Oahu

První noc na Oahu jsme strávili v kempu Friends of Malekahana (12 dolarů/osoba a noc) v severní části ostrova. Státní byly totiž zavřené a tento nám paní v kanceláři doporučila jako bezpečný. Pokud pominu skupinku homosexuálů, co si nás prohlíželi, tak také byl. Poměrně drahý kemp a spousta slepic. A hlavně kohoutů, kteří vás určitě ráno probudí a začnete je tak poprvé na Havaji nenávidět. Překvapila teplá voda. Jako zatím nezocelený, jsem se ale za závěsem z rákosu, který měl i půlmetrové díry, bál odhalit svoje pozadí a poskytnout tak okolí pohled na krásy Evropy.

Dalším kempem, kde jsme se ubytovali, bylo Keaiwa (5 dolarů/osoba a noc, všechny státní a county stojí stejně). Levnější kemp, kde jsme zjistili, že s permity to obzvlášť v září není tak horké. Ve skutečnosti to totiž funguje tak, že přijedete do kempu a obhlédnete jej. Pokud je volno (a nemá nikdo rezervaci, což v září nebývá, s výjimkou Labor day), vyberete campsite a ubytujete se. Večer přijde ranger, který chce vidět permit, nemáte-li, za stejný poplatek vám jej prodá. Ve státních parcích často nechodí, což umožňuje okrást Havaj o další příjem. Opět platí pro září, ostatně jako vše, o jiných měsících naprosto nemám představu.

Keaiwa je v horách nad Honolulu, uprostřed rozlehlých lesů. Blízko je trail Aiea, který je zajímavý hlavně tím, že jsme jej nestihli projít. Místní o něj mají ale celkem zájem. Pozor na volbu místa, v horní části totiž není úplná rovina a zem je plná kořenů, což poněkud ztěžuje komfort spaní všem princeznám na hrášku. Samonafukovací matrace je velmi vítaným společníkem v průběhu celého cestování.

Posledním kempem, kde jsme na Oahu trávili svoje večery je Malaekahana, což byl ze státních parků asi ten nejhezčí. Vybavení standardní, park je velmi rozlehlý a disponuje pěknou pláží, ke které je dobrý přístup. Popis hodný přepisu do katalogu cestovní kanceláře? Překvapil nás jeden místní pobuda, který nám zřejmě obhlížel stan. Stačilo však obhlížet jeho a odešel s nepořízenou. Tento kemp však má být bezpečný. Důkazem budiž druhý bezdomovec co bydlel na vedlejším stanovišti. Byl velice přátelský a v noci nám ukradl prázdnou krabici od piva z koše. Původně jsme jej měli za správce parku, když vybíral věci z popelnice speciálním nástrojem. To ale jen než jsme zjistili, že to dělá pro vlastní potřebu a skuteční správci jezdí autem.

Honolulu

První den jsme byli pouze v Honolulu a na Waikiki. Honolulu je největší město ostrovů a podle toho také vypadá. Obchody s levným oblečením, které je na místní poměry drahé, doma by však stálo dvojnásobek a jsou to vlastně modely pro náš přespříští rok. Fastfoody, ve kterých je třeba udávat jméno, abych si skutečně „fast“ mohl na svoje jídlo počkat. Hospody a bary plné turistů, lačnících po bůhví čem, na každém rohu. Krásné hostesky, jež mrkaly, abych navštívil luxusní obchod. Přestože jsem byl oblečený v napůl turistickém oblečení, neoholen a vypada, že bych mohl leda leštit kliku od dveří. Spousta mrakodrapů, spousta lidí a také veliké dusno. Nejdůležitějším ve městě je ovšem Walmart, kde lze koupit naprosto vše, od cetek jako suvenýrů, až po jídlo a stany. Hned naproti je obchod Ross s outletovým oblečením.

Waikiki je vzhledem k ostatním plážím poměrně obyčejná a velice přeplněná pláž, která naprosto nezaujala. Leda jen sochou slavného surfera Duka a tím, že písek je na ni vlastně dovezen odjinud. Určitě ale zaujme mužské cestovatele, vyskytuje se zde spousty slečen v nezákonně malých plavečkách. Na ty jsme koukat nechtěli, tak jsme raději utekli do kempu na sever ostrova a cestou viděli Chinamans hat s blízkou pláží. Ta opět není moc hezká, park je ale velice klidný do té doby, než přijede první autobus. Pro odpočinek a naší svačinku ideální. Vzadu za ní se zvedají hory a jako první zastávka nás to uchvátilo.

