Vancouver

Třetí největší město Kanady je právem považováno za jedno z nejlepších míst k životu na světě. V jednu chvíli je možné být obklopen sklem a betonem, jen aby se za minutku člověk ocitnul na pláži a po dalších pár minutách v horách a divokém lese. Město nabízí to nejlepší z obou světů, perfektní spojení přírody a velkoměsta. Nese to sebou bohužel poměrně vysoké náklady. Drahý život se okamžitě podepsal na moji peněžence, protože jsem dostal chuť na pivo.

Vystáli jsme frontu, 25 babek za vstup do klubu, dalších 5 za šatnu a o cenách pití radši ani nemluvím. Pak jsme plni očekávání konečně v rojnici mohli pročesávat klub a hledat vnadné dívky. Nebyla tam ani jedna. Jakákoliv. Bylo tam totiž jen asi 5 chlapců, jinak byl klub úplně prázdný. Kvůli tomuhle jsem půl hodiny čekal ve frontě a pak zaplatil tolik peněz? I prodělek je kšeft a tohle byla jedna z těch horších investic. Raději jsme šli jinam, kde měli alespoň živou muziku.

Ulice Hastings

Domů z klubu jsme jeli autobusem přes ulici Hastings, kde jsme mohli pozorovat absurdně surrealní scénu. Julek nemohl dopít na ulici pivo aby nedostal pokutu. Chtělo se mu navíc čůrat tak raději přeskočil plot a zmizel ve tmě. Ve světle pouličních lamp před námi, mezi postavenými stany lidí bez domova a přístřešků z krabic pobíhaly krysy a mezi nimi tančil polonahý chlápek, evidentně pod vlivem drog. Blikající světla policejních vozů a vozidel záchranky byla jako diskotéka bez hudby jen obsluha zrovna křísila jeho kamaráda. Další postava se opírala o ceduli zastávky. V marné snaze trefit jehlou žílu se vousáč vydal do říše snů bez svoji dávky a usnul. Julek se mezitím znovu vynořil že tmy, nikdo ho neviděl, vše bylo v nejlepším pořádku.

Druhý den ve Vancouveru

Druhé den jsme prošli město a přebrodili se hordou asiatů šermujících selfie tyčemi okolo parních hodin ve čtvrti Gastown. Jindřiška už musela zpět do práce a tak jsme ji vyměnili za Míru, který s námi pokračoval zbytek cesty. Nejdříve na nás neměl moc času, protože musel plnit pozici zlatokopky. V drahém městě je to zřejmě jedna z účinných strategií přežití, i tak s sebou nese jisté povinnosti.

Jeho slečna ho mimo jiné vozila tam kam potřeboval, tak jsem toho také využil a jel se podívat do centra na západ slunce. Nikdo se mnou nechtěl, tak jsem musel sám. Občas se mi to bohužel stává, protože chodím na vyhlídky v divné časy, šťourám se ve foťáku.

Poznávání města

Rozhodl jsem se, že Vancouver neznám, ale nejlepší jak poznat město je jít zpět pěšky. Čím jsem asi myslel se ztratit. Myslel jsem, že jdu správným směrem a že to snad není příliš daleko. Ušel jsem teprve kus, zabralo mi to jen tři čtvrtě hodiny a začaly mě bolet nohy, až jsem konečně narazil na zastávku metra. S pocitem objevitele jsem se tam vydal, že už je to jen pár zastávek. Bohužel jsem byl na špatné lince, takže jsem se musel vrátit zpět do centra, odkud jsem vyšel. A potupně dojet zpět domů jinou linkou. Je zajímavé, že i přes urbanistické plánování města do čtverců s mnoha orientačními body může být navigace celkem problém.

Couráním po městě, v kavárnách a malých pivovarech jsme strávili skoro 3 dny. Nejvíce času v pivovarech. Odjezd byl poměrně těžký, skutečně bych si dovedl představit ve Vancouveru žít, hlavně z důvodů popsaných výše. A ty dívky co tam mají! Ale divočina už volá, ty hory se samy nevylezou.

Vancouver Island

Ostrov, místními příhodně nazývaný pouze „Ostrov“ je největším ostrovem na pobřeží Západní Ameriky. Jezdí sem trajekty z více míst v okolo Vancouveru, my jsme v podstatě náhodou stihli ten do Nanaimo, přestože jsme nezjišťovali časy kdy jezdí. Pro případné zájemce bych to doporučil nastudovat a případně koupit lístky předem. Jinak se taky může stát, že přijedete a nebude místo. Příroda je tu skutečně nádherná, vysoké hory se zvedají z malých pláží s velkými kameny přes mechem porostlé vlhké, zelené lesy. Sytou barvu způsobuje častý déšť a ani nám se bohužel nevyhnul. V jemném mrholení jsme dojeli do Port Alberni a překonali závoru na menší lesní cestě. Všude visely cedulky s pohřešovanými osobami a dodávaly nám odvahu k postupu lesem. Podle mapy jsem našel vodopád, procházející dírou ve skále. Mapě jsem ale opět nevěnoval dostatečnou pozornost, takže jsme přišli z druhé strany. Naštěstí tou dírou lze prolézt. Pokud se vám zdá, že to působí poměrně uměle, tak je to bohužel pravda. Vodopád byl vytvořen člověkem, kvůli přesměrování toku.

Cestou na Tofino

Při návratu nás čekalo překvapení. Projížděli jsme táhlou zatáčkou v klesání a okolo škarpy byla vidět vyrvaná tráva a hlína. Směrem do zatáčky se k ní přidalo nějaké nářadí a další harampádí, rozházené až k prostředku silnice. Tam na střeše ležel bílý pickup, jako mrtvý brouk na krovkách. Do tichého okolí bylo slyšet jen zlověstné syčení a cvakání vyhaslého motoru. Nikde nikdo. Okamžitě jsme vyběhli a modlili se, aby to nebylo vážné. Protože bylo auto na střeše, běželi jsme omylem k místu spolujezdce. Střecha byla zmáčknutá tak, že auto nemělo žádné okno. Vůz na ní musel přistát celou vahou. U řidiče naštěstí sloupek vydržel a zevnitř se ozývalo tiché sténání. V oblasti motoru se párkrát zajiskřilo a nám se podařilo vylomit pomuchlané dveře u řidiče. To už se naštěstí seběhli další lidé, z nichž jedna paní byla zdravotní sestra. Na silnici nemá smysl riskovat, podobný zážitek pomůže k uvědomění si, jakou ruletu každý hrajeme.

Kvůli počasí o nějakých tůrách po kopcích nemohla být ani řeč. Spokojili jsme se s plážemi a lesy, jako třeba Cathedral Grove. Ten patří mezi sedm divů Kanady. Některé stromy mají více než 800 let a obvod až 9 metrů.

Port Alberni a Tofino

Večer v motelu smrděly cigarety a byl zase jako z hororu. Protože jsme byli plní zážitků, moc nám to nevadilo. Na lepší jsme stejně neměli a v stanování v dešti jsem měl plné zuby. Venku byl z okolních továren cítit smrad připomínající zkažená vejce, tak jsme si dali jen pivo na uklidnění a šli spát. Možná to ale byly fazole ze včera, těžko říct.

Do Tofina jsme dorazili poměrně rychle. Malá rybářská a surfařská vesnička má podobnou atmosféru, jako Cannon Beach v Oregonu. Výlety do přírody, jízda na kajaku a hlavně serfování jsou hlavní aktivity, lákající sem turisty. Zase nám pršelo, tak jsme se jen procházeli po plážích za odlivu a hledali hvězdice a kraby. Překvapilo mě, kolik chcíplých exemplářů jsem našel. Na jedné z nich jsme si nakonec i udělali oheň a romantiku s pivem. Majitelé se rozhodli podpořit svoje podnikání vysokou cenou za nákup palivového dříví. Moje skautské srdce by však nakupování dřeva na podpal za 8 dolarů asi nepřežilo. Naštěstí jsme cestou na pláž projížděli kolem kontejneru s odřezky dřeva ze stavby, takže se problém velice rychle vyřešil. A ani na fotce to není poznat!

