Krátký popis našeho výletu na Borneo. Při brouzdání temnými vodami internetu jsem narazil na poměrně výhodné letenky. V termínu slibujícím útěk od sychravého počasí, všedních dní, pracovních povinností, složenek, starostí, Ďábla, všeho zlého a z vězení. No, to už možná trochu přeháním. O třetím největším ostrově světa s rozlohou přes 740kkm2, nacházejícím se v jihovýchodní Asii, skládajícím se ze tří států a s unikátní florou a faunou, o tomto ostrově jsme nevěděli zhola nic.
Let a první setkáni s Číňany mimo Borneo
Ani jeden z nás neměl přesnou představu, co od toho čekat. Zato jsme čekali průser, když jsme si prohlédli routing letu. Paříž a Francouzi, to není cesta pryč od starostí, ale opačným směrem. V mém okolí není snad nikdo, koho by nějakým způsobem nepotěšila jejich pověstná pracovitost.
Často stávkující zaměstnanci leteckého průmyslu stávkovali proti stávkování a tak šli do práce. Bohužel nikoliv pracovat. Na pasové kontrole naštěstí zbyl poslední celník, kterému to zapomněli říct.
Cestujícím z asi 6 letadel, to také nikdo neoznámil. Sdělení ve formě jediné fungující přepážky na terminálu ale pochopili velice dobře a snažili se personál proškolit v komunikačních dovednostech, zejména v nadávkách v rozličných jazycích. Nepřekvapivě to na práci celníka nemělo vliv a ten pokračoval rychlostí francouzského národního pokrmu. Délka přestupu nás nakonec zachránila a tak jsme kufry i my dorazili v pořádku.
Letecká společnost China Eastern svými službami asi nijak nevybočovala z průměru, a to ani leteckým arzenálem Airbus A330. O to více zážitků slibovala sestava spolucestujících. Při pohledu ze zadní části letadla totiž naše dvě světlé hlavy zářily jako dvě polárky na identickém černovlasém nebi.
Nebi vyluzujícím pestrou sestavu ve společnosti málo slýchaných zvuků. Kupříkladu křehká čínská žena, tahající hlen celých svých 140 centimetrů výšky, snad až z paty, svou hlasitostí zastínila i startující letadlo. Utichla jen v době servírování jídla, přehlušena ostatními cestujícími. Mlčky jsme se obávali nasátí do srkajících úst všude kolem.
Kota Kinabalu a Malajsijci
Kota Kinabalu je největším a hlavním městem státu Sabah a Malajsijské části Bornea. Většina z asi 500 tisíc obyvatel bydlí mimo turistické centrum. Tam lze dosytosti obdivovat malajskou fascinaci obchodními domy a pobočkami KFC/McD. Svůj čas tráví místní tam, a nebo jinde. Všechno je levné, ale snad ani Američan neletí do Asie na hamburger.
Hned nad městem je malá vyhlídka, odkud je možné pozorovat ruch města, přistávající letadla a celou starou i novou zástavbu. Je vidět na hodiny Atkinson Clocktower, nejstarší budovu ve městě, pojmenovanou po památce prvního britského správce, který zemřel na malárii. Největší zvláštností nevysokých dřevěných hodin je asi doba stavby, zabrala 3 roky a hodiny tak rostly závratným tempem. Při dodržení stejné rychlosti by většina budov města neměla mít víc než několik pater. A taky že nemá.
K městu náleží několik pláží. Blízko jedné z nich se nachází nádherná městská mešita uprostřed ne až tak nádherné, smradlavé vody. Většina se totiž hlásí k islámu. Ostatní náboženství jsou zastoupena také, obyvatelstvo je velmi různorodé. Vládní politika podporuje hlavně Malajsijce a islám, na úkor ostatních, třeba původních Kazadasan, vyznávajících křesťanství.
