Kauai je úplně jiným ostrovem, než všechny ostatní. Ani jeden ostrov ve skutečnosti není stejný jako druhý, ale to po tom, co vidíte teprve druhý, to ještě říct nemůžete. Když se ostrov líhnul z moře, asi byly zrovna módní zelená a oranžová barva, jsou všude. Stromy jsou zelené, tráva je zelená, všechno je zelené, až z toho bolí oči. Hlína je zase tak oranžová, až jí pouliční prodejci prodávají na tričkách (zašpiněné tričko hlínou z Kauai, 10 dolarů! Já si je zašpinil zdarma!). Jedná se však asi o nejhezčí ostrov, pravděpodobně právě z důvodu oné barevnosti. Po první projížďce autem po místní silnici jsme se cítili jako v jiném, velice barevném světe. Ne nadarmo se mu říká zahradní, ale také kohoutí ostrov.
Ubytování v kempech
Prvním kempem, kde jsme trávili noc bylo Polihale state park na jihozápadě. Protože byla kancelář v době příletu zavřená, rozhodli jsme se spát bez permitu. Jak se ukázalo, není to naprosto žádný problém a místní to tak praktikují běžně. Navíc, cestou v městečku Waimea jsme zkusili county park Lucy Wright. Oplocený kus trávníku bez ničeho nás příliš nepřesvědčil, bezdomovci nás ale ujistili, že jsme opravdu správně. A také, že zde spát nechceme. Proto jsme se raději vydali do Polihale, kde už cesta zavání dobrodružstvím.
Nejprve přestane fungovat rádio, poté telefon a nakonec minete značku Raketová základna. Což samozřejmě ubezpečí, že toto je opravdu to místo, kde chcete trávit noc. Následuje odbočka na prašnou polní cestu, kam dle cedulí neradno bez náhonu na všechna kola. Naše MPV to však zvládlo na jedničku a to i přes značné protřepání zadnic. Za deště by to mohl ale být skutečný problém. Odměnou za projížďku po této dlouhé prašné cestě je nádherná dlouhá pláž s obrovským množstvím písku, který místní rozrývají svými pickupy se zvednutým podvozkem. Konečně tak pochopíte, k čemu takový krám vlastně je. V dálce začíná skalní masiv pobřeží Na Pali, a jakmile začne zapadat slunce, naskytne se vám pěkná podívaná.
Další kempy
Při cestě na sever jsme původně chtěli zastavit v Anahola, dle průvodce se zde však stala jediná vražda na celém ostrově. Navíc zde místní nevidí turisty rádi a to nás překvapivě odradilo, mohli jsme se třeba zasadit o druhou vraždu. Byli jsme tak donuceni nocovat v Anini. Po první noci jsem litoval, vražda by snad byla příjemnější! Park je totiž plný stromů, a jestli jste si toho doteď nevšimli, tak stejně jako celé Kauai také koček a slepic.
Toulavé kočky se často mrouskají, jenže si to zvládnou odbýt poměrně rychle. A tak jsou s výjimkou jejich svítících oček neškodné. Zato takový kohout, hlásící všem slepicím, že to právě on disponuje největším nástrojem, to je pravé utrpení! Není totiž obvykle sám. Navíc zrovna zde měl asi špatně nařízené hodinky, takže začal již v 1 hodinu ráno. Když už jsem to ve 3 nevydržel a šel mu domluvit metodou kámen nebo klacek, zjistil jsem zásadní nevýhodu kempu. V okolí stanů je totiž velké množství stromů a všichni kohouti se v nich schovávali ve větvích a byli ve tmě velmi špatnými cíly.
Další noc jsme tedy trávili v parku Haena, jinak také tunnels beach. Je zde několik jeskyní ve skalní stěně, ze které visí zbytek suchého záchodu, jež zřejmě nezvládl pěší turistiku či vystoupat na vrchol. Pláž je velice pěkná a nabízí opět nádherný západ slunce.