Squamish

Dříve byl Squamish pouze zastávkou na cestě do daleko známějšího Whistleru. Protože se tam neustále zvedají ceny úplně všeho a život je čím dál tím dražší, přestěhovalo se mnoho obyvatel do Squamishe. Z městečka se tak stala levnější základna pro vyznavače různých sportů jako je cyklistika, horolezení. Turismus postupně nahrazuje lesnictví jako hlavní zdroj obživy. Squamish leží v úžině mezi horami, která mi hrozně připomínala Norsko. Nad mořem a městem se vypíná masiv Stavamus Chief, údajně druhý největší žulový masiv na světě, a funguje tak jako oblíbený cíl zdatnějších turistů a turistek. Obvykle se na tůrách značně zadýchám a nejsem schopný vnímat, tady mám pocit, že jsem se několikrát téměř ženil. Ještěže jsme dole našli kemp se studenou sprchou.

Whistler

Pak už nás čekal přesun do Whistleru, kde v kempu čekal Marcus. Byl víkend a v oblasti se zrovna běžel nějaký závod, takže všechna místa byla beznadějně vyprodaná, tak trochu nám ten kluk zachránil krk. Jeho druhé auto se mělo připojit k naší výpravě. Myslel si totiž, že jsem kompletně naplánoval vše až na Alijašku a bez zařizování se k nám připojí. Kdyby tak věděl, jak se mýlil!

Mezitím co jsme objevovali bary Whistleru se rozhodl zachránit krk ještě někomu dalšímu, protože se strhla průtrž mračen. My jsem v poklidu vychutnávali pivo a zkoumali, jestli je tu více Australanů (a Australanek) než v Banffu. Výsledek neznám, ale myslím si, že je jich tu asi víc než v Austrálii. V kempu mezitím druhý pár kolem stanu nechal bordel včetně jídla, což tam, kde jsou medvědi obvykle nebývá dobrý nápad. Potom co začali uprostřed noci pouštět rádio jsem jim snad takovou návštěvu i přál.

Sjezdová kola ve Whistleru

Jak skoro zpíval Janek, sny se mají plnit nejen o Vánocích. Jako kluk jsem snil o ježdění na kole ve Whistleru. Měl jsem na zdi několik tapet, většinou kol létajících v kanadském lese. Sice nebyly Vánoce a je to dost drahé, ale nemohl jsem odolat. 4 hodiny čisté radosti a adrenalinu za 180CAD. Resort má tratě různé obtížnosti a dokonce i bikeškolu. I značením je to úplně stejné jako se sjezdovým lyžováním. Podobných středisek se i v Čechách poslední dobou vyrojilo jako po dešti, tohle je ale snad nejznámější na světě. Půjčil jsem si kolo v hodnotě nového auta a hledal, kde ho rozstřelím. Nakonec jsem si kupodivu nejvíc užil na tratích pro pokročilé a upadl jsem jen trochu. Nepohodli jsme se s jednou překážkou, mimo pár odřenin jsme to já i kolo přežili bez újmy.

Nechtěl jsem mít zakrvácený spacák, tak jsem si zbaběle raději ovázal nohu. Bylo třeba zase jet dál, vzdálenosti jsou v Kanadě obrovské. To že je to druhá největší země světa někde prostě muší být znát. Vyrazili jsme před týdnem a dostali jsme se teprve do půlky provincie BC. Do další části nám to hlásilo slabých 16 hodin jízdy, další provincie je ale Yukon. Jeho heslo Larger than life nám nedávalo příliš naději, že by se měly věci měnit.

Yukon

Projížděním malých vesniček plných komárů jsme strávili příliš mnoho času. Zakousl jsem se do sedačky a komáři se zakousli do mě ale vůbec to neutíkalo. Ne, že by krajina byla nezajímavá, ale kvůli časovým omezením jsme nemohli prozkoumat všechno. Navíc po nějakém čase se vždycky dostaví pocit sytosti. To co bych po příletu obdivoval klidně celý den se najednou zdá samozřejmé. „hmm, další vodopád“, „hmm, zase hory“. Pak aby to člověk docenil až z fotek.

Po nějaké době jsme dorazili k první hranici s Aljaškou, stále v půlce BC. Stewart/Hyder jsou dvě vesnice, každá na jedné straně hranice. Obyvatel tam žije jen pár a moc aktivit tam také není. Spojené státy si dokonce ani nechrání hranici, celníci jsou jen na Kanadské straně. I tak ale Mírovi způsobili horké chvilky, při vysvětlování svého aktuálního statusu se do toho zamotal a musel na pohovor dovnitř. Představa, že by musel ve vesnici zůstat pro něj nebyla vůbec lákavá. My jsme se mu samozřejmě vysmáli.

Hyder, Aljaška

Většina turistů překročí hranice s USA a dojede po prašné cestě až k vyhlídce na ledovec Salmon. Asi 40km silnice nabízí spoustu výhledů na nedotčenou krajinu. Ryba co tomu dala jméno určitý měsíc v roce táhne proti proudu potoka pod ledovcem a při správných podmínkách je možné pozorovat medvědy, jak je loví. Bohužel nebyl správný měsíc v roce, takže jsme pozorovali prázdný potok. Ne, že by nebyl krásný, ale něco tomu prostě chybělo. Hladoví jsme raději doplnili kalorie,k občerstvení jsme po dlouhé době vytáhli konzervy s těstovinami. Takový gurmánský zážitek si příště radši nechám ujít, konzervy už nechci nikdy ani vidět.

V táboře měli koně, psa a spoustu jiných domácích zvířat, ale byl to první večer v opravdové divočině severu. To že to byl vlastně statek tomu neubíralo na autenticitě. Míru jsme celý večer zásobili historkami o medvědech a trochu ho tím vyplašili. Tolik mrtvol nemají snad ani ve filmech. Stan máme nevelký, takže jsme se vždycky opírali hlavou o jeho stěnu, protože to je lepší, než se opírat o sebe navzájem. Stanování mezi krvežíznivými medvědy se Mírovi vůbec nezamlouvalo, ale nakonec únavou usnul. Najednou zakřičel a vyskočil s hrůzou v očích, jako by se do něj právě pustil samotný král lesa. Ve svitu měsíce se proti stěně stanu rýsoval stín hrozivě vypadajícího kotěte, které mu právě skočilo na hlavu.

Směrem na Watson Lake

Moc hodná paní v infocentru nám poradila, ať se zastavíme u Boya Lake, nádherně modrého jezera kousek od hranice s Yukonem. Hodná byla proto, že nám taky dala odznáčky. Všichni jsme rychle naskákali do blankytně modré vody a pak z ní ještě rychleji vyběhli jako princezny. Studená voda mi nevadí, protože jakmile začnu plavat, přestanu jí vnímat. Tady jsem ale měl skutečné křeče. Míra se pak mohl v klidu převlékat hned na břehu, aniž by se bál, že bude něco ukazovat. Nebylo by co. Druhé auto, Marcus s Bronte zase vyrazili trochu napřed, že na nás počkají v kempu. Minule si stěžovali na naše řízení, my se ale jen snažili být ohleduplní k jejich autu, které se skládalo z více závad než mělo dílů. Rytmické pohyby jejich auta v táboře mi daly za pravdu, že jejich úprk měl jiný důvod, že jezdíme pomalu.

Watson lake je malá vesnička na cestě na Aljašku, kterou cestovatelé obvykle pouze projíždějí. To byl náš původní plán pro obě cesty. Při cestě zpět se to nepodařilo a my jsme tu neočekávaně strávili několik moc hezkých dní a poznali život místních obyvatel. Na první pohled to vypadá, že tu nic není. V okolí se ale dají najít zajímavosti, jen nejsou tolik známé, jako tolik imitovaný Signpost forrest. Ten v roce 1942 založil voják americké armády, stavějící silnici. Byl tu už několik měsíců. daleko od rodiny a tak se mu velmi stýskalo po domově. Skoro jako nám těch pár dní, co jsme tam byli. Na kůl přibil značku se jménem svého města a jeho vzdáleností. Postupně se k tomuto zvyku přidávalo více a více lidí, dnes je značek přes 80 tisíc.

