Vydali jsme se na výlet do severní Itálie. Nečekaně jsem dostal dovolenou a dlouhé nucené volno uprostřed léta přímo nutilo k výletu. Naplánoval jsem, že nic nebudu dopředu plánovat a předělal auto na stan na kolečkách. Tím jsem získal potřebnou jistotu a flexibilitu a vyrazili jsme.
Dolomiti
Na fotkách mne zaujaly Dolomiti a po zastávce na odpočívadle jsme zamířili tam. Cílem bylo nocovat pod nejznámější trojicí skal Tre Cime. Hned na začátku placené vysokohorské cesty k chatě Rifugio Auronzo je kemp, kde je slyšet více rodný jazyk než italština. Cítili jsme se jako doma a zaplatili nocleh. Protože lenost a nechuť k brzkému vstávání nás úplně ovládla (a Kremli měla super nápad), vyjeli jsme na parkoviště pod horou a přespali tam. I tam bylo do noci slyšet rodný jazyk. Poplatek za kemp jsme platili zbytečně, protože jsme se tam jen vysprchovali, byla to jedna z nejdražších toalet v životě.
Ráno jsem z auta viděl, jak slunce začalo rudě malovat po horách a mracích a za smíchu spolujezdkyně vyběhnul ven jen v trenkách. V rukách jsem měl jen to nejdůležitejší, foťák a stativ a vůbec nedbal na chlad a hlad. Na to jak nenávidím vstávání to byl rekordní výkon. Zvedající se mlha z údolí, nepřítomnost turistů a moje postava ve spodním prádle jen podtrhnula krásu začínajícího dne. V horách je počasí nevyzpytatelné, první turisté, kteří dorazili po snídani, už měli možnost obdivovat pouze turistu před sebou, byl-li maximálně 2 metry daleko.
Lago Di Braies
Jezero Braies, populární na síti Instagram, nabízí projížďku na loďkách, nebo nenáročnou cestu dokola. Svojí zvláštní zelenomodrou barvou láká velké množství návštěvníků, v obvyklých časech a za jakéhokoliv počasí je zde víc lidí než krav. To je co říct, protože krav je tu opravdu hodně. Procházku i projížďku lze stihnout během dvou hodin a dá se tak vyrazit i po okolí. Díky historickému vývoji oblasti se i přes to, že se jedná o Itálii, domluvíte německy. Naopak si ale nedáte jídlo mimo dobu oběda nebo večeře. Díky Alláhovi za kebab, servírovaný kdykoliv. Nejvíce si z této části Itálie pamatuji hlad.
Rimini, San Marino a krásy severní Itálie
Nedopustil jsem si zastávku v Rimini, vyhlášeném letovisku hlavně pro důchodce, která mne ujistila v odporu k podobným místům. Většina měst, městeček a venic v Itálii má svoje kouzlo. Rimini zvládlo vykouzlit hnus a odpor. Zakalené moře, srovnatelné s kterýmkoliv rybníkem a postarší turisté a hlavně turistky na dojmu nepřidají. Obzvláště když některé i přes nepopiratelný neblahý vliv gravitace a stravy na jejich tělesné schránky neváhají podporovat postupný proces mumifikace sušením na slunci, bez opalovacího krému, plavek a špetky studu. Mezi plážové vybavení tedy nyní počítám i ostré předměty pro případné vyškrábnutí vlastních očí. Jak tu může někdo trávit dovolenou?
Městský stát San Marino leží na dohled od moře, na kopcích nedaleko Rimini. Nejznámější historickou budovou jsou hradní věže, kam se dá dojet lanovkou. K večeru už tam skoro nikdo není, tak jsme si procházku daleko více užili. Při snaze vyfotit věže se správným světlem a ze správného úhlu jsem utíkal po schodišti sem a tam a nadával na všechny, kteří se v nevhodnou chvíli kdekoliv zastavili aby se kochali. Pavel pro červánky udělá snad cokoliv.