Na pláži u mešity místní využívají novou cyklostezku se spoustou zastávek s bradly a jinými cvičebními nástroji. Lidí tam sportovalo takové množství, že by Malajsie měla dominovat příští letní olympiádě. Přičítám to absenci možností, kam jít na pivo. Ještěže to zachraňují restaurace.
Jídlo je velkým lákadlem, mimo typicky malajsijské (nasi goreng, nasi lemak a jiné) lze ochutnat díky různorodosti obyvatelstva snad všechna asijská národní jídla. Nás naprosto uchvátilo hovězí Rendang, právem zvolené jako nejlepší jídlo světa. Vypěstovali jsmesi lehkou závislost na lokálním nápoji 100plus, neodvažuji se hádat čeho že 100 a už vůbec ne plus. Při výběru restaurace jsme používali známou taktiku, najít jídelnu plnou místních a pak jen doufat v nejlepší. A v dostatečné zásoby živočišného uhlí.
Posledním cílem v Kotě byl přístav Jesselton Point, odkud denně vyrážejí lodě do národního parku Tunku Adul Rahman park. Ten se skládá z několika menších ostrovů s hezkými plážemi a traily do džungle. Pláže jsou bohužel ohraničené bójkami a traily jsou takové kratší vycházky po parku, plném komárů. To vše jen kvůli sebevražedným Číňanům. Ti jsou schopni nasadit si oblečení do vody, plovací vesty, šnorchl a brýle a pak přesvědčivě hrát boj o život asi tak metr od břehu. Speciální taktiku pozorování podmořského života v plovací vestě, s brýlemi a hlavně s hlavou nad vodou jsem nebyl schopný ocenit.
Hora Kinabalu a namáhavý výstup
Z břehu ostrůvků je přes plovoucí čínské bonbony Marshmallow dobře vidět hora Mt. Kinabalu, pokud se zrovna neskrývá v mracích. Což dělá ráda, holka jedna stydlivá. S 4098m jde o nejvyšší horu jihovýchodní Asie a její vrchol je přístupný pro každého zdatnějšího a movitějšího turistu. O co je výstup nenáročnější technicky, o to víc dá zabrat fyzicky, finančně a hlavně administrativně. Před startem je třeba mít povolení, ubytování, a průvodce. To vše je nutné vyřídit ve dvou rozdílných kancelářích, a nachodit tak první kilometry mezi nimi.
Řádně vyšlapané stezce vzhůru chybělo snad jen zábradlí. Sejít z ní by vyžadovalo značné dovednosti, o schopnostech Čínských turistů však již nepochybuji. V případě špatného počasí poplatky propadají a peníze jsou pro některé asi důležitější, než život. Ten by nám náš průvodce zachraňoval dost obtížně, neměl dostatečné jazykové vybavení, více než 150cm a taky zuby.
Protože na ubytování má monopol jediná firma, kvalita a cena služeb tím dost trpí. Celou cestu nahoru jsme se těšili na topení a teplou sprchu v horské chatě. Místo toho jsme dostali studenou sprchu v podobě nefungujícího topení, nefungující sprchy a pokoje pro 6 lidí, ve kterém pěstovali penicilin snad pro celou JV Asii. Stěny i strop byly obalené brčálově zelenou plísní, všude bylo strašné vlhko a zima. Naštěstí jsme se v chatě příliš neohřáli, na poslední část výstupu se vyráží ve 2 hodiny ráno aby se stihnul východ slunce.
Po kluzké skále, v mrazu, dešti a mlze jsme nakonec na vrchol vyšplhali, východu jsme se bohužel kvůli počasí nedočkali, i když jsem trpělivě čekal zaklesnutý mezi kameny, mrznul a pozoroval hlodavce a Číňany. V několika úsecích bylo vidět odhalenou světlou skálu a velké kusy kamení. Průvodce v těchto úsecích podporoval naší morálku a rychlost výstupu vyprávěním, jak se při posledním zemětřesení uvolnily obrovské mnohatunové kusy a smetly cestu i se všemi na ní. Mám pocit, že jsem tuto část snad i běžel. V jiných částech cesty zase ukazoval rostliny, hlavně endemické masožravé láčkovky. Smutně jsem shledal, že drobné květiny plné much měly větší svačinu, než jakou jsem dostal od agentury já.