Liard Hot Springs

Nedaleko je také několik pěkných jezer a hlavně Liard Hot Springs, které nám ukázala místní indiánka. Přírodní horké prameny uprostřed lesa jsou úplně jiné, než co jsem viděl dříve. Obvykle to totiž bývá v podstatě jen bazén s horkou vodou, ovšem ne tady. Tady je jezírko přímo uprostřed lesa.

Carcross

Carcross, původně Caribou Crossing, svůj název dostalo podle velkého množství migrujících karibů přes přírodní most mezi jezery Bennett a Nares. Je to jedna z větších vesnic, což tady znamená, že má víc než 200 obyvatel. Nedaleko leží Carcross dessert, která je často označováno za nejmenší poušť světa. Ve skutečnosti však jde jen o sérii písečných dun. Přesto je velmi zvláštní z „pouště“koukat na okolní ledem pokryté vrcholky. Na tak dalekém severu obzvlášť. V obrovských lesích okolo stromy mohou vylučovat pyl skoro najednou, při vhodných atmosférických podmínkách se žlutý mrak zvedne a pokud se do něj opře slunce, je to zajímavá podívaná. Dokonce mě donutila vyhledat si přesný způsob rozmnožování nahosemenných rostlin, foťák jsem ale vytáhnout nestihl.

Whitehorse

Whitehorse je hlavní město teritoria Yukon, pojmenované bylo podle stejnojmenných proudů za městem. V předchozích odstavcích jsem se zmiňoval o obyvatelstvu, v tomhle městě jich žije 23 tisíc. To je většina celé provincie. Proudy dávno spolkla přehrada, v jejímž areálu je žebřík pro lososy. Série propojených nádrží umožňuje rybám vyskákat proti proudu zpět a překonat přehradu s elegancí. Zároveň je žebřík v jedné části prosklený, aby bylo možné spočítat, kolik lososů se každý rok proti proudu vydá. V dobách zlaté horečky tu zlatokopové překládali proviant na kolesové parníky, mířící do Dawson City. Jedním ze zachovalých je SS Klondike, vytažený na břeh a sloužící jako muzeum těchto aktivit. Ve městě a i v celé provincii žije velké procento indiánů – Prvních národů, původních obyvatel Yukonu. Podařilo se nám prošvihnout otevírací dobu Walmart. Je snadné se splést, protože v této zeměpisné šířce už slunce skoro nezapadá a dost ztěžuje orientaci v čase.

Národní park Kluane

Haines Junction je branou do národního parku Kluane. Ten leží v trojúhelníku mezi BC, Yukonem a Alijaškou a spolu s propojenými parky ostatních států patří do dědictví UNESCO. Hory a ledovce tvoří většinu rozlohy parku a činí ho tak nepříliš dostupným. Před více než 300 lety se jeden z ledovců sesunul a zablokoval řeku Alsek. Přehrada po 125 letech povolila a způsobila ničivé záplavy, které jsou patrné dodnes. Díky tomu je také možné v jednom z jezer najít nemigrující lososy, chudáci se už nemají jak dostat zpět do moře.

V parku se nachází nejvyšší hora Mount Logan, při dobrém počasí a velkém štěstí je možné ji vidět z jednoho z menších vrcholů na začátku parku. Kluane je nefalšovaná divočina, jako z knížek. Nejen že se po kopcích prohání nejvíce savců v Severní Americe, ale oproti jiným národním parkům tu nejsou v podstatě žádné silnice a ani cesty. Jste tedy odkázaní jen na letadlo nebo vlastní nohy a protože chybí stezky, je nutné si hledat vlastní cestu. Absence Asiatů se selfie tyčkami je jen třešničkou na dortu. Sem se jednou chci vrátit.

Rozdělujeme se

Marcus zjistil, že jim docházejí peníze a dál s námi nepojedou. Ve skutečnosti s námi asi jen nechtěl. Nedivím se po to co jsme ho vzali na Sheep Ridge. Trefně pojmenovány kopec je plný očích stezek v kterých je snadné se ztratit. Omylem jsme jednu sledovali, až se z nás na chvíli museli stát kamzíci a probíjení se křovím dalo trochu zabrat. Jak jsem zmiňoval, nejsou tu žádné oficiální stezky, takže se na vrchol člověk musí navigovat sám. Nerušené výhledy ale stojí za to. Částečně jsem i zapomněl fotit a jen si užíval nádherné scenérie.
Těsně před kempem jsme potkali obrovského medvěda Grizzly. Byl velký asi jako půlka našeho auta (máme velké auto) a spokojeně se krmil kvítím necelý kilometr od tábořiště. Udělal jsem asi milion fotek a on se naprosto nenechal vyrušit. Zajímalo ho jen jídlo a naštěstí nevyhodnotil, že bych mohl taky být k snědku. Přestože jsme stan postavili v ohrádce, za plotem pod napětím, stejně jsem měl dost lehké spaní. Zdálo se mi jen o tom, že mě za nohu vytáhne ven. Naštěstí kolem nebyla žádná koťata.
Jedeme na Aljašku.

The post Západní Kanada cestopis appeared first on Pavel Tvrdý | foto.

Working holiday v Kanadě

Moje pracovní náplň v hotelu byla stejná, stále jsem dělal v podstatě a doslova podržtašku.  Jsem rád, že jsem práci vybíral nejen podle toho, kde byly nejhezčí holky. Víc jsem se tenkrát soustředil na kvantitu. A to nejen holek, ale hlavně práce. A našel si takovou, kde bylo víc holek a méně práce. Přesunoval jsem kufry tam a sem, přesunoval sníh a občas i lidi a věci. Jen bílou dodávku vystřídal bílý pickup s pásy místo kol a žlutý sněžný skůtr.

Sunshine Suzy, jak se pásový truck jmenuje, sice vypadá hodně zajímavě, ale ve skutečnosti je její řízení v podstatě stejné jako normální auto. Pokud je normální auto zvednuté skoro jako monster truck a má pásy. Nejzajímavější na celé věci je, že jsem jezdil po sjezdovce. I tak je Suzy u hostů velmi oblíbená a byli nadšení že se s ní můžou svézt. Jen do chvíle než zjistili, že za to musí zaplatit 75CAD, protože je určena jen pro stav nouze.

Stejně byl lepší skůtr, je s ním daleko více zábavy. Po sněhu ta věc zvládne pelášit i stovkou a do zatáček se snadno dá jet bokem. Není se čemu divit, že ten náš si toho dost vytrpěl. Za celou sezonu ho několikrát převrhli, přejeli rolbou a jednou jsme zapomněli dolít olej, takže se zadřel motor. Na místní „nástěnku hanby“ s fotkami rozmlácených a hořících skútrů jsme se s tím kupodivu nedostali.

Odklízení sněhu taková zábava není, pokud nejste masochista. Nekonečná práce, protože téměř každý den doslova kydalo. Než jsem stačil odklidit jednu stranu, na druhé už dávno znovu napadalo. Navíc se k tomu bílému svinstvu člověk musí prodírat jiným bílým svinstvem a když zrovna udeří pořádné mrazy, je celkem problém i jen dýchat, natož vykonávat práci.

Život na kopci

První slovo které se mi o životě v Kanadě vybaví je asi zima. Zeměpisná šířka a nadmořská výška napovídají, že teploty umí klesnout opravdu hluboko. V -35°C jsou omrzliny oprávněnou starostí, jakýkoliv nekrytý kus kůže mráz okamžitě spálí. Hlavním přítelem se tak nezbytně stal hydratační krém. Místo teploměru jsem mohl používat svůj nos. Jakmile mi přimrzly chlupy v nose, bylo pod -20. Když k sobě přimrzly řasy, bylo pod -30. Každý nádech byl lehce bolestivý a začal jsem zvažovat, jestli tohle mám skutečně zapotřebí. Pak ale nakydalo, já vytáhnul lyže a vše bylo znovu skvělé.

Ubytovaní jsme byli na té samé koleji jako v létě. Oproti létu jsme se ale mačkali s více lidmi a více Australany. Jejich schopnost se večer opít do němoty a pak brzy ráno přijít do práce a být funkční je skutečně obdivuhodná. Člověk se rychle naučí je milovat. Možnosti pro zábavu byly jinak dost omezené. Po tom co zavřeli vleky většina lidí sledovala filmy nebo lahev a nezřízeně pila. Brzy se stmívalo a v 5:30 přestala jezdit gondola, takže jsme zůstali zavření na kopci a jedinou společnost nám dělal mráz, tma a vítr. Bylo velmi snadné si vypěstovat sezónní depresi.