Toalety pod hradem jsou určené pro drsné povahy. Za poplatek připomínají únikovou hru Pevnost Boyard, zavřením posuvných dveří se odstartuje drsný časový limit a je třeba konat. Po vypršení limitu je další konání ozvláštněné tím, že se dveře opět otevřou. Nechybí zvukový signál pro upozornění případného obecenstva.
Toskánsko
Ze San Marina jsme dojeli do Toskánska a ubytovali se v nejhezčím hotelu široko daleko. Na první prázdné odbočce uprostřed polí. Po ulehnutí se mi zdálo, že už mám z celého únavného dne mžitky před očima. K jiskření se přidal i zvuk. Zbytek noci jsem se snažil vyhnat několik světlušek, co se nám ubytovaly v autě.
Den jsme strávili hledáním silnic lemovaných cypřišovými háji, ideálně zakončených venkovským domkem. Přestože jich byl nespočet, žádný se mi dostatečně nezalíbil. Zatáčky byly málo zakroucené, stromy málo vzroslé a světlo nestálo za nic. V marné snaze jsme najezdili mnoho kilometrů vyprahlou krajinou. Zrovna bylo období žní a převážně žlutý a okrový nádech okolí občas narušila vinice, balík slámy nebo všudypřítomný prach.
Před stmíváním jsem chtěl být v jednom ze středověkých městeček na kopci Montepulciano, známém z filmu Stmívání. Já ho tedy odtamtud neznal, ale všude se tím chlubili. Atmosféra byla úžasná, ale chtěl jsem zase na svět koukat trochu s nadhledem. Jeli jsme tedy za slibným názvem Belvedere, což v italštině znamená vyhlídka. Nechyběl dostatek ukazatelů, jen ta vyhlídka tak nějak scházela. Cesta končila uprostřed lesa.
Florencie
Stejně jako v Bologne, GPS v úzkých uličkách Florencie bohužel totálně selhala. Italové pro systém značení zřejmě využili vojenské příručky pro matení nepřítele, navigace se stala netriviálním úkolem plně vytěžujícím oba dostupné vysokoškolské tituly.
Cesta k parkování byla velkým dobrodružstvím, kdy náš vůz rozrážel cestu odstavenými mopedy a stěrači stíral sražené chodce na právě projetých skoro pěších zónách. Vhod by však přišlo vozidlo mnohem menší, některé ulice byl problém projet a za velkého aplausu kolemjdoucích jsem musel několikrát nadjíždět.
Parkovací dům alespoň splňoval očekávání a byl v docházkové vzdálenosti k centru, byť to byla poněkud delší procházka. K dómu to bylo asi tak padesát metrů. Žádné bližší parkovací místo bohužel nebylo, protože jsem nemohl fotit z auta tak jsem byl zklamaný. Tyhle procházky nesnáším, ale tentokrát jsem to překousl.
Nejdříve jsme obdivovali umění v galerii Uffizi. Vystát frontu na lístek bylo na dlouho a za tu dobu jsem málem namaloval polovinu obrazů v galerii. Nakonec by to vyšlo lépe, nejslavnější Zrození Venuše bych snad ani neviděl, nebýt vysoký. I těsně před zavírací dobou bylo turistů stále dostatek.
V celku pěkný kemp hned vedle San Marco nám přišel velmi vhod, z řízení mě začala bolet hlava. Cedule nebo vlastně jakékoliv značení opět chybělo a tak jsme se z jeho nalezení těšili o to víc. Náměstí je přes den plné vrkajících holubů, večer zas u vína vrkajících párečků a turistů, snažícími se ulovit tu svojí jedinečnou, úplně stejnou fotografii. Návštěva by tedy asi jako všude stála za to spíše ráno, ještě než turisté stihnou snídani.
Očekávanou past v podobě zmrzliny jsme sežrali i s navijákem. A s chutí. Bylo jí doslova kýbl a stála asi jako průměrný měsíční plat v Rumunsku. Lepší jsem ale nikdy neměl.
