ještě víc. Nakonec ji Míra obměkčil, když jim dal nějaké drobnosti co za tím účelem přivezl.

Bohatou snídani, co hostitel Pavel udělal, musel shánět po všech čertech. Protože toho v obchodech moc není, musel objet okolní vesnice aby sehnal všechny ingredience. Chlubil se pak vším, co sehnal. Hlavní delikatesa „hend“ naštěstí chutnala a vypadala jen jako hnusný salám.

O výletu na Cayo Levisa, který jsme podnikli druhý den, ani nemá cenu psát. Hezké bílé pláže, Piňa Colada na lehátku a absolutní pohoda. Asi jeden z nejlepších dní na Kubě. Takhle jsem si představoval, že budu psát celý Kuba cestopis.

Trinidad

Přesun do Trinidadu nám opět zařídil známý taxikář. Když jsme vyrazili, musel se za břicho popadat, jak nás zase napálil. Slíbil nám rychlejší cestu malou dodávkou s méně lidmi. Jen nedodal, že jí pojedeme jen kousek před Havanu, kde nás naládovali do velkého, starého autobusu. Otíkovi s panem Pávkem jsem vymluvil, aby mi dávali batoh na střechu a mohli jsme vyrazit. Autobusu chyběl mimo jiné tlumič, takže jsme celou cestu poskakovali za příšerného rámusu, ze kterého mě bolela hlava ještě druhý den. Otíkova hlavní práce byla držet dveře, aby se náhodou neotevřely. Povolil, až když jsme zastavili na občerstvení v nejdražší restauraci široko daleko. Pěkně to měli domluvené. Jiná možnost ale nebyla a tak jsme museli vzít zavděk sendvičem.

Hned po příjezdu do Trinidadu nás odchytl Pan Domácí. Největší kabrňák široko daleko. Cesta nám zabrala celý den a večer už jsme nic nestihli a unaveni se jen natáhli.

Ráno jsme vyrazili na snídani. Paní servírovala a stále se usmívala. Všechno ale bylo příliš přeslazené a dost odporné. Tak hnusné kafe jsem dlouho neměl a snídaňová polévka to úplně završila. To jsme ještě nevěděli, co nás bude čekat dál. Vyrazili jsme objevovat město a přicházeli se uličkami. Na náměstí toho moc nebylo, jen znavení psi a pár turistů. Přes některé celkem hezké uličky jsme prošli až do velmi zanedbané části města, kde se na zemi válely odpadky, hovna a koně. Kolem pobořených domů jsme se konečně přebrodili potoky hnusu až na nevelký kopec nad městem. Našel jsem místo odkud bylo dobře vidět a přes kondomy a jiné odpadky se tam přebrodili. U strážních věží jsme se kochali výhledem, když se u Míry poprvé ozvala snídaně. Mezi palmami s výhledem musel obětovat svůj oblíbený kapesník.

Problémy v Trinidadu

Blížil se déšť a začaly se stahovat mračna, hlavně nad naším budoucím osudem. V městě jsme si ještě dali humra k večeři. Hospodu jsme vybírali podle toho, že neměla ucpaný záchod, kvůli Mírovi. Nikdo tam nebyl a když jsme zasedli, sehnal pingl nějaké hudebníky aby nám zahráli. Jakmile spustili, začalo se nám dělat špatně. Nejdřív jsem nevěděl, jestli je to proto že hráli Despacito. Po chvíli jsem utekl na Casu se stejným problémem jako Míra. Ačkoliv jsme se nachystali, nadhodil ofinky a vzali si čistá trička, bylo jasné, že večer bude jiná party než jsme očekávali. Následujících 20 hodin jsme strávili v křečích v posteli nebo v koupelně. Nic jsem nezvládl udržet, jen obavu ze salmonely.

Druhý den, zesláblí a sotva schopni chůze jsme se doplazili do nemocnice. Míra ještě musel zrušit plánovaný výlet v agentuře. Paní projednou odtrhla oči od hry na mobilu, od které je neodvrátila i když nám prodávala zájezd. Začala se rozčilovat, že to není možné abychom takhle měnili plány. Stačilo vyhrožovat, že jí tam Míra zanechá nadílku a vše bylo vyřešené.

Předchozí zkušenosti s péčí o zákazníka vyvolaly strach o péči lékařů. Všichni totiž mají dost v péči. Doktorka nás vyšetřila a kluky poslala na odběr. Mě položila na lehátko abych odpočíval. Když mě měla z krku, zasedla za svůj počítač a pokračovala v kubánské práci. Zrovna ji totiž začala telenovela. Po půlce dílů Esmeralda jsem se dostal na řadu i já a prošvihl tak rozuzlení příběhu. Alespoň nám byla odtajněna diagnóza. Naštěstí to nebyla Salmonella a stačily antibiotika a pár kapaček. I tak jsme byli dost zesláblí a následující dny nezvládli sníst víc než toust. Ne že bychom přicházeli o Kubánské kulinářské skvosty. Na Case na čekal pan domácí s novým toaletním papírem a mopem v ruce. Zřejmě mu naše noční eskapády neušly.