Pokud jedete na lyžařskou dovolenou, celý týden strávíte lyžováním, dobrou zábavou třeba i se sklenkou, zdá se to jako skvěle strávený čas. Proč takovou dovolenou nemít třeba několik měsíců, nebo celou sezonu? O tom je přeci Working holiday v Kanadě! Jenže jako sezónní pracovník musíte snášet i negativa. Několik dní v kuse nevidíte slunce. Pracujete i ve svátky za minimální mzdu, místo aby jste je trávili s rodinou a přáteli. Všichni okolo jsou stále nemocní a musíte s nimi sdílet velmi malý prostor vaší ubytovny. Díky tomu to už alespoň nejsou úplně cizí lidé. Někteří vám dokonce začnou být hodně blízcí. Jenže na konci sezony jim musíte dát sbohem s tím, že už se možná nikdy neuvidíte. Pak ale nakydá a vše je znovu skvělé.

Zábava a aktivity

Jak jméno Sunshine Ski resort napovídá, hlavní zábavou a atrakcí je lyžování. Proto to sem všechny ty Australany táhne, aby houfně pracovali jako recepční, prodavači a jiné jednoduché práce a ve volných dnech brázdili svahy. Přes den lajna v prašanu, večer pak další lajna. U nich doma sníh nestojí za nic a drogy jsou prý drahé.

Udělal jsem si malý seznam zimních aktivit, které bych chtěl vyzkoušet a postupně jsem je odškrtal. Je skvělé jak v létě všichni chodí po kopcích, lezou, jezdí na kánoích a raftech nebo na kole, prostě tráví spoustu času venku sportem. A v zimě to není jiné. Ještě než sníh schoval všechna jezera v údolích, zamrzla všechna tlustou vrstvou ledu. Jako první jsme si tedy koupili brusle a na několika jezerech zanechali tenké rýhy. Bruslení v nádherných scenériích a marné pokusy o hokej ale vydržely jen několik týdnů. Během té doby jsem naštěstí stihnul vyfotit metanové bubliny, uvízlé v ledu jezer.

Psí spřežení a výlety do města

Jakmile napadlo dost sněhu, využili jsme zlevněný výlet organizovaný pro staff a vyrazili provětrat psí spřežení. Normální cena asi hodinového výletu je naprosto šílených 300CAD, my to měli za třetinovou částku. Na začátku nás seznámili s chlupáči a poučili o správných povelech. Na ty ovšem spřežení nijak nereagovalo a běželo za ostatními. A kdyby se těm dvěma pokřikujícím dvounožcům vzadu mohli pejsci vysmát, jistě to udělají. Do kopce se jim totiž musí pomáhat a běžet vedle saní. Dobře to vědí, takže se v každém kopci otáčeli a sledovali, jestli běžíme. Největším překvapením ale bylo množství výkalů, které po sobě psi zanechají. Z našeho týmu si přímo doprostřed cesty ulevil každý jeden pes, někteří dokonce za jízdy. Jízda s psím spřežením pohádkově zasněženou krajinou, plnou psích hoven.

Jako město plné sezónních pracovníků má Banff velmi nízký věkový průměr svých obyvatel z celého světa. Pokud si tedy odmyslíte ty davy turistů, má velmi specifickou atmosféru. Možná taky proto se mu přezdívá hlavní město pohlavních chorob Kanady. Za zábavou jsme jezdili v neděli, protože většina podniků se snažila nalákat místní na nižší ceny všeho. Pronajali jsme si hotel, vyrazili do města a nakonec skončili v klubech jako Hoodoos nebo Sasquatch. Tam na místní poměry levný alkohol nadělal slušnou paseku.

Jeden z kamarádů s oblibou usínal ve vaně s puštěnou vodou. Oblečený. Druhý zase dostal zákaz vstupu do hotelu. Jako vždycky se totiž ztratil a šel domů jako první. Nefungoval mu klíč od dveří do pokoje a nějaký chlap ho od nich odstrkoval. Byl natolik rázný, že ho strčil až ze schodů. Ve vzniklé potyčce kamarád zavolal policii a začal vysvětlovat, že ho ten člověk napadl. „Snažím se jen dostat dovnitř, BestWestern hotel, 220!“ domáhal se svého práva na spánek. Škoda, že byl zrovna v hotelu RedCarpet, o blok vedle. 

Lyžování v Sunshine

V Sunshine je rozmanitý výběr sjezdovek různé obtížnosti. Ty jsou značené jinak, než v Evropě. Mimo upravovaných sjezdovek pro začátečníky, pokročilé i experty jsou tu i sjezdovky mezi stromy a nebo něco co bych nazval „kus skály který asi jde lyžovat“. Po sněhové bouři jsou tahle místa naprosté porno pro pokročilejší lyžaře. Nikdy předtím jsem bohužel neměl to štěstí lyžovat v prašanu, po tom co jsem zažil tady už asi nechci nikdy nic jiného.

Lyžování tady se musí zažit. Kvůli specifickým podmínkám je sníh úplně jiný než ten, který znám. Už se nedivím Eskymákům, že pro něj mají tolik jmen. Suchý prašan velmi jemné konzistence je jako peřina pod nohama a když se zadaří lyžovat v čerstvém, člověk si připadá jako když létá. Bohužel se takový tvoří jen když je opravdu zima. To pro Kanaďana znamená, že je tak -20°C. Lyžovat bez kukly na obličej a několika vrstev oblečení prakticky není možné. Oblíbené jsou tu také ohřívací pytlíčky do rukavic a bot. Já si prakticky na začátku sezony musel koupit teplejší rukavice a pořádnou péřovou bundu.

Lyžování v jiných střediscích

Ve volných dnech se nám podařilo se vypravit i do jiných středisek, kam jsme měli díky práci v Sunshine permanentku zdarma. Mohl jsem tak zkusit známou „Powder highway“ a střediska jako Lake Louise, Fernie, Kicking Horse a Revelstoke. Hlavně poslední dvě jmenovaná střediska mi vyrazila dech.

Kicking Horse je ráj hlavně pro experty, mhoho pokročilých si může připadat jako začátečníci. Dříve byly místní kopce dostupné pouze helikoptérou jako Heliski, o terénu to něco vypovídá. 15% resortu jsou dvojité černé sjezdovky a 45% černé, ty jsou ale černější než jinde. Svojí první jízdu jsem za sebou málem kreslil tenkou hnědou stopu, protože i nejjednodušší sjezdovka byla příšerně prudká. Když jsem traverzoval a byl ramenem natočený směrem do kopce, mohl jsem se nataženou rukou dotýkat sjezdovky.

V Revelstoke jsme měli štěstí. Den předtím byla velká sněhová bouře a i v době našeho pobytu bez přestání sněžilo. Tam, kde jiné resorty mají třeba 8 metrů sněhu za sezonu, tady je to 14 a je to vidět. Tolik sněhu jsem asi v životě neviděl. S vypůjčenými širokými lyžemi jsem pak s úsměvem brázdil sjezdovky a plaval po pás ve sněhu. Byl to pravděpodobně nejlepší den lyžování, jaký jsem kdy zažil, kvůli tomu jsem jel na Working holiday v Kanadě.

The post Working holiday v Kanadě appeared first on Pavel Tvrdý | foto.

Centrem parku je nevelké město stejného názvu, které je oproti Banffu o dost klidnější. Přímo uprostřed je železniční stanice s historickou lokomotivou, opět je tak vyzdvihována důležitost tohoto druhu dopravy pro celou oblast. Kousek od centra Jasperu se nachází Pyramid lake, jezero jako stvořené pro piknik, projížďku na kanoi, odpolední procházku nebo ranní fotografie. Je to perfektní misto pro východ, kdy slunce pohladí vrcholek hory Pyramid, schovávající se za malým ostrovem.

