Plán cesty po Havajských ostrovech jsme měli velmi nahuštěný. Tolik možností! Začali jsme vyhlášenou pláží Hapuna s čistým světlým pískem v malém údolí. Je umístěná ve vyprahlé části ostrova, uprostřed lávových plání a tak je na ní opravdu velké vedro. Není možné se nikam schovat a z české výpravy se tak rázem stala výprava račí.
Další výpravou byl vrchol hory Mauna Kea, ležící 4200 metrů nad mořem a pro mě je to tedy zatím nejvýše položené místo, kde jsem kdy byl. Ve skutečnosti se jedná o nejvyšší horu na zemi, počítáme-li výšku od základny. Kousek pod vrcholem se nachází zastávka se suvenýry a dalekohledem, ve kterém není naprosto nic vidět. Tuto zastávku jsme však nevynechali hlavně proto, že jsme se chtěli aklimatizovat na budoucí výstup. Ten je možné absolvovat pěšky, nebo autem. Vzhledem k naší lenosti byla volba jasná, zabrat dostalo auto. Cesta je totiž z části ze záhadného důvodu pouze jakási polní, náš věrný vůz ji však opět bez problémů zvládl. A to v průvodci udávají nutnost 4×4 a podpis v autopůjčovně, že na horu nepojedete.
Na vrcholu je několik observatoří a také příšerná zima, která silně kontrastovala s teplotou na pláži. Frajersky oblečen pouze v kraťasech a mikině jsem zažíval velice hořké chvíle, ponejvíce v oblasti scvrklých intimních partií. Vrchol je navíc kus cesty pěšky od parkoviště, vzduch je řídký a špatně se dýchá. Při pohledu na téměř stejně velký vrchol druhé hory Mauna Loa jsme výlet na ni zavrhli. Posledním, co jsme v okolí navštívili, bylo Vaipio valley, posvátné údolí s množstvím políček. Až dolů vede silnice se značkou upozorňující na výskyt bůhví jaké tropické nemoci. Sestup byl tak prudký, že jsme si jej dokonce rozmysleli. Možná to bylo z části i tou značkou, pravděpodobně však pouze naší leností. Protože už bylo pozdní odpoledne, bylo slunce v poměrně nevýhodné pozici, kdy utápělo část údolí ve stínu a znemožňovalo téměř jakkoliv smysluplně fotit.
Druhý vodopádový den
Další den byl opět oblíbený vodopádový. A stejně jako ve všechny vodopádové dny stále mírně pršelo. Pokud někdo bude tvrdit, že na Havaji neprší, lže! První jsme návštěvou poctili Akkaka falls, nejvyšší vodopády na ostrově, které se tou projevenou poctou zastyděly a schovaly se do deště. Hned na parkovišti sedí u automatu na lístky jakýsi mladík, vybírající poplatek místo automatu. Možná to byl pouze způsob, jak si v době dnešní krize přivydělat na úkor vlády, žádný lísteček jsme samozřejmě neobdrželi. Cestou na vodopád jsme si prošli krátký trail, nabízející pohled na současnou havajskou floru. Tolik barevných květů a rostlin, jejichž jména nikdy nebudu znát jsem v životě neviděl!
Co jsem dále nikdy neviděl, byl jakýsi druh místní ryby, schopné šplhat po skále vodopádu až k prameni, jako losos. Oproti lososu je to však větší kalibr, protože šplhá 130 metrů do výšky po kolmé stěně. Druhým navštíveným vodopádem byly Rainbow falls s podivně oplocenou vyhlídkou a zájezdem, tentokrát Indů. Popravdě jsem v této době byl už převodopádovaný a tak mi stačilo vyfotit a zase utíkat pryč, směrem k řece, jež vodopády napájí. Cestou jsem minul velmi mohutný strom, kde se fotili dva homosexuálové v podivných pózách, jali jsme se je tedy napodobovat.
Na závěr dne jsme se vydali směrem ke kempu Mackenzie s rychlou zastávkou na Lava tree, což mají být jakési zbytky ohořelých stromů pokryté lávou. Ačkoliv je malý park poměrně hezký, ve finále na nás příliš nezapůsobil, protože vypadal jako prostých pár podivně poskládaných kusů lávy. Láva je mimochodem slovo, které musím chtě nechtě opakovat často, na ostrově je prostě všude.
Třetí lávový den a vulkány
Protože jsme se kusů lávy ještě nenabažili a chtěli ji konečně vidět v množství větším než malém, zastavili jsme se v parku Volcanoes, hlavní atrakci ostrova. První jsme navštívili Visitor centrum, abychom zjistili, co vlastně chceme vidět. Součástí prohlídky je i ukázka ptactva a zvuků, které vydávají, takže jsem konečně přišel na to, který okřídlenec si to semnou za tmy povídal. Je zde také nepřeberné množství stezek, my jsme se prošli poprvé po Kilauea Iki, delším trailu přes bývalý kráter.