Waimea kaňon
První den jsme začali na pláži Polihale ranním koupáním a poté se vydali do města Waimea a začali trápit náš vůz výjezdem ke kaňonu stejného jména. Přezdívá se mu Grand kaňon pacifiku a přezdívka je to opravdu trefná. Je obrovský a nabízí spoustu stezek. My jsme však nejprve projeli celou cestu až za Kokee state park. Zde je první vyhlídka na pobřeží Na Pali a slavnou Kalalau stezku.
Bohužel je vyhlídka celá zarostlá a tak pokud se nevydáte za zábradlí, nebudete z ní mít pravděpodobně téměř nic. Měli jsme smůlu, že se o vysoké útesy zasekly všechny mraky a tak jemně pršelo a neukázal se ani kousek oblohy, jen neprostupná šeď. Za touto vyhlídkou se dá ovšem autem pokračovat až k druhé, kde začíná Pihea trail. Tam je výhled výborný, když mraky nám jej opět trochu pokazily. Pihea trail je zajímavý, určitě ale nesmíte udělat stejnou chybu jako my a vynechat trail Nualolo a to až k Lolo vista. Výhled na údolí Kalalau a zvrásněné útesy je tu úplně nejlepší.
Wailua falls
Další den byl vodopádový, začali jsme výletem na Sprouting horn, což je v podstatě díra v skalním útesu a vždy, když přijde větší vlna, voda vystříkne dírou do výšky. Možná je toto závislé na ročním období, v době naší návštěvy voda stříkala asi jako když plivne. Pravda, zvukové efekty k tomu byly impozantní. Vydali jsme se proto raději směrem k Wailua falls. Na dvojité vodopády je ze silnice dobrý výhled, opět jsme ale vyhledali značku nevstupovat a taktně ji přehlédli. Následovala dobrodružná cesta k jezeru u dna vodopádu. Byla velice klouzavá a bahnitá, zahrnovala obvyklé držení se kořenů a natažených lan. Boty a oblečení to však odnesly nejvíce a získaly nový hnědý nátěr, který jim vydržel až do Čech. Takové já jsem prase.
Konečně jsme však mohli vodopády spatřit v celé kráse, a ačkoliv bylo jezero dost studené, dokonce si i zaplavat. Pokud někdo touží zakusit jaké to je se topit, nechť se vydá až přímo k vodopádu. Další výlet byl směrem k Opaekaa falls, jež jsou nedaleko. Tyto vodopády můžete sledovat pohodlně z parkoviště, přeplněného drůbeží, jež ve vlnách útočí na auta turistů. Jsou dosti daleko a vidět z nich moc opravdu není. Někdy v této době jsem získal pocit, že je vše vždy daleko a špatně vidět a cedule se zákazem vstupu spíše naznačují, kudy se vydat pro lepší výhled.
Hanalei
Dalším absolvovaným výletem byl výlet směrem na maják Kilauea. Hned z parkoviště je možné vyrobit krásnou fotku, protože se maják opravuje. Také je v něm expozice ptactva, která může být sice zajímavá, ale nám to nic neřeklo. Za vstupné jsme tedy ušetřili a vydali se směrem k údolí Hanalei. Nachází se zde dvě vyhlídky, z nichž druhou jménem Kalalea mountain look jsme nebyli schopni najít. Ta první hned u hlavní silnice oproti tomu přehlédnout opravdu nejde.
Kousek za odbočkou do Princeville je benzínka, kterou nesmíte minout. Dělají na ní nejluxusnější hamburger, který jsem v životě měl. Cibulové kroužky zde spíš rozměry připomínají obalované pneumatiky a houska nebyla s to se vejít do mých úst, aniž bych si je vykloubil. A to vše za pěknou cenu! Navíc mají lahvovou Plzeň, připomínku domova a piva co chutná jinak, než moč. Americká piva jsou totiž poměrně hnusná. Osvědčeným partnerem na cestách se nám po dlouhém pátrání stal Pabst Blue Ribbon, který za pěknou cenu nabízí ucházející chuť. Piva havajská, jako je třeba Big Wave, jsou zvláštní, ale dobrá. V Hanalei jsme se zdrželi na pláži s molem. Bohužel zrovna v době naší návštěvy s přestávkami jemně pršelo a tak nás opět nenadchla. A to ani obvyklý turistický cíl, molo.