Nejznámějším místem v národním parku Jasper je Spirit Island. Na rozdíl od ostrova na Pyramid Lake je nutné trochu plánovat, zvláště pokud chcete fotografovat na východ nebo západ slunce. Několikrát denně  tam jezdí loď, vždy ale mimo hodiny ideální pro fotku. Pro ty správné podmínky je nutné tam zůstat přes noc ve stanu, cestu je možné si zpestřit jízdou na kanoi. Další atrakce, Suplhur skyline začíná na Miette Hot Springs, 44 km severovýchodně od Jasperu a nabízí 360 ° panoramatický výhled na okolní hory a údolí. Cestou zpět se lze zastavit v horkých pramenech!

Jasper Gondola končí v 2300 m a nabízí nádherné výhledy. Je také výchozím bodem pro krátký výlet na Whistler’s Peak nebo pro pokročilejší Indian Ridge, jeden z nejlepších výletů v Jasperu. Jedná se o dokonalé místo pro někoho, kdo chce přijít domů s některými jedinečnými záběry z oblasti. Medicine Lake se nachází asi na půli cesty k jezeru Maligne. Skvělé místo pro západ slunce, kde můžete zastavit při jízdě zpět do Jasperu. Několik zastavení je přímo u jezera, hledání kompozic je poměrně snadné. V létě jsme cestou viděli několik medvědů.

Jezera Annette, Edith a Beauvert jsou prakticky v centru Jasperu. Kvůli jejich malé rozloze se můžete snadno projít kolem a kochat se odrážejícími se vrcholy. Jezero Edith Cavell, nad nímž se tyčí hora Edith Cavell je jen kousek od parkoviště Astoria Trailhead. V současné době platí omezení, kdy denně pustí na silnici vedoucí sem pouze 180 aut. Je tedy nutné jako první vyřídit povolení v návštěvnickém centru. Jezero je také začátek pro vícedenní hike do údolí Tonquin. Řeka Athabasca teče přímo centrem Jasperu. Podél toku je spousta míst, kde se dá najít dobrá kompozice. To platí i o silnici směrem do Banffu, nebo do Mt. Robson.

Mt. Robson Park

Provinční park hraničí s národním parkem Jasper a ochraňuje Mount Robson (3954 m), nejvyšší vrchol v kanadských Skalnatých horách. Mount Robson je jedním z nejvíce ohromujících vrcholů, a to především díky své obrovské jižní stěně s prominencí skoro 3km. Při pohledu od návštěvnického centra působí hora jako masa, izolovaná od ostatních vrcholků. Poprvé byl zdolán v roce 1913 a stále je považován za nebezpečnou výzvu. Ve skutečnosti pouze 10% pokusů dosáhne summitu. K velkolepému ledovci, ukrytému na severní straně hory je možné se dostat oblíbenou tůrou na Berg Lake. Zpáteční cesta k jezeru vedee 44km okolo vodopádů a zabere dva dny, byť je možné část jet na kole nebo se nechat odvézut helikoptérou.

Lze podniknout i jednodušší výlety okolo Fraser River, nebo k prvnímu jezeru Kinney Lake a krátkou procházku k Overlander Falls. Menší vodopád se tu zařezává do černé skály.

The post Národní park Jasper, Kanada appeared first on Pavel Tvrdý | foto.

Užitečné informace

Pro vstup je třeba mít povolení, které lze zakoupit v bráně hned na začátku parku. Celoroční vstupenka, platná pro všechny kanadské parky a skupinu až 7 lidí (v jednom autě) stojí 136CAD. Bez auta to stejně nemá smysl, vzdálenosti jsou obrovské a veřejná doprava nemá nijak rozsáhlou síť. V největší vesnici v každém parku je informační centrum, kde vám rádi dají mapy oblasti a doporučí, kam se vydat. Silnic mnoho není a tak je celkem obtížné se ztrait. O to víc je stezek a trailů, kde je naopak možné zabloudit. Na území parku se nachází několik kempů, v sezoně lze některé i rezerovat dopředu. Výlet tím získá nádech divočiny, ale hlavně jsou mnohem levnější než hotely. Ty mohou být v sezoně také plné.

Fauna

Divoká zvěř obývající národní park Banff v Kanadě je velmi rozmanitá. Dva druhy medvědů, puma, liška, vydra, kojot a vlk jsou největší dravci. Turista s největší pravděpodobností zahlédne hlavně medvěda černého pasoucího se na pampeliškách u silnice. Ostatní zvěř je velmi plachá. V údolích se běžně vyskytují jeleni Wapiti a jiná vysoká. Někdy zabloudí i přímo do města. Pozor na vzhled, stejně jako všechna divoká zvěř můžou být velmi nebezpeční. Známý kanadský obyvatel los se více schovává u mokřadů a blízkých toků, převážně v odlehlejších místech.

V alpském pásmu jsou často horské kozy, ovce, svišťi a drobný pika. První dva jmenované zástupce je možné snadno zahlédnout opět u silnice, jak olizují zem. Veverka, chipmunk a zajíc jsou nejčastěji pozorovanými menšími savci. Caribou byli nejvzácnějšími velkými savci, ale lavina v roce 2009 možná zabila posledních pět zbývajících. Ohrožené druhy zahrnují třeba hlemýždě, žijícího pouze v horkých pramenech Banff Springs.

 Co vidět v Banff Kanada

Centrem všeho dění je městečko Banff, cíl většiny pracovníků na working holiday víza a turistické centrum. V létě jsou ulice a hotely doslova přeplněné a to i oba kempy v okolí. Hlavní ulice Banff Ave se svými obchody, Starbucksy a McDonaldy vede až k vodopádům na řece Bow Falls. Hukot vody doléhá k hotelu Fairmont, který je stráží. Proto je nad nimi postaven doslova jako hrad. Nedaleko je taky začátek trailu na horu Sulphur mountain se suveréně nejhezčím výhledem na město. Pro línější a movitější je možnost jet nahoru lanovkou za 60cad. U dolní stanice gondoly se po náročném 3 hodiny dlouhém výstupu dá ohřát v horkých pramenech. Vstupné je za 8cad a půjčí vám i plavky. K dokonalému zakončení dne pak stačí si dát steak v restauraci Mellisas Missteak nebo Saltlik zpátky ve městě.

Hned za nejmenším kopcem nad městem, horou Tunnel mountain se řeka Bow rozlévá, točí a tvoří peřeje okolo hory největší, Mt. Rundle. Na obě lze vyšplhat, přičemž Rundle je asi nejobtížnější výstup v oblasti a trvá přes 6 hodin. Tunnel je hodinová záležitost a nedaleko kempu pod ní se dá dojít ke skalním útvarům Hoodoos nad řekou.

Další atrakce okolo Banffu

Další den se dá strávit okolo jezer, kterých je tu nespočet. Nejznámější a takřka v docházkové vzdálenosti od velké cedule Banff, kde se všichni fotí, jsou tři jezera Vermillion Lakes. Při dobrém počasí se v něm krásně odráží Rundle. V létě bez repelentu je to ale o život. Největším jezerem je Lake Minewanka, kde se dá zaplatit výlet na lodi nebo dojít procházkou ke kaňonu. Silnice sem vede okolo Two Jack lake a Johnston lake, která jsou o něco teplejší a dá se v nich tak koupat. Okruh okolo jezer projíždí zaniklým městečkem Bankhead, kde se dříve těžilo uhlí. Okolo starých jam vede stezka až na úpatí hory, s výhledem na všechna zmíněná jezera.

Sunshine Village je hned druhá odbočka za městem. Lyžarské středisko má v létě několik kratších trailů po horských loukách okolo jezer, nebo i delších několikadenních. Horské louky Sunshine meadows nejsou tolik navštěvované a v srpnu, když vše rozkvete jsou opravdu nádherné. Navíc tudy vede cesta na Assiniboine, pravděpodobně nejhezčí oblast v Kanadě.

Johnston Canyon, Morant Curve a Castle Junction patří do Bow river parkway. Pokud jste ještě neviděli medvěda a je to správné roční období, tady ho uvidíte.