Hned kousek odtud je lávová jeskyně, jíž jsme museli doslova proběhnout kvůli právě přijíždějícímu japonskému autobusu. A utíkali jsme směrem na Devastation trail, který ukazuje likvidaci veškerého rostlinstva při poslední erupci v kráteru. Při ní do míst, kudy stezka prochází, dopadal osvěžující déšť lávy a zavlažil je tak takovým způsobem, že se místo změnilo v poušť.
Odtud jsme se vydali po lávové silnici směrem k pobřeží. Cesta má plno zastávek a je doslova obklopena lávou protože několikrát prolíná bývalou řeku lávy. Nejdůležitější se však nachází na jejím konci, lávový oblouk a místo, kde se láva přes silnici přelila. Nakonec jsme také chtěli vidět Jaggar muzeum a hlavně dýmící kráter Kilauea. Představovali jsme si magma a rozžhavené kusy hmoty stříkající do okolí, bohužel jsme měli štěstí jako vždy a krátce před naším příjezdem se zhroutila část stěny kráteru a ten tak pouze dýmil.
Poblíž se ještě nachází jakési sírové pole, kde jsme pouze viděli pár žlutých kamenů a cítili strašný smrad. Zajímavější byly Steam Vents, díry v zemi, ve kterých se ohřejí srážky a stoupají vzhůru jako pára, která kupodivu pálí a hlavně také smrdí. Odtud jsme se již vydali do kempu postavit stan a čekali na večer. Vzhledem k nízkému světelnému znečištění je totiž toto místo více než vhodné pro pozorování a hlavně fotografování hvězd. A pak, v noci je záře z kráteru lépe vidět! Což nechápou turisté, fotografující kráter s bleskem. Navztekal jsem se kvůli nim až až.
Černé pláže a mořské želvy
Také jsme nemohli vynechat proslulou Punaulu beach, nebo také Black sand beach. Na této pláži se vyskytují želvy v hojném počtu. Také se zde v hojném počtu vyskytuje černý písek a podivíni, prodávající trávu z dřevěné krabičky. My jsme se věnovali pouze želvám a šnorchlování s nimi. Tento mořský tvor z dálky ale i zblízka vypadá jako líný šutr. Lehce se vznáší u hladiny, občas zakloní hlavu aby se nadechl a pak se zase nechá vláčet vlnami a okusuje řasy z kamenů. Když už toho má dost, vyvalí se na břeh a odpočívá. Klidu se želvě ale nedostane, protože ji ihned obklopí turisté, jako jsme byli třeba my. V moři se jí ovšem daří lépe, stačí jedno mávnutí ploutvemi a rázem mizí v dáli, plave značně rychleji, než kdokoliv z nás. Občas bohužel plave špatným směrem, například směrem k rozkroku jednoho člena naší výpravy.
Zelené pláže
Ostrov nabízí pláže hned několika barev. Abychom zkusili všechny, museli jsme se vydat na Papakolea Green Sand Beach. Dostat se sem není příliš velký problém, pokud máte buď dost peněz, nebo terénní automobil. Zde naše věrné MPV zklamalo. Služby místního drožkáře, nabízejícího odvoz na pláž spolu se zábavnou vložkou, jsme nevyužili. A tak jsme se za jeho výrazného kroucení hlavou vydali na pláž pěšky, někteří z nás dokonce v žabkách, což nebyl s to pochopit. Vyprahlá cesta po pobřeží trvala minimálně tři čtvrtě hodiny a všichni mne během ní proklínali s tím, že pokud na konci nebude alespoň ta nejhezčí pláž na světě s koktejly zdarma, ukamenují mne. Materiálu k tomu v okolí bylo více než dostatek.
Na konci cesty, který přišel později, než jsme všichni očekávali, se nám naskytl pohled na malou zátočinu s pískem skutečně mírně zelené barvy. Po nutném osvěžení v moři jsme se vydali na strastiplnou cestu zpět. Žabky opravdu nebyly ta nejlepší volba.
Kona
Poslední den jsme odbočili na Mahailua bay, pláž hned kousek za městem Kona. Cesta sem je utrpením pro tlumiče a pláž samotná popravdě oproti ostatním za moc nestojí. Pořád nad námi přelétala letadla a hlavně už se pomalu dostavil pocit otrávenosti. Havaj nás už prostě začala pomalu nudit a s vidinou brzkého návratu jsme se těšili domů. Oproti doporučení jsme vynechali výlet na památník kapitána Cooka. Zátoka s ním je údajně jedním z nejlepších míst k šnorchlování, museli bychom si však půjčit loďku. Všichni jsme se obávali příliš dlouhého pobytu na slunci a navíc nám ceny za jednu loď přišly příliš vysoké, šnorchlování už jsme se nabažili jinde.
Leave a reply