Výlety v Trinidadu

Jineteros na nás pokřikovali svoje lákavé nabídky. Hlavně „hór rajding“ znělo zajímavě. Bohužel pak začal listovat katalogem německých důchodkyň, ještě k tomu na koních. Raději jsme se šli válet na pláž Playa Ancon. Po krátké cestě levným, dvoupatrovým autobusem jsme dorazili na místo. Krátká přeháňka ani průjezd smradlavým močálem nás už nerozhodil. Playa Ancon je údajně nejhezčí pláží na jižním pobřeží. Pokud je to pravda, tak jsem rád, že jsme na ostatních nebyli. Voda je plná trávy a na břehu stojí několik all-inclusive hotelů, propagovaných turistickými kancelářemi. Vzhledem k tomu, že v hotelu neuměli udělat ani pořádný toust, musí být takový týdenní pobyt velmi zajímavý.

Večer jsme konečně zašli do Casa Musica, poslechnout si kubánskou hudbu. Na malém pódiu nad schody tu hrají údajně nejznámější kapely. Turisté i místní popíjejí rum a poslouchají. Potkali jsme naši známou Němku, která se tentokráte nerozčilovala nad nedochvilností Kubánců, protože jí jeden zrovna doslova proléval rumem.

Chtěl jsem ukojit zvědavost, stejná cesta jako na vyhlídku nad městem totiž vede i k diskotéce. Na večer obyvatelé pouze odklidí koně z cesty a vyndají lahve rumu. Stánky s alkoholem lemují stejnou, rozbitou cestu plnou koňských koblížků až na kopec. Tam se, pod velkým stromem, schovává zamřížovaná díra do jeskyně. Zní to bláznivě, ale bylo to naprosto  unikátní zážitek. Párty v jeskyni! Přečtěte si to ještě 2x.

Druhý den jsme nasedli na Viazul do Cienfuegos. Čínský zašlý autobus byl ve srovnání s Taxi Collectivo jako cesta první třídou. Přesto se našlo několik zoufalců, co nám ho přímo před autobusem začali nabízet. Ani náhodou!

Cienfuegos

Po příjezdu do městečka na nás čekal malý uvítací výbor. Nezřídila ho strana a transparenty byly málo okázalé, i tak to bylo velké pozdvižení. Postarší majitel ubytování na nás mával papírem s našimi jmény. Protože jsme se s předchozím na ničem nedomluvili, ani mu pořádně neřekli kdy a kam jedeme, dost nás to překvapilo a nebyli jsme schopni odporovat. Zavedl nás k sobě a vysílení jsme mu nakonec kývli.

Po zasloužené porci spánku nám vyhládlo. Několik dní jsme v podstatě nejedli. V průvodci jmenovali vyhlášenou restauraci přímo na náměstí, tak jsme jí zkusili. Vzhledem sice působila celkem nevábně, kdejaký motorest by jí mohl konkurovat. Ale to jídlo! Tam by jí kterýkoliv motorest určitě předčil. Spálená rýže od včera, kus podrážky a oschlé zelí potěšilo naše chuťové pohárky. Ať doteď jsem se držel a stále se snažil najít nějaká pozitiva a užívat si krásy země. Pohár trpělivosti ale přetekl a všichni jsme spustili lavinu stěžování si na všechna protrpěná příkoří. A že jich bylo!

Druhá jmenovaná restaurace, pizzerie za rohem dojem z města pranic nevylepšila. Věc, vzdáleně připomínající pizzu nám dali na kartonovém prokladu mezi plechovky a poslali nás pryč. Na balkoně naší Casy jsme pak strávili celý večer s pivem, abychom se z toho všeho alespoň trochu vzpamatovali.

Druhý den jsme si s novým panem domácím, který tak trochu připomínal Maxe z Mary and Max, zaplatili výlet na Playa Giron, Zátoku sviní. Ráno na nás dole čekal povoz. Moskvič držel pohromadě jen díky barvě. Hrozivě zrezivěla děravá kastle byla všemožné pokroucená a zadní náprava přejížděla přední. Při brzdění auto začalo tančit salsu a my se modlit. Kdyby zavedli STK, tak všichni chodí leda pěšky. Na místní poměry totiž běžný technický stav. Naštěstí ta věc jela maximálně asi 50. Těžko říct, tachometr za důležitý nepovažují, takže nefungoval v žádném autě.