Co vidět v Canmore Kanada

Canmore je skoro dvakrát větší než Banff, přesto je klidnější, protože tu není tolik turistů. Skoro 0,5% obyvatel jsou Češi a oproti Banffu působí sportovnějším dojmem. Za základnu ho má spousta horolezců a jiných vyznavačů adrenalinových sportů. Nejdominantnější ze štítů nad městem jsou Three Sisters, nejlépe fotografované od Policemans creek. Podstatně jednodušší pro zdolání je vrchol Ha Ling se skvělým výhledem na město. Pro případné nebojsy bez závratí je výzvou Lady Mac, jejíž posledních pár metrů jsou skutečnou výzvou. Strmé srázy na obě strany jak břitva ostrého hřebenu neodpustí jedinou chybu. Město může být jako výchozí bod pro výlet do Kananaskis.

Kananaskis

Hned za Canmore je neprávem opomíjený provinční park Kananaskis. Přímo z Canmore tam vede prašná cesta, okolo umělých jezer. Obzvláště na podzim nádherné jezero Wedge pond působivě odráží zbarvené stromy a okolní hory jako zrcadlo. Kousek dál, u obou hlavních jezer, jež daly parku jméno je stezka na Rawson lake a Sarrail ridge. Výhledy jsou naprosto úchvatné a cesta není příliš náročná. Podobných trailů je zde nespočet a mimo místních a výletníků z Calgary tu příliš lidí nepotkáte. Oblast má přitom spoustu co nabídnout.

Co vidět v Lake Louise Kanada

V samotné vesničce nic moc není, mimo drahé potraviny a obchod s alkoholem. Je poznat rozdíl ve velikosti oproti Banffu. Hlavním tahákem je jezero Lake louise s kýčovitým hotelem Fairmont na jeho břehu. Obzvláště v létě je osvěžující 4km procházka po břehu pryč od davů, přesto tak trochu s davem. Druhým nejvytíženějším trailem je Lake Agnes Teahouse, za nějaké 3hodiny je možné dojít k chaloupce a po vyčkání nezbytné fronty si dát čaj. Stezek je tu samozřejmě mnohem více, třeba na Plain of six glaciers, 11km lesem s výhledem na vrcholky a ledovce, lavinová pole a na konci čeká taky čaj.

Pokud není parkoviště plné, pustí vás správci parku k azurové vodě Moraine Lake, obklopené deseti vrcholky. Během pár minut lze vyběhnout na vrcholek morény pro nejlepší výhled. Od jezera startuje několik zajímavých trailů, především Larch Valley, nádherné údolí, na konci září kompletně žluté díky modřínům. Mt. Temple je označována jako nejjednoduší třítisícovka v oblasti, přesto se jedná o velmi náročný výstup. Výhled je ovšem nezapomenutelný, pokud je dobrá viditelnost.

Assiniboine

Kvůli svojí podobnosti s alpskou ikonou je Mount Assiniboine někdy označován jako „Matterhorn skalnatých hor“. Přestože leží přibližně 13,5 tisíc kilometrů od sebe, oba sdílejí stejnou pověst pro horolezce, malíře a fotografy. Na břehu jezera pod horou stojí od roku 1928 malá chata Assiniboine lodge, stejně jako dnes základna pro lyžování a turistiku. Kapacita je velmi omezená a mimo několika dalších malých srubů zbývá pouze přírodní kemp. Výlet je to skutenčně náročný, všechno vybavení je nutné si přinést ssebou. Ale hlavně je tam nutné buď dojít 26km pěšky horským terénem, nebo přiletět helikoptérou. I díky svojí poloze a odlehlosti má toto místo úžasný charakter skutečně nádherné divočiny a sám je považuji za jedno z nejhezčích míst v Kanadě.

Kootenay

Asi to nejlepší co park nabízí není vůbec zadarmo. 55km dlouhá výzva, vedoucí vysokohorskými loukami, obklopenými ledovci a vysokými štíty. Za tu námahu to ale stojí. Pohled na žluté modříny, zvrásněné skály a odlehlé jezero Floe lake je skutečně dechberoucí.

Výlet k marble canyon zabere jen slabou hodinku. Několik mostů tu překračuje úzký, 61m hluboký kaňon, vyhloubený modrou říčkou ve vápencovém masivu. Cesta končí u menšího vodopádu. Od parkoviště vede druhá cesta přes spálený les. Po chvilce obdivování zničeného porostu, který znovu začíná ožívat se zastaví u Paint pots. Půda a i voda v nevelkých jezírcích má sytě okrovou barvu. Původní obyvatelé věřili, že je to způsobeno přítomností duchů, může za to ale vysoký obsah železa.

Yoho

Spiral tunel je ukázkou mistrovství železničního inženýrství. Z vyhlídkové plošiny je vidět na ledovec Yoho a tunely v údolí. Intepretační tabule vysvětlují funkci a historii stavby železnice v oblasti. Natural bridge je rychlým zastavením na cestě k jezeru Emerald. Silné proudy řeky Kicking horse tu podemlely pořádný kus skály a jak název napovídá, vytvořily přírodní most.

Emerald lake získalo název díky svojí nádherné barvě. Mimo půjčení kánoe je možné jezero také za cca 1,5h obejít kolem dokola a s dostatkem času vstřebat krásu místa. Na začátku trasy cesta překračuje lavinové pole. Z parkoviště je možné se vydat krátkou procházkou k Hamilton Falls. Cesta vede ve stínu lesa a od potoka jde příjemný chlad, vítaný v letním vedru. Podle břehu je vidět staré dřevěné potrubí a také opěrná zeď na dně vodopádu je dobře patrná. Původně byl potok zdrojem vody pro Emerald lake lodge.

Slovo Takkakaw z jazyka indiánů Cree znamená „velkolepé“, což je určitě více než vhodný popis těchto vodopádů, vysokých 384 metrů. Voda zde ve dvou stupňích s ohlušujícím řevem padá do hlubiny. Zvláštně tvarovaný druhý stupeň způsobuje, že je proud vymrštěn nejprve vzhůru a pak dolů. Z parkoviště je to krátká procházka nejdříve přes most a pak přímo pod běsnící živel.  Oblast jezer Lake O’Hara je jednou z těch, kde platí omezení počtu návštěvníků kvůli ochraně přírody. Dá se sem dostat pouze pěšky po 11km dlouhé štěrkové cestě nebo si rezervovat autobus u Parks Canada. Omezení samozřejmě platí i na kemp, stejně jako autobus je často vyprodaný dlouho dopředu.

Co vidět v Icefields Parkway Kanada

Na tuto oblast je nutné si vyčlenit minimálně 2 dny, byť se to ze vzdáleností nezdá. Protože se zde nacházení jen asi 3 hotely, je to s ubytováním poměrně zajímavé. Rozsáhlý výběr rozšiřuje nabídka wilderness hostelů, což jsou v podstatě dřevěné sruby bez vybavení. Cestou je velké množství zastávek s vyhlídkami a stezkami. Hlavním tahákem jsou dle názvu ledovce, ale také jezera. Jako první se z lesa vynoří Herbert lake hned od silnice. Často se tu tvoří malebné mlhy, které někdy zakryjí i druhé jezero s podobným názvem Hector lake. Vede k němu 5km trail.

Jednou z prvních možností, kde se ubytovat je chata NumTiJah na břehu jezera Bow lake. Zvláštní název označuje v jazyce původních obyvatel kunu. Od nádherného srubu je to k vodě jen kousek a výhledy na ledovce a vodopád jsou úchvatné. Dle mě nejhezčí jezero Peyto lake, snadno dostupné krátkou procházkou z parkoviště díky okolním ledovcům zažívá značně proměnlivé počasí. Často je zataženo, přesto ho většina lidí nevynechá. Watefowl a Chepren lake je dvojice jezer s několika traily, nacházející se o pár kilometrů dál.

Další atrakce v Icefields Parkway

500 metrů procházky stačí k dosažení Mistaya canyon. Rokle vytvořená zpěněnou a bouřící vodou pod mostem není tolik navštěvovaná jako jiné kaňony a o to více stojí za návštěvu. Po pár kilometrech se silnice zajímavě stočí a po táhlé zatáčce začne stoupat k Cirrus mountain viewpoint. Z vyhlídky je vidět silnice v údolí i most, který jste před chvílí překonali. Při vhodném počasí je ale hlavní atrakcí skála v pravo s velkým množstvím vodopádů. Osmikilometrový trail alpskou krajinou až k Wilcox pass vede prakticky nad silnicí vedoucí k Icefields centre. Druhý trail v oblasti vede k Parkers Ridge. Výhledy jsou tak hlavně na okolní hory a ledovec.