Kalalau trail
Kalalau trail je hodnocená jako jedna z nejlepších stezek na světě. Končí až v údolí Kalalau na pláži a je jedinou cestou jak se dostat na pobřeží Na Pali. Pokud tedy nechcete zvolit výlet helikoptérou za přibližně 200 dolarů nebo výlet na lodi, který stojí polovinu. Jinak totiž toto pobřeží nikdy pořádně nespatříte. Chcete-li ji projít celou, musíte na konci kempovat, je dlouhá 11 mil. A na to je třeba permit. Ty jsou bohužel vyprodané již 3 měsíce dopředu, vzhledem k frekvenci kontrol v jiných parcích bych v nouzi vyrazil i bez něj. Tato stezka je jeden z nejlepších zážitků z celé Havaje a to právem, byť jsme ji bohužel nešli celou. Dokonce jsme se z údolí Hanakapiai, kde končí většina turistů, nevydali ani po proudu řeky k vodopádům a skončili tak stejně jako oni. Pokud chci přátelům ukázat, jaká byla Havaj, ukazuji fotografie právě odsud.
Místo projití kompletní trasy jsme se totiž zastavili ještě na Queens bath, malých bazéncích ve skalním pobřeží, napojených mořem. Voda je v nich teplejší a přímo vybízí ke koupání. Jeden z menších bazénků hned u toho hlavního se dá navíc pod vodou proplavat až do jakési díry na druhém konci. Toto nám předvedl jeden odvážný místní, jehož jsme se příliš báli následovat. Hazardovat takto se životem bych nezkoušel, ani kdyby mi na druhém konci salutoval Majkl Džeksn s hrstí dolarů. Ale co to povídám, na Olomana peak jsem taky vylezl! Čeho jsme se ovšem nebáli, byli skoky do moře z okolních skal, jež tu místní provozují jak na běžícím páse. Naprosto jim nevadí, že skáčou do mrtvých krabích schránek a na krmící se želvy. Po velmi dlouhém přemlouvání se nakonec pár členů naší výpravy vrhlo do hlubiny a ukončilo tak tento krásně strávený den.
Kauai coffee
Další atrakcí, jež ostrov nabízí je Kauai Coffee company. Na zahradním ostrově se totiž samozřejmě musí zahradničit a něco pěstovat, například právě kafe. V areálu společnosti je krátká prohlídka, nabízející pohled do fungování pěstírny. S výjimkou toho, že nyní vím, že káva vypadá také jinak, než jako hnědý prášek si z ní samozřejmě nepamatuji lautr nic. Pamatuji si ovšem výtečnou ochutnávku místního sortimentu zdarma. Na to jistě mnoho Čechů uslyší. Část jsem dovezl domů.
Protože nám na blízký Waimea kaňon jeden den nestačil, vydali jsme se sem znovu, abychom se prošli po jedné z místních stezek. Byla to ta nejznámější, s neobvyklým jménem Canyon trail. Tento trail je poměrně dlouhý a přes několik vyhlídek jsme se dostali až k potoku, kde jsme složitě objevovali cestu po proudu. Propříště by to asi chtělo dívat se více kolem sebe, netuším totiž, jak jsme ji mohli minout. V potoce k mému překvapení žijí raci a končí prudkým srázem jako vodopád. Zde již spolucestovatelé získali dojem, že cestujeme pouze po nějakých vyhlídkách a začali být otrávení a prudili mne s tím.
Leave a reply