Panama je malý stát ve střední Americe, kontrolující průplav světového významu. Ten je pro zemi asi největším zdrojem příjmů. Kvůli historickým vazbám na USA je používanou měnou USD. Překvapivě vzhledem k životní úrovni, je cenová hladina také podobná jako v USA. Jako mince použivají svoje Balboa. Největší rány množná rozdává život, ale stejnojmenné pivo jich pár taky umí zasadit. Pít se ale celkem dá. Úředním jazykem je španělština, na mnoha místech se ale dá domluvit také anglicky. Podnebí je teplé typicky se dvěma sezonami, suché období je obvykle od prosince do dubna.
Při vstupu do země by měli úředníci vyžadovat nějaký důkaz o plánovaném opuštění země. Po nás ale nic nechtěli, přesto jsme pro jistotu „zarezervovali“ letenku u Pelikán (a nezaplatili). Tato malá země má nádherné pláže, hory i džungle. Bohužel příroda dost trpí kvůli tomu, že místní se nerozpakují odhazovat odpadky doslova kdekoliv je napadne, dokonce i uprostřed národního parku. Recyklace a nakládání s odpady holt není priorita v celé střední americe.
Hlavní město Panama
Po příletu jsme se začali shánět po transportu na hotel. Město disponuje rozvinutým systémem MHD, který vede až na letiště. Zastávka je ale dovedně schovaná, navíc je nutné platit pomocí speciální kartičky. Jejich prodej už tak rozvinutý není a na letišti je neprodávají. Zbývalo tedy taxi. Řidič se nás snažil přesvědčit o svých navigačních schopnostech. Trochu si to ale pokazil, když nás po rozjetí vyzval ať zapneme navigaci na telefonech a navigujeme ho. Po tomto dílčím neúspěchu se nás alespoň snažil uchlácholit tím, že ukazoval na okolní výškové budovy a opakoval „Global Bank“. U Global Bank měl totiž hotel stát. Pojali jsme podezření, že každá budova ve městě je Global Bank a trochu nás to znepokojilo. Nakonec jsme ale zdárně dojeli a řidič si za svůj heroický výkon napřímo řekl o dýško ve výši třetiny jízdného, aby nás tak uvedl do tajů středoamerické kultury.
Město je moderní a relativně bezpečné. V kontrastu s novými mrakodrapy a lešeními na nedostavěných se na zemi válí spousta odpadků a staré budovy zjevně obsahují spoustu nedodělků. Krása, skrytá v detailech zatím nebyla objevená. V největším městě je samozřejmě vidět velký vliv globalizace. Jako střed veškerého dění nyní slouží, tak jako u nás, obchodní centra. Kousek od hotelu bylo obchodní centrum Multicentro, plné drahých obchodů, krásných dívek a lokální kuchyně (KFC, McD a tak). Přestože bylo překlimatizováno, z cen se nám orosila čela, rozhodně tu není levno. Později jsme zjistili, že je to centrum (ha!) hlavně pro bohatší vrstvy. Což vysvětlovalo mnohé.
Panamský průplav a Casco Vijejo
Pravděpodobně největší panamskou atrakcí je průplav. Jeden z moderních technických divů světa obrovského významu pro lodní dopravu je dlouhý 77km a zdymadla v Miraflores jsou hlavnímu městu nejblíže. Jako přivítání pro turisty je u vchodu nachystána značka, upozorňující na krokodýly. Stále je to vřelejší přivítání, než cca 400k USD poplatek za každou loď, co průplavem propluje. Není divu, že je průplav podstatnou částí rozpočtu země. Měli jsme štěstí a zrovna plavebními komorami projížděla loď. Moderátor komentoval příjezd lodi jako zápas fotbalu vrcholové soutěže. Dojeli jsme sem vzpomínaným MHD. Nákup lístku byl vzhledem k tomu, že neumíme španělsky, hotovým představením pantomimy.
Veřejná doprava nám rozšířila možnosti kam se podívat, tak jsme prozkoumali také Casco Vijejo. Historická část města v koloniálním stylu má mnoho nádherných zákoutí. Mnoho budov je částečně nebo i úplně rozpadlých a stojí z nich pouze štít. Pár jich je čerstvě opraven a zbytek je obehnán lešením. Při procházce uličkami jsme narazili na jednu, kam nás vojáci nepustili. Sídlí tam totiž prezident. První den byl slavnostně zakončen tím, že mi zase někdo nabízel drogy.
Boquete a Volcán Barů
Z Panamy jsme se vydali na osmihodinovou cestu autobusem do David. Na konci nás čekal ještě přestup na lokální spoj do Boquete. Autobus bylo poměrně jednoduché najít, místní na nás totiž pokřikovali destinaci.
Malá vesnička Boquete leží v horách kousek od vyhaslého vulkánu a žije v ní překvapivé množství expatů. I kvůli tomu jsou zde dobře dostupné veškeré potřebné služby včetně bankomatu a supermarketu.
Mimo turismu je hlavním zdrojem příjmu místních asi pěstování kávy. Pro to jsou tu velmi příhodné podmínky a prohlídku farmy jsme si nenechali ujít. Průvodce nám vysvětlil celý proces od pěstování po pražení i s ochutnávkou. Čerstvá káva přímo na farmě, mezi florou jak z Jurského parku byla skutečně výtečná. Zajímavostí farmy bylo, že nepožívají žádné pesticidy a výsledků dosahují využitím znalostí ostatních květin a zvířat. Třeba protože kávovník není příliš houževnatý, pěstují mezi jinými stromy, které vrhají potřebný stín. Ty jsou ovocné a poskytují lepší potravu případným škůdcům. Farmáři tak vlastně vytvořili fungující zahradu včetně vlastních včelích úlů. Žádnou kávu jsme si bohužel nemohli odvézt domů, protože nás čekalo ještě více než 5 týdnů na cestě a to jen s příručním batůžkem.