Piza
Piza byla záležitostí na nějakých 45 minut. Chtěli jsme jen rychle zkontrolovat úhel naklonění věže a zase pelášit za dobrodružstvím. Mimo to jsme mohli obdivovat představení, kdy všichni jako mimové simulovali podpírání nakloněné věže. Byli jsme z toho úplně mimo. Nejzajímavější bylo prostranství plné ignorantů, odmítajících číst cedulky v několika jazycích. Zákazy byly k ničemu, lidé na ně nedbali a šlapali div ne přímo po cedulkách. Divím se, že při takovém náporu si tráva stále udržela zelenou barvu a proužky od sekačky.
Cinque Terre
I bez navigace jsme dojeli do Manarola, jedné z několika nádherných vísek rozprostřených po útesech nad mořem. Vyhlédl jsem si místo na skále pro fotku západu slunce a chtěl objevovat i okolní vesnice. Stezka po břehu, ukotvená na skále vysoko nad mořem byla kvůli poškození bohužel zavřená. Jedinou možností tak bylo jet do Riomaggiore vlakem, který všechny vesnice spojuje. V obou vesničkách se dá koupat v moři, čehož jsme s chutí využili. Večer jsem zašel na vyhlídnuté místo, u stativu jsem si dal večeři formou pikniku. Moje technika velmi zaujala jednu Čínanku, které jsem s chutí vysvětloval funkce jednotlivých jejich součástí. Přestože nemluvila anglicky a já čínsky, vystačili jsme si s překladačem.
Po setmění jsme našli u břehu sprchu se studenou sladkou vodou. O hygienu bylo postaráno a mohli jsme vyrazit dál. Až do Milána jsme to nestihli a museli jsme zastavit na odpočívadle ještě před ním. Ta jsou dobře vybavená, ale mezi kamioňáky jsme se necítili uplně dobře.
Miláno
Zase jsem naplánoval brzké vstávání, abychom se vyhli frontám hlavně v Dómu. Silnice naštěstí ucpané nebyly. Miláno má bezvadně vyřešenou infrastrukturu a aby omezili počet aut v městě, mají velmi levná záchytná parkoviště se skvělým napojením na hromadnou dopravu. Využívat jí je levnější a pohodlnější než do centra jet autem. O tom by si Praha mohla nechat zdát.
Miláno je známé jako město módy, setkání s ní bylo velmi rozpačité. Musel jsem Kremli koupit skutečně Haute Couture kousek, tenký modrý pláštík k zakrytí ramen. Jinak by jí do Milánského Dómu nepustili. Do kostela S. Maria delle Grazie nás nepustili ani i s ním. Kvůli slavnému filmu je vyprodáno na 14 dní dopředu, obdivovat umění Leonarda da Vinci jsme tedy nemohli. S nepořízenou jsme vyrazili na Lago di Garda. Po levém břehu jsme ho objeli kolem dokola až do Torbole, vesničky oblíbené mezi českými turisty. Po jejich vzoru jsem se rožnil na sluníčku a po pár minutách se spálil jak vepř.
Passo Stelvio
Stelvio pass je dle Top Gear nejkrásnější silnice světa. Pokud po ní zrovna nejedete, je totiž plná záplat a cyklistů. Cestou nahoru chvíli řídila Kremli, ale museli jsme stihnout červánky. Zbytek cesty jsem řídil já. Nahoře jsme zaparkovali a po několika fotkách obešli okolí. Za první světové války se tu bojovalo o každý metr a na vršku kopce je památník a naučná stezka. Vzhledem ke spánkovému deficitu a přebytku výškových metrů jsme ji ale celkem odbyli.
Po návratu zpět dolů jsem mohl být opět vděčný Kremli, že mne donutila chvíli počkat až silnici začne projíždět auto. Udělal jsem svoji poslední fotku a vydali jsme se domů.
Leave a reply