Výlety v Cienfuegos

Jako první nás vzal na cenote a pláž vedle, kde byla nádherná voda. Pak jsme zajeli do muzea, které bylo celé ve španělštině. Té zatím moc nerozumím. I tak z něj ale byla cítit propaganda, protože Castro byl na každé druhé fotce. Nebo měl alespoň vedle fotky svůj citát.

Dostali jsme hlad a protože restaurace v hotelu vypadala a voněla dost nevábně, zkusili jsme jedinou jinou, hned za plotem. Vypadala o dost lépe. Ubrus na stole fungoval jako hodnocení spokojenosti s kvalitou kuchyně. Byl celý zeblity.

Restaurace se chlubila tím, že vařili italskou kuchyni. Ve skutečnosti vařili urážku kompletně všech smyslů. Ohřáté špagety posypané krájeným salámem a eidamem bez jakýchkoliv jiných ingrediencí byly nejhorší jídlo které jsem kdy jedl. Ani příznivá cena cca 3cuc to nevylepšila, zadarmo to bylo drahé. Byť se tu mohou vymlouvat na nedostatek, v jiných městech takový problém nebyl.

Pláž a cesta zpět

Pláž za bazénem měla stejný standard kvality jako restaurace. 30m pruh písku za betonovou ohradou v moři. Ta fungovala jako vlnolam, ochrana proti imperialistům a překážka ve výhledu na moře. Zaplatit si tu all-inclusive pobyt, tak ještě ten den letím domu. Vůbec se nám tam nelíbilo a raději jsme chtěli zpět do Cienfuegos. Vyzvedli jsme řidiče od party kamarádů a dvě lahve rumu v jeho rukách v nás nevzbudily žádné podezření. Po pár ujetých kilometrech se jeho oči změnily v tenké škvírky, které se v jednu chvíli uzavřely úplně. Poslepu a se sklopenou hlavou se rozhodl si zkrátit cestu do města nejdříve přes protisměr a pak i přes pole.

Uprostřed rozhovoru jsem v Mirovo očích uviděl záblesk hrůzy a otočil se dopředu. Tou dobou už jsme jeli polem a ke kapotě auta se rychle a neomylně blížil strom. Vzpomněl jsem si na technický stav a hlavou mi prolétla představa muchlající se rzi a nás uprostřed toho všeho. Spolu s Mírou jsme začali řidiče mlátit a Julek se natahoval po volantu, když se konečně probral a klidně nás vrátil zpět na silnici. Znovu jsme se narodili a teprve teď si dali dohromady láhve, technický stav a všechny souvislosti. V polích uprostřed ničeho a s nemocnicí příliš daleko bychom v autě z papíru chcípli jako prašiví psi. Dohodli jsme se, že žádným starým taxi už nepojedeme. Odteď za každou cenu jen Viazul.

Varadero

Ještě že jsme si Viazul rezervovali 2 dny dopředu! Už chvíli po nás bylo slyšet, že mají plno. Není mi moc jasné, jak to mohli odhadnout, protože v podstatě po celý pobyt nešel systém. Rezervaci si tedy vždy zaznamenali na kousek papíru a my se modlili, aby ho do rána neztratili.

Casu jsme hledali na vlastní pěst. Protože je ale Varadero o poznání více turistické, byl to celkem problém. Po dvou hodinách jsme rezignovaní skončili v snad úplně poslední volné. Kupodivu asi 50m od stanice Viazul.

Druhý den jsme vyrazili najít nějakou nádhernou pláž, kde budeme celý den ležet a pít Piňa Colada. Městem jezdí dvoupatrový vyhlídkový autobus, od jednoho all-inclusive resortu k druhému. Nějak jsme nedomysleli, že nás dovnitř nepustí, takže jsme se asi 2 hodiny vozili autobusem kolem hotelů, než jsme se vrátili prakticky na začátek, odkud jsme vyjeli. Ta nejhezčí pláž byla totiž tam. Zbytek dne jsme tedy strávili podle plánu, místo drinku s pivem.

Večer jsme zašli na poslední večeři. K ní jsme dostali seschlé, shnilé zelí. Číšník předvedl typicky Kubánský servis, kdy se s námi pohádal, že je to v pořádku a naštvaně odešel. I tak to ale byl jeden z nadprůměrných servisů a rozhodně nadprůměrná večeře.

Havana

Co je nejlepší část výletu na Kubu? No přeci odjezd domů! Totálně jsme ignorovali všechny pokřikovače a Jineteros a obešli si znovu město, tentokrát s trochu jiným nadhledem. Na letišti se nepracovalo jiným způsobem, než kdekoliv jinde v zemi. Na check-in jsme tak čekali asi hodinu a půl a letadlo mělo zpoždění. Přesto to byla velká úleva, být konečně na palubě.