Okolní příroda je nádherná a díky horskému klimatu tu není tak nepříjemně horko jako v Panama city. Dá se tu dělat spousta aktivit jako zip lining, výstup na vulkán nebo třeba výlet za mýtickým ptákem Quetzalem. Kvůli počasí nám teplý recepční nabídnul jen výlet k vodopádu, průvodce byl ale super. Vyptával jsem se hlavně na poměry a život v Panamě a tak jako asi všude je i zde chléb o dvou kůrkách.
Cesta do Bocas del Toro a Caribe
Protože už jsme nechtěli absolvovat strastiplnou cestu místními autobusy, zaplatili jsme si soukromý odvoz přímo až do Bocas del Toro. Nebylo by to ale jen tak, aby se to obešlo bez problému a my dojeli včas. Přibližně v polovině cesty, v malé horské vesničce, jsme byli nuceni zastavit v koloně. Okolo dodávky stále chodili chlapíci s mačetami, naštěstí se jen usmívali a čistili příkop. Příčinou zácpy byla stávka vesničanů, chtěli od vlády nový most a nikoho nepustili. Nakonec jsme tedy museli vystoupit a blokádu překonat pěšky s tím, že na druhé straně nastoupíme do jiného autobusu. Po vyčerpávajícím překročení 3 větších klacků na zemi jsme zjistili, že nejsme jediní. Bariéru v rukou vesničanů překonával i náklaďák plný živých, pípajících kuřátek.
Mikrobus na druhé straně fungoval jako lokální hromadná doprava, neustále zastavoval jak si přisedaly a vysedaly děti, jedoucí do školy. Ty byly naprosto nevzrušené tím, jakou rychlostí se autobus řítil po úzkých silnících do zatáček a přes horizonty. Řidič měl jako minulé povolání nejspíše jezdce formule 1. Bohužel nás nedovezl až k molu a poslední úsek cesty jsme absolvovali taxíkem. Samozřejmě nás do čtyřmístného auta nacpali mnohem víc. Naštěstí s námi jel jen krátký závod, loď byla blízko. Konečně jsme se tak dostali na ostrovy Bocas.
Konečně v Bocas del Toro
Pláže tu omílají vlny karibiku, voní zde rum a čas plyne pomalu. Hlavní aktrakcí je národní park Isla Bastimentos, který je považovaný za jeden z nejpanenštějších a nejpanamštějších na světě. Na ostrově Colon jsme domluvili výlety na následující dny. Jako první jsem chtěl vidět západ slunce a červené žáby na důmyslně pojmenované pláži Red Frog Beach. V okolním pralese by měly houfně posedávat na kontrastně zelených listech a pózovat pro fotografy. Zelených listů byla spousta, žáby žádné, tak jsem musel fotit jen ptáky a kajmany. Hlavně kvůli nim jsem moc nechtěl pobíhat bažinou v pantoflích a hledat ty malé červené mršky. Vlhké vedro pralesa nás nakonec vyhnalo na pláž. Ta byla bohužel plná malých štípajících mušek, kvůli kterým jsem západ raději oželel a zvažoval, jestli ti kajmani nakonec nebudou lepší
Druhý den jsme z lodi pozorovali delfíny, nebo spíš jen jejich ploutve vynořující a zanořující se v dálce na obzoru. Také nám ukázali ostrov, kde v porostu nad vodou spalo několik lenochodů. Zajímalo by mě, co dělají, když spadnou do vody. Hlavní atrakcí dne ale bylo šnorchlování a Cayo Zapatilla, pravděpodobně nejkrásnější část Bocas. Nádherné bílé pláže, palmy a jiná tropická flora jsou součástí národního parku a naštěstí nejsou plné turistů.
Další výlety
Poslední den měl být výběrem toho nejlepšího. Na začátek nám kapitán lodi zastavil u hnusného resortu na kůlech, abychom si ho z vody vyfotili. Taková zajímavost nás přímo nadchnula a začali jsme se těšit na další. Ostatní zastávky byly bohudík jen na nádherných plážích.
Bocas del Drago je pláž s rozeklanou ptačí skálou, tu jsme si ale prohlédli jen z vody. Na Starfish beach jsme strávili poledne. Jak je patrné z jejího jména, je tam spousta hvězdic. Jiný podmořšký život tam bohužel není. Voda je ale průzračná a přímo vybízí k tomu si do ní sednout s nějakým dobrým drinkem.
Na pláži se také dá výborně najíst. V Panamě je vše překvapivě poměrně drahé a protože jsme se rozhodli šetřit, dali jsme si humra. U nás vyhledávaná pochoutka je tu témeř nejlevnějším jídlem. Paní servírka a kuchařka v jedné osobě po objednávce vyběhla z prkenné boudy a podél provazu došla ke kleci, schované ve vodě. V ní jsme předtím jednoho korýše hladově obdivovali, nyní byl jeho osud zpečetěn. Čerstvější a lepší mořské plody jsem snad nejedl. Po takto famózním závěru jsme konečně mohli naší cestu Panamou ukončit a vyjet do nedaleké Kostariky. Kousek odtud je totiž hraniční přechod do Puerto Viejo. Přes most mohou pouze pěší a tak je třeba na jedné straně v budce dostat výstupní razítko, pěšky přejít most a dojít si pro druhé na druhé straně.
Leave a reply