Athabasca glacier je jedním z nejdostupnějších a nejnavštěvovanějších ledovců v severní americe. Naproti ledovci stojí Icefields centre, používané jako hotel a turistické centrum s prodejem aktivit v okolí. Nejoblíbenější je asi vyjížďka na ledovec speciálně upraveným autobusem a procházka po skleněném mostě. Sunwapta falls jsou dvojice vodopádů, přičemž prvnímu předchází ostrůvek se stromy, jež řeka obklopí a pak se vrhne 18 metrů dolů. Athabasca falls jsou další vodopády cestou. Několik vyhlídek bývá doslova přeplněných, kvůli snadné dostupnosti. Přes léto nepříliš zajímavé, ale o to lepší v zimě je jezero Abraham lake. Ze dna se díky tlení rostlin na dně uvolňuje metan, který se při příhodných podmínkách zachytí v ledu těsně pod povrchem ve formě bílých bublin. Tento efekt je ale možné pozorovat i na jiných jezerech.

The post Národní park Banff Kanada appeared first on Pavel Tvrdý | foto.

2 týdny v Kanadských horách

Tento jednoduchý itinerář Kanada se soustředí pouze na nejznámější parky ve Skalnatých horách, ideální pro milovníky přírody s nedostatkem času.

• 1-3: Banff a okolí
• 4-5: Bow valley parkway
• 6-7: Lake louise
• 8-9: Icefields parkway
• 10-11: Jasper
• 12-13: Yoho
• 14-15: Canmore a Kananaskis

3 týdny v západní Kanadě

Za 3 týdny už se toho dá stihnout o něco více, přidat nádhernou vinařskou oblast Okanagan, start pro tento itinerář Kanada je Vancouver.

• 1-3: Z Vancouveru do Whistleru přes Sea to Sky Highway
• 3-4: Z Whistleru do Okanagan Valley
• 4-5: Revelstoke a Glacier National Park
• 5-8: Yoho National Park a Lake Louise
• 8-10: Banff a The Bow Valley Parkway
• 10-13: Canmore a Kananaskis Country
• 13-14: Icefields Parkway
• 14-18: Jasper National Park
• 18-19: Z Jasper do Clearwater přes Mount Robson
• 19-21: Clearwater a zpět Vancouver přes Joffre Lakes Provincial Park

3 týdny v Kanadě v kostce

Nechcete se zdržovat jen v západní Kanadě a jen v národních parcích? Tenhle itinerář Kanada projede celou zem, čas je bohužel nepřítel. Z Toronta je třeba se přesunout do Calgary letadlem a znovu si tam půjčit auto a to vrátit ve Vancouveru.

• 1-2: Québec City
• 3-4: Montréal
• 5: Ottawa
• 6: Toronto
• 7: Niagara Falls
• 8-10: Jasper
• 11-13: Icefields Parkway
• 14-17: Banff
• 18-21: Vancouver

3 týdny ve východní Kanadě

I na východě se skrývají mnohé krásy a zajímavosti.

• Halifax, Lunenburg and the south shore
• Bay of Fundy
• Prince Edward Island
• Cape Breton
• Gros Morne National Park
• L’Anse aux Meadows
• Fogo Island
• St John’s

3 týdny v severní Kanadě

Tenhle výlet asi jentak někdo nepodnikde, ten kdo se ale osmělí má zážitek zaručen. S jistotou bude možné vidět spoustu divoké zvěře a spoustu jiných zajímavostí. I vzhledem ke vzdálenostem se nedá vše objet jen autem, navíc do Churchill ani silnice nevede.

• Winnipeg
• Churchill
• Alaska Highway
• Klondike Highway
• Dawson City
• Prince Rupert
• Haida Gwaii

The post Itinerář Kanada appeared first on Pavel Tvrdý | foto.

V době plné sezony v létě a v hlavním čase je největším výkonem se tam vůbec dostat. Parkoviště má omezenou kapacitu a tak správci parku nechají selfie chtivé turisty čekat na křižovatce, až se nějaké místo uvolní. My jsme měli štěstí, hlavně proto, že jsme se nemohli vyhrabat z postele a dorazili tam vlastně až večer. I přes to jsme se mohli bavit lidmi, kteří si nevšimli stezky vedoucí na morénu, s pohodlnými schody kterým chybělo snad jen zábradlí. Raději vsadili na adrenalinové překonání naplavených klád, kdy každý krok do neznáma mohl skončit ve vodě. K mojí velké škodolibé radosti také často končil.

Kolem jezera jsou i další stezky, na které jsme ten den neměli energii. A dost krve pro všudypřítomné komáry. Po chvíli stání u jezera se začaly stahovat mračna. Oblaka útočných a pisklavých otravů nás doslova vyhnaly. Ti co nemají auto se sem mohou dostat autobusem za 30CAD, přidanou hodnotou je řidič s neuvěřitelným knírem a skvělými historkami. Od první návštěvy jsem tu byl už několikrát pro západ slunce, vyšplhat na Tower of Babel, Mount Temple a zkouknout žluté modříny. Tak úžasné to místo je.

Směrem na Jasper

Konečně se nám ozvali z budoucí práce. Prodloužili termín a to nám dalo čas na to si půjčit auto za 100CAD na den a vyrazit směrem na Jasper. Cesta protíná Icefields Parkway se spoustou zajímavých zastávek. Ty jsou velmi dobře značené, cesta je jen jedna a vždy nechybí obrovský ukazatel. Většina z nich jsou jezera a ledovce, jeden hezčí než druhý. Proto ten třetí, čtvrtý a každý další nezní tak zajímavě. Rychle se to přejí, ale byla by chyba nějaké vynechat! Nejradši mám hlavně jezero Peyto, kam se z parkoviště jde asi 5 minut. Nejen proto je v mém žebříčku hned na druhém místě, jen kdyby ti turisté stále nepřelézali ploty a nepletli se mi do fotek! Další zajímavou zastávku, Mistaya kaňon většina lidí přejede. Možná právě proto za to stojí, a to ikdyž na člověka padají kroupy a kompletně zmokne (vlastní zkušenost). I v létě je třeba být připraven na rozmary počasí.

Neoznačené zastavení jsou nejčastěji kvůli medvědům u silnice. Na jaře je jich spousta.  Jakmile někde uprostřed cesty nevhodně stojí auto, je jisté, že opodál medvěd chroupe pampelišky a vůbec ho turista nezajímá. Správa parků může vydávat brožurek kolik chce, přesto spousta lidí vystoupí a dojde pomalu až k medvědovi. Možná jsou jen jiné národnosti zvyklé na menší osobní prostor a větší úroveň rizika.

Icefields Parkway

Potom co jsme se dostatečně pokochali ledovci, jezery, kaňony a vodopády bylo nutné někde složit hlavu, kterou jsme měli už doslova zamotanou. Cestou byl pouze „wilderness“ hostel, což je vzletný název pro chatku s pryčnou a filcovou dekou. Chyběla voda, teplo a jiné obvyklé vymoženosti, zato nechyběli komáři, zima a vlhko. Romantiku podtrhly červánky, na které jsem čekal skoro celý týden před tím.  Škoda, že v porovnání s tím co jsme viděli to bylo tak nezajímavé místo. Hostely u těch zajímavějších už byly plné.

The post Moraine Lake a Icefields Parkway appeared first on Pavel Tvrdý | foto.

Přestěhovali nás do malé tělocvičny v Banffu a uložili na rozkládací lehátka, jako uprchlíky. Nakonec to nebylo tak špatné, protože nás bylo asi 60. Hráli jsme fotbal, jezdili na výlety na jezero a neplatili za nic. Trochu to připomínalo kempování s kamarády, ale v budově. Jen ty výlety do hospod v Banffu nebyly milosrdné pro moje kocoviny a peněženku.