Po návratu zpět do údolí jsme měli v nohách slušné převýšení bezmála 2300m nahoru a dolů a vysíleni jsme tak zbytek dne jen odpočívali. Koupel v místních horkých pramenech už jsme nestihli a museli se tak spokojit s obyčejnou sprchou. Ty jsou zřejmě pro úsporu času umístěné rovnou na toaletě a je tak možné provádět dvě věci naráz. S takovýmto multitaskingem jsou Malajsijci oproti Evropě dost napřed.
Sandakan, orangutani a želvičky
Naše další cesta vedla směr Sandakan, kam jsme k mému nadšení měli letět malým turbopropem DHC6 od MASwings. Po zvážení časové a finanční náročnosti jsme se nakonec rozhodli pro obyčejný autobus, jež nám stavěl hned před ubytováním a vydali se na cestu. Dálkové autobusy jsou v celé Malajsii hojně využívané a dají se srovnat například s českými žlutými autobusy. Cesty a silnice se už s českými moc srovnat nedají. Občas jsou lepší. Místní se po nich prohánějí v exotických vozech vlastní produkce, jako je Malajsiský Proton, často vyšperkovaných neony, křídly. Kolotočářský tunning jim přidává na odvaze a jezdí všude jako šílenci, přesto jsme neviděli nehodu.
Centrum Sandakanu, kde jsou všechny hostely, je poměrně chudé a se zvláštním šarmem. To je jiný výraz pro to, že je hodně ošklivé a špinavé. Místo koupání lze v moři plavat slalom mezi odpadky, v blízkosti je totiž několik vesnic stojících na kůlech nad vodou a ostrovy smetí. V nich žijí místní. Pro ně je západní turista velkou atrakcí, většina turistů sem míří z Číny, velmi rádi se s námi fotili.
V okolí je několik lákadel, jako první jsme chtěli navštívit pulau Selingan – Turtle Island. Sem se dá dostat kupodivu pouze lodí. Výlet nabízí několik společností za různou cenu, všichni ale nakonec skončí u toho samého mola u agentury Crystal. Takže jsme se vydali přímo tam.
Ostrov je rezervací a hnízdištěm pro různé ohrožené druhy želv. Ty zde neohroženě kladou vejce pod dohledem turistů. Vůbec se při tom nestydí a že je jim všech až 200 golfových míčků odebráno, si ani nevšimnou. Agentura je pak uloží do speciální ohrádky na ochranu proti predátorům. My jsme měli štěstí a při pozorování romantického západu slunce hned vedle nás začala erupce želvích mláďat přímo z písku pláže. Želvičky nemotorně pleskaly ploutvičkami a neomylně mířily směrem k vodě. Kéž by takový zážitek šel uložit v prášku, ordinoval bych ho jako lék na všechny nemoci duše.
Po želvičkách jsme chtěli obdivovat místní ženy, byly však zrzavé a chlupatější, než jsem čekal. Ani další Sandakanský turistický cíl nemá nic společného se stejnojmenným pirátem. Sepilok Orangutan rehabilitation centre, jak lze ze jména odvodit, zachraňuje orangutany. Nejedná se tak úplně o rezervaci, cílem je naučit mláďata, jak se o sebe postarat. Místní pracovnice tak celý den věší malé orangutany na lana jako čerstvě vyprané prádlo. Po usušení a dosažení soběstačnosti zvířata sama odejdou dále do džungle. Mají tak větší volnost než návštěvníci, kteří se naopak smí pohybovat jen po cestičkách se zábradlím. I tak jsou ale na dosah zrzavým zlodějům, vstup s batohem není dovolen. Hned naproti lze navštívit také Sunbear conservation centre, zabývající se ochranou stejnojmenného medvěda. Mírumilovné zvíře by mohlo být předlohou pro medvídka Pú, jeho komicky dlouhý jazyk si nejčastěji smlsne na medu. Roztomilý chlupáč upoutal tolik pozornosti, že si nikdo nevšiml létajících ještěrek. Sličné průvodkyně si ale všimli všichni, chvíli jsem dokonce zvažoval dobrovolnickou činnost v centru, s úmyslem starat se o medvědy a o ní.
