Moraine Lake a Icefields Parkway

Fotka Moraine lake je asi první věc, co se člověku vybaví když řekne Kanada. Podle mě je to jedno z nejhezčích jezer vůbec a rád se k němu vracím i po několikáté. Na následujících několik dní jsme si naplánovali velké sportovní výkony, limit byl maximálně půl hodiny pěšky od auta. To jezero celkem pohodlně splňuje.

V době plné sezony v létě a v hlavním čase je největším výkonem se tam vůbec dostat. Parkoviště má omezenou kapacitu a tak správci parku nechají selfie chtivé turisty čekat na křižovatce, až se nějaké místo uvolní. My jsme měli štěstí, hlavně proto, že jsme se nemohli vyhrabat z postele a dorazili tam vlastně až večer. I přes to jsme se mohli bavit lidmi, kteří si nevšimli stezky vedoucí na morénu, s pohodlnými schody kterým chybělo snad jen zábradlí. Raději vsadili na adrenalinové překonání naplavených klád, kdy každý krok do neznáma mohl skončit ve vodě. K mojí velké škodolibé radosti také často končil.

Kolem jezera jsou i další stezky, na které jsme ten den neměli energii. A dost krve pro všudypřítomné komáry. Po chvíli stání u jezera se začaly stahovat mračna. Oblaka útočných a pisklavých otravů nás doslova vyhnaly. Ti co nemají auto se sem mohou dostat autobusem za 30CAD, přidanou hodnotou je řidič s neuvěřitelným knírem a skvělými historkami. Od první návštěvy jsem tu byl už několikrát pro západ slunce, vyšplhat na Tower of Babel, Mount Temple a zkouknout žluté modříny. Tak úžasné to místo je.

Směrem na Jasper

Konečně se nám ozvali z budoucí práce. Prodloužili termín a to nám dalo čas na to si půjčit auto za 100CAD na den a vyrazit směrem na Jasper. Cesta protíná Icefields Parkway se spoustou zajímavých zastávek. Ty jsou velmi dobře značené, cesta je jen jedna a vždy nechybí obrovský ukazatel. Většina z nich jsou jezera a ledovce, jeden hezčí než druhý. Proto ten třetí, čtvrtý a každý další nezní tak zajímavě. Rychle se to přejí, ale byla by chyba nějaké vynechat! Nejradši mám hlavně jezero Peyto, kam se z parkoviště jde asi 5 minut. Nejen proto je v mém žebříčku hned na druhém místě, jen kdyby ti turisté stále nepřelézali ploty a nepletli se mi do fotek! Další zajímavou zastávku, Mistaya kaňon většina lidí přejede. Možná právě proto za to stojí, a to ikdyž na člověka padají kroupy a kompletně zmokne (vlastní zkušenost). I v létě je třeba být připraven na rozmary počasí.

Neoznačené zastavení jsou nejčastěji kvůli medvědům u silnice. Na jaře je jich spousta.  Jakmile někde uprostřed cesty nevhodně stojí auto, je jisté, že opodál medvěd chroupe pampelišky a vůbec ho turista nezajímá. Správa parků může vydávat brožurek kolik chce, přesto spousta lidí vystoupí a dojde pomalu až k medvědovi. Možná jsou jen jiné národnosti zvyklé na menší osobní prostor a větší úroveň rizika.

Icefields Parkway

Potom co jsme se dostatečně pokochali ledovci, jezery, kaňony a vodopády bylo nutné někde složit hlavu, kterou jsme měli už doslova zamotanou. Cestou byl pouze „wilderness“ hostel, což je vzletný název pro chatku s pryčnou a filcovou dekou. Chyběla voda, teplo a jiné obvyklé vymoženosti, zato nechyběli komáři, zima a vlhko. Romantiku podtrhly červánky, na které jsem čekal skoro celý týden před tím.  Škoda, že v porovnání s tím co jsme viděli to bylo tak nezajímavé místo. Hostely u těch zajímavějších už byly plné.