Zpět na kopci

Po pár dnech jsme se vrátili zpět. Nebezpečí nepominulo a ohěn se neuhasil, jen jsme jako hosty dostali požárníky z celé Kanady. Bylo jich asi 80 a měli by se postarat, aby se oheň nerozšířil. Hasiči pracující pro park se starají skutečně jen o lesní požáry. Bohužel jich je na každý (obrovský!) park velmi málo a tak všech 5 místních hasičů nestačilo. Raději povolali všechny ostatní z jiných provincií. V neprostupném terénu dělali opravdu těžkou práci, pomáhaly jim i helikoptéry. Každý den jich hned před hotelem startovalo hned několik. Oheň byl tak velký, že kvůli kouři museli občas uzavřít okolní silnice a kusy parku. A údajně bude hořet i pod sněhem až do příštího roku.

Ozval jsem se media týmu a poslali mě fotit hasiče, chtěl jsem blízko helikoptérám. Po odevzdání fotek mi volali, že tak dobré fotky nečekali a asi 5 minut jen děkovali. Dost mě to potěšilo ale nedivím se. Plat fotografa je tu totiž normálně cca 60/h, mě dali 15.

The post Kanada v plamenech appeared first on Pavel Tvrdý | foto.

Ve spěchu jsme tedy začali vše zařizovat. Nejprve jsme našeho oře museli dotankovat a uklidit, v časovém pressu před námi samozřejmě zastavil autobus s obrovskou nádrží. Potom jsme s autem zajeli do garáže. Vraceli jsme ho brzy a ještě nebyla otevřená vrata, musel jsem tak proběhnout jinými dveřmi a otevřít je ručně. Kastlík na klíče, který samozřejmě nešel zavřít už byl jen třešničkou na dortu. Na poslední chvíli jsme doběhli autobus a vydali se vstříc dobrodružství, spoustě papírování a jiným nepříjemnostem.

Sunshine Village

Sunshine je primárně lyžařské středisko s hotelem, v létě je k dispozici několik trailů po loukách okolo jezer. Ty jsou krátké a v srpnu louky nádherně rozkvetou, pokud zrovna nehoří. Spousta hostů si při bookování hotelu neuvědomí, že je na kopci a pak se cestou školním autobusem po polňačce dost diví kam jedou. Pokud dorazí po 11 večer, tak se diví ještě víc. To totiž musí zaplatit poplatek za odvoz mimo běžné hodiny. Za cenu začínající na 300CAD za noc je to opravdový zážitek. Největším překvapením pro mě bylo, v jakém je hotel stavu. Spousta věcí by potřebovala vyspravit. I přesto jsou ale hosté většinou spokojeni. Hlavní je se každého neustále ptát jak se má a jestli něco nepotřebuje.

Pracuji jako Bellman, vzletný název pro hotelového poskoka. Starám se o zavazadla, hosty a občas si poskakuju i jen tak. Nulová zodpovědnost, poměrně lehká práce a dýška mi zpříjemňují každý den. Ubytovaní jsme ve Staff Acom, což je v podstatě klasická kolej pro asi 100 lidí. Nikdo se o nás moc nestará a tak je téměř každý večer nějaká párty. Mimo pár Kanaďanů převažují Australané a dva Češi, nešťastní z toho hnusného piva.

Shánění práce v Banffu

Na závěr si dovolím poznámku o shánění práce v Banffu. Na začátku sezony (červen nebo listopad) je to poměrně jednoduché. Je možné využít facebooku, webů jako je kijiji.ca nebo Job centra. Nejúčinnější je ale obejít s město s životopisem. Skoro v každém okně visí cedulka „hiring“ a kdybychom nebyli vybíraví, práci jsme mohli mít už hodinu po příjezdu. Na mytí nádobí je ale stále čas a nechtěli jsme být izolovaní. Běžný plat se pohybuje od 14CAD/hod a ubytování ve Staff acom od 500CAD. My chtěli do většího střediska s více výhodami jako je levná kantýna, společné výlety a skipas.

The post Práce v Sunshine Village appeared first on Pavel Tvrdý | foto.

Jasper

Jasper je menší, klidné městečko v sevření hor. V době naší návštěvy bylo sevření moc silné a nepustilo pryč mraky, proto s přestávkami stále pršelo. Jako první jsme samozřejmě dostali hlad. Chtěli jsme se stravovat na úrovni, šli jsme do KFC. Absence zaměstnání je nyní určujícím kriteriem naší úrovně. To platí i pro ubytování, nejlevnější hostel ve městě měl volná poslední dvě lůžka. I přes označení „Female dorm“ to byla nejlepší noc za dlouhou dobu a druhý den jsme vyrazili plni energie.

Navigace po parku je opět poměrně jednoduchá, silnice je vlastně jen jedna. Jako první jsme zastavili na Maligne kaňon. Říčka se zahryzla do skály tak hluboko, že v nejhlubším místě ani není vidět na dno. Mimo několik mostů, z kterých zle do hlubin nahlédnout tak člověk ani neví, na co se vlastně dívá. Stezka totiž vede podle zábradlí daleko od kaňonu a nic není vidět.

Cestou dál jsme obdivovali Medicine lake, magické jezero které se během léta samovolně vypustí mezerami ve skále na dně. Tolik času jsme neměli, nechtělo se nám čekat celé léto a tak to vypadalo jako obyčejné jezero.  Cesta končí u Maligne lake. Z toho jsme neměli skoro nic, protože zase pršelo. Raději jsme se vydali zpět, zkontrolovat jestli z předchozího jezera zase něco neubylo. Vody bylo pořád stejně, jen medvědů bylo o něco víc. Jsou všude. Já jsem ještě večer zkoušel fotit červánky na Pyramid lake, počasí mi ale taky nevyšlo.

The post Jasper appeared first on Pavel Tvrdý | foto.

Potom, co autobusy vyzvrátí turisty odjedou na přeplněné parkoviště čekat na další pokrm. Turisté mezitím vykonávají Brownův pohyb se selfie tyčemi v rukách a zdálky tak připomínají hromadný turnaj v šermu bez pravidel. Parkoviště se během dne zaplní natolik, že správa parků už další auta nepustí ani do města. Počet lidí během sezony je skutečně neuvěřitelný, každý z nich chce mít tu svojí jedinečnou fotku. Naštěstí se to na trailech celkem rozmělní, přímou úměrou délce trailu. Je jich opravdu hodně, i bez neuvěřitelně drahého půjčení kánoe se tak u Lake Louise strávit bez problému celý den.

Traily v okolí Lake Louise

Od jezera jsme v zástupu došli až k Lake Agnes Tea House. Ani prudké stoupání moc lidí neodradilo a na čaj o páté se čekala fronta asi už od dvou. Pokračující traily už byly náročnější a lidí značně ubylo. I tak jsme ale museli čůrací přestávku načasovat do mezery mezi procházejícími, což se mi ne úplně podařilo. Cestou na Plain of six glaciers jsme mohli obdivovat několik lavin. Obdiv jsme vyjadřovali nadávkami a bořením se ve sněhu do kopce. Síla živlu je neuvěřitelná, polámané obrovské stromy ukazují, kdo je tu skutečně pánem. Člověk pak musí mít značný obdiv k horolezcům minulého století, kteří místo objevili s vybavením na hony vzdáleným tomu našemu. Na druhou stranu jsme potkali několik turistů v džínách a teniskách, takže to zas tak hrozné nebude.

Jezero není přímo ve městě. Správa parku sice poskytuje Shuttle zdarma, a to ze všech parkovišť, jenže ten jezdí podle rozvrhu. A ten se ne úplně kryl s naším návratem, protože poslední jede asi v 6. Takže jsme si výlet neplánovaně prodloužili o dalších několik kilometrů cestou mezi ohrádkami na medvědy. Ty ohrádky jsou tedy spíš na turisty, jen je obtížné rozeznat, kde je vnější strana. Nachodili jsme za to odpoledne asi 30km a do hostelu dorazili jen z posledních sil. Úplně vyčerpaní jsme zkontrolovali další potenciální zaměstnavatele, kteří nás nechtěli a v hospodě si dali pár zasloužených piv. Na hostelu jsme měli nového spolubydlícího. Zmatený Ind, chrápající celou noc tak, že přehlušil i  jedoucí vlak. Z postele nad ním jsem se vždy svěsil a polštářem se mu snažil domluvit. Ani několik facek polštářem bohužel moc nepomohlo a náš den v Lake Louise byl zakončen příšernou nocí.

The post Kanada Lake Louise appeared first on Pavel Tvrdý | foto.