Jeskyně Mulu a netopýři
Dále jsme zamířili do parku Mulu, zapadlou vesničku v krasové oblasti uprostřed džungle. Je natolik odříznutá od civilizace, že cesta sem trvá celý den vratkou dřevěnou lodí, nebo jednou denně letí letadlo ATR72. Let je levnější než leckterá jízdenka s Českými Dráhami na stejnou vzdálenost a nabízí mnohem větší pohodlí, hlavně proto, že letadlo doletí včas. V dnešní době už bohužel neleží jen uprostřed džungle, po celou dobu hodinového letu se pod letadlem rozkládají pravidelné řádky palem jako symbolické náhrobní kameny za vypálenou džungli a její obyvatele.
Protože byly ubytovací kapacity v parku nedostatečné, bydleli jsme u jednoho z místních. Abychom se v boudě sbité z dřevěných prken cítili jako doma, ulevoval nám od nepříjemného vedra malý větrák. Od bolestivého pohledu na téměř nahatého majitele ulevit nemohl, obzvlášť když zapínal generátor jen na chvíli před spaním. Ukolébavku běžícího generátoru jednu noc přerušil hlasitý příjezd vlaku. Přesně tak totiž zní tropický liják, dopadající na plechovou střechu stavení a přinášející tolik vítaný chládek. Vedro a vybitá elektronika vůbec nevadila mravencům, žijícím všude po chatrči. Pustili se do čeho mohli a dostali se do všech suvenýrů. Na svoje blízké myslím, i na jejich dostatečný příjem proteinu.
Mulu je jedním z nejhezčích parků Bornea, jedná se o krasovou oblast se spoustou jeskyní. Jedna z z nich se chlubí největší komorou na světě, Sarawak chamber. Jiná je domovem 3 milionů netopýrů, kteří každý večer vylétají v hejnech za potravou. Dělají to proto, aby zmátli predátory a udělali show pro návštěvníky parku. Do jeskyně se dá s průvodcem dostat a pozorovat její výzdobu krápníky a horami guana. Už při vstupu nás netopýři přivítali pískotem a deštěm velice jemných výkalů, který nám pršel na hlavy po celou dobu pobytu v jeskyni. Místní mají dovoleno zanedbatelné množství této drahé suroviny sbírat, ve vlasech si můžete odnést libovolné množství. Výživné guano je plné zvláštní fauny, kterou nám průvodce nadšeně ukazoval. Svítící stonožky, švábi a jiný slepý hmyz nás nezaujal tolik, jako mláďata netopýrů vypadlá z hnízda a tím odsouzena k smrti.
Dále jsme se vydali na místní stezku v korunách stromů. Zde a na četných stezkách po parku lze prý zahlédnout různé druhy zvířat a rostlin. Vrzání prken a provazů se zdálo je vyplašit, našim netrénovaným zrakům bylo vše skryté. Průvodce nám s ledovým klidem vše ukázal, tím myslím faunu. Třeba několik jedovatých hadů na dosah ruky u cesty. Kolem nich jsme chodili takřka každý den bez povšimnutí, ani přezdívka „líný had“ nás moc neuklidnila. V noci mi také prozradil trik. Stačilo nasadit čelovku a mimo to, že jsem konečně viděl před sebe, se mi odrážely oči všech zvířat. Zdánlivě mrtvý park se tak najednou proměnil v hvězdnou oblohu, kypící životem. Nedovedu se vžít do Australana, který se tam chvíli po nás asi na týden ztratil.