Pali Highway

Možná by byla i zastávka na Nu‘uanu pali lookout, která se nachází cestou na Pali highway. Tuto vyhlídku určitě nesmíte minout! Fotkami odsud totiž uchvátíte všechny přátele a donutíte je závidět. V dáli se tyčí horský masiv fouká tu silný vítr, pokud máte tedy místo uší plachty, výlet naopak nedoporučuji. Můj účes tímto byl velice poznamenán a ani Drei Wetter Taft nedostál svého jména. Je možné jít až za ceduli zákaz vstupu, kterou jsme „náhodou“ přehlédli a vydali se tak po zarostlé bývalé silnici, která nabízí snad ještě úchvatnější výhledy než samotná vyhlídka. Půlka turistů, kteří se původně za ceduli báli, ačkoliv tam chtěli, nás následovala.

Valley of temples

Další den jsme navštívili Valley of temples, kde je spousty různých chrámů, které nám nic neříkaly. Nejhezčí z nich je Byodo-in temple, japonský chrám, který určitě stojí za vidění. Je obklopen malým jezírkem plným hladových oranžových ryb, prosvítajících krz hladinu. Také je možné zazvonit na zvon přání, které se ale asi nesplní. Pokud jste si teda nepřáli autobus Japonců, co na něj budou zvonit každou minutu. Nachází se zde také křesťanský kostel, od kterého je výhled do celého okolí. Ten se nedal minout, protože na nás shlížel již při příjezdu. Vypadá až nadpřirozeně, jakoby na svoje místo ani nepatřil.

Pearl Harbor

Následovala návštěva přístavu Pearl Harbor. Otevřeno od 7 do 5, v nabídce je prohlídka památníku USS Arizona, ponorky USS Bowfin a lodi USS Missouri. Na vše je třeba získat lístek, je placené a poměrně drahé a hlavně probíhají prohlídky v určitých časech. Pokud tedy chcete vidět všechno, je třeba si rezervovat celý den, o prohlídky je totiž veliký zájem. Japonci útočí dodnes a nemuseli byste tak vše stihnout. Samotný památník je v podstatě pouze ona bílá stavba na vodě, kde je vidět jakýsi zbytek lodi pod vodou a seznam jmen. Povinnost splněna, ale raději jsme navštívili ještě ponorku. Dověděli jsme se, že zatímco generál spal v posteli vedle manželky, námořník v noci objímal torpédo, jímž se za dne snažil zasáhnout nepřátelské lodě.

Diamond head

V třetí den byla na programu prohlídka vrcholu Diamond head, kráteru nabízející úchvatný výhled na celé město. Parkoviště je uprostřed kráteru, je placené a stojí se na něj fronty. Ještěže jsme přijeli brzy ráno, jinak bychom toho moc neviděli. Nahoru vede slušný výšlap do prudkého kopce až na vrchol, do bunkru z druhé světové války. Bylo zde spousty turistů, málo místa a špatně se fotilo. Navíc turisty často předbíhaly i statické objekty a výstup tak trval déle než by musel.

Wainamalo Beach

Z vrcholu jsme se vydali na Wainamalo beach, kterou považuji za nejlepší pláž vůbec. V pozadí hory, nádherně modré moře, bílý písek, pláž končí stínem stromů, opravdová idylka. Navíc zde není tolik turistů a dokonce ani místních. Šnorchlovat se bohužel příliš nedá, protože je moře víceméně mrtvé. Fotkou odtud pravděpodobně ohromíte všechny milovníky slunění se na plážích. Nebo fanoušky seriálu Lost, co se tu natáčel. Odtud jsme se vydali na již zmíněnou vyhlídku Nu‘uanu pali.

Halona a Hanauma bay

Den čtvrtý byl ve znamení šnorchlování, cestou jsme se však ještě zastavili na Halona beach cove. Je to maličká zátoka ve skále, parkoviště s vyhlídkou je hned nad ní. Stačí se vrátit k silnici a sejít po kamenech přímo dolů, a pokud se nebojíte plavat mezi skalami, můžete se zde i vykoupat. Pokud přelezete po skále po pravé straně, dostanete ještě zajímavější výhled na zátoku jako já a uvidíte spousty rybářů. Pokud opravdu rádi plavete mezi skalami, doporučuji při tomto lezení nedávat pozor na vlny.

Hned pár kilometrů po pobřeží se nachází zátoka Hananuma bay. Jedná se o zátoku s korálovým útesem, kde žije spousty barevných ryb zvyklých na lidi, jejichž jména si stejně nepamatuji. Mohu pouze říct, že jsem vidět tu červenou, nebo duhovou. Občas se objeví i želva. To je obvykle signalizováno řevem turistů, kteří jí spatří, stačí plavat po hlase. K zapůjčení je i veškeré vybavení, vstup 7,5 dolaru a podvodní fotoaparát je vítaným doplňkem. Ryb zde bylo opravdu přehršel a vůbec se nebály. Vzhledem ke známosti je zde ale také přespříliš lidí a opět se vyplatí přijet brzy ráno, jinak již může být plné parkoviště. Šnorchlovací vybavení je nejlepší mít vlastní, můžete jej tak testovat i jinde. Ryb a korálových útesů je totiž Havaj plná.

Olomana peak

Odpoledne jsme strávili výstupem na vrchol Olomana peak trail. Tento výstup jako nehorolezec považuji za velice obtížný a mým závratím dal vskutku zabrat. Plusem však byla absence Japonců. Nejprve začíná jako stoupání do velmi prudkého kopce, postupně změní charakter a když jsem viděl první lana, začal jsem tušit, že je něco špatně. To byl ale teprve začátek. Ke konci výstupu je poměrně obtížná pasáž, kde je třeba doslova lézt po všech čtyřech a držet se snad i očima, protože vrchol připomíná stegosauří hřbetní plát (jsem poznamenán brigádou v Dinoparku) a stoupá se po jeho okraji. Na každé straně tak je 500 metrů volným pádem k jisté smrti. Na to nás také hlídač golfového hřiště, kudy jsme přišli, velice rád upozornil. Následný výhled a samotný výstup však stál za to. Celý výstup zabral asi 4 hodiny.

Kualaoa ranch

Den pátý byl ve znamení Kualaoa ranch, údolí kde se natáčel Jurrasic Park, Lost atp. Veškeré prohlídky jsou placené a poměrně drahé. Standardní ždímačka na turisty. Jistě se zde dá strávit celý den a výplata, my však zvolili pouze nejlevnější prohlídku natáčecích míst za 25 dolarů. Ta zahrnovala cestu otevřeným autobusem, který u nejdůležitějších míst zastavil, a byla poměrně krátká. Za možnost chlubit se: „Tady se natáčel Jurský park a tam jsem byl!“ za to však stálo. Navíc je údolí opravdu krásné. V okolí jistě nesmíte vynechat výlet po silnici H3, od Pali hw až směrem na Pearl Harbor. Je to ta dálnice co jí uvidíte se vinout na pilotech okolo hory. Tímto náš výlet po Oahu skončil.

Co jsme nestihli na Oahu

Průjezdem po této dálnici si nemůžete nevšimnout podivných schodů, nalepených na straně hory. Jde o Haiku stairs, šílené schodiště vedoucí až na vrcholek hory, opět něco pro lidi se závratí. Bohužel je na ně přístup hlídaný, takže buď baterku s sebou a část výstupu uskutečnit pod příkrovem noci, nebo se na ně dostat z druhé strany, od Moanaloa saddle. Tento výstup jsme však bohužel nestihli uskutečnit.

Další místo, co jsme nezvládli navštívit je Waimea beach, mekka surfařů. Je zde také skála, ze které místní skáčou do vody. Druhé skupině se však surfování a velké vlny příliš nezdály, protože zde dosahovaly úctyhodných 10 cm. Cestou na Hanauma bay nemůžete přehlédnout Koko crater, další z Havajských kráterů a jeho velmi dlouhý a velmi prudký a náročný výstup. Když jsme zdálky spatřili, co by obnášelo podívat se na okolí z jeho vrcholu, zašlápl náš řidič plyn až na podlahu. Takto náročné sportovní výkony raději ne.