Turistu v džungli ohrožuje hlavně dehydratace. Vedro a vlhko jsme podcenili a nebýt plechovek 100plus, hledali by nás také. Místní k jeskyním cestují raději po vodě, vratké loďky se silným motorem nevzbuzují pocit bezpečí. Naštěstí mi průvodci zabavili stativ a tak jsem tomu kvůli truchlení nevěnoval pozornost.
Semporna a její ostrůvky
Semporna je vlídně popisována jako hnusná špinavá díra. Popisy se bohužel nemýlí a po krátké procházce po dešti jsme vypadali jako horníci, co právě vyfárali z dolu. Mokré chodníky obohacené o chytré stavební prvky v podobě lesklých dlaždiček se mi postaraly o milé přivítání. Po několika parakotoulech jsme konečně vyrazili do národního parku Tun Sakaran. Ten je proslulý jako jedna z nejlepších potápěčských lokalit na světě, a také díky terorismu. Na dohled jsou totiž ostrovy Sulu, ovládané islámskými separatisty, kteří se neštítí obírat turisty o peníze a o hlavy. Milá slečna v agentuře nás ujistila, že všude hlídkuje pobřežní stráž a naše loď je černá, takže vypadá podobně. Teroristi nás tedy neunesou. Budou rovnou střílet.
Mělo to ale i svoje výhody, na nádherných ostrovech totiž nikdo nebyl a jako větší loupežníci se nakonec ukázali čínští spolucestující. Snědli nám skoro všechno společné jídlo. Pro případ teroristického útoku jsem snadno vybral případné návnady k obětování. Na každém ostrově zůstali ve stínu na břehu a byli mnohem snadnějším cílem.
Navštívili jsme také místní mořské cikány Bajau. Ti nemají žádné občanství, nemají tak nárok na vzdělání a sociální systém. Pokud nechtějí žít dle tradice v souladu s přírodou, nezbývá jim než závislost na turistech. Ta se často hlavně u dětí zvrhne v žebrotu a závislost na omamných látkách. Není to pěkný pohled. Stejně tak na znečištěné moře, z důvodu nevyřešeného odpadového hospodářství, pokrok sem přišel příliš rychle.
Krátká zastávka v Šanghaji dala ochutnat špetku čínské kultury. Už z letiště nás jako magnet přitahoval vlak do centra, na magnetickém polštáři nás odvezl za pamětihodnostmi. Přivítala nás esence Číny a všudypřítomné sledování s kamerami doslova všude. Kamer je snad více, než obyvatel. Na vrcholu dominanty města, druhé nejvyšší budova světa, je nádherná vyhlídka. Naše vyhlídky na vyhlídku nebyly příznivé, byly z o něco menší výšky. Neakceptují tu naše platební karty a vstup nám byl zapovězen. Vydali jsme se alespoň do nádherně upraveného parku. Tam jsme potkali aktivistu, co perfektním přízvukem začal vysvětlovat, že část Číňanů jsou ve skutečnosti roboti a nemají dovoleno myslet. Prý se tak testuje umělá inteligence. S dovolením jsme si o tom mysleli svoje. Šli jsme raději za červánky na břeh řeky, kde byl nejhezčí výhled na město a jeho obyvatele. Stačilo se rozhlédnout, přišli tam asi úplně všichni. A všichni se s námi chtěli vyfotit, hlavně dívky. K dobrému místu pro focení jsem se musel prodírat doslova zástupy fanynek. Místy se snažili být i nenápadní. Jeden muž vedle mě posadil manželku, a telefon dal nenápadně k ústům, čočkou namířenou na nás. Byl by ucházející tajný agent, kdyby si nezapomněl vypnout zvuk fotoaparátu. Pro jistotu zůstal dost dlouho nablízku a vypadalo to, jako by nás skutečně sledoval. My si tak vzpomněli na tajnou informaci, kterou nám předal pomatenec v parku. No, odletět nás nakonec nechali.